Všichni hledáme cestu k sebevyjádření, buď podvědomě, nebo cíleně. Markéta Mayerová zná těch cest víc, k některým došla sama, na některou zabloudila, ale na tu, která ji přivedla k malování, se dostala náhodou – pokud náhoda existuje. Svým obrazům říká patláže a říká to s francouzským akcentem. Moderátorka Markéta Mayerová se bere s humorem. Ona to až taková náhoda nebyla.

Když ne náhoda, tak co vás k malování přivedlo?

Spíš řekněme kdo.

Tak tedy, kdo?

Petr Messany mě k tomu přivedl a Slávek Boura v tom dlouhá léta podporoval.

Astrolog Petr Messany?

Po jednom rozhovoru v televizním pořadu na téma astrologie mi udělal horoskop a já jenom žasla. Bylo v něm i to, co si člověk nerad připouští. A také, že mám výtvarný talent. Pokud se pamatuji, byly moje školní práce vždycky na dvojku a upatlané. Proto těm svým pokusům říkám patláže. O tom, jestli mám nebo nemám výtvarný talent, nepřemýšlím. Malování mě baví a také otvírá nové cesty.

Věříte na horoskopy?

Věřit, nevěřit, to je těžké. V každém případě mě to začalo zajímat. Chtěla jsem vědět, je to šarlatánství? Je odhadnutelné, nakolik v tom hraje roli psychologie, náhoda? Takže jsem se tím začala zabývat.

A k čemu jste dospěla?

Přinejmenším k tomu, že to někdy vypadá, jako bychom vědomě odmítali určitou, řečeno nadneseně, jakousi kosmickou databázi.

V principu existují určité shody nebo náhody, pro které nemáme přirozené vysvětlení. Buďto věříme, nebo nevěříme, ale pak to není vědecké zkoumání.

To máte jako s UFO. Někdo v jejich existenci věří, někdo ji odmítá. A přitom bezesporu UFO existují. Vysvětlení těch jevů záleží na úrovni současných vědeckých znalostí. Jinými slovy, naši vnuci budou vědět třeba víc.

Co v sobě podle vás nejvíc potlačujeme?

Řekla bych, že intuici. Kdybychom ji alespoň trochu poslouchali, bylo by míň stresů a víc dobrých vztahů. Zavalila nás technika a teď nikdo neví, co s tím.Utekli jsme od přírody a čekáme na nějaký zásah shora.

Máte nějakou svou představu o nápravě?

Je to spíš utopie, ale možná, že by stačilo alespoň trošku slušně se chovat, být zodpovědnější, jenomže to by musel začít každý sám u sebe. U svého života, u času, který věnuje svým dětem. Kdyby v nás bylo o trochu víc lidství, víc zájmu o lidi kolem, kdybychom věnovali víc péče svému zdraví, pak bychom žádný zázrak zeshora nepotřebovali.

Myslíte, že jsme došli až tak daleko?

Někdy mi připadá, jako bychom ztratili pud sebezáchovy. Náš duchovní vývoj ustrnul, ostatně není náhodou, že všechny civilizace zničily samy sebe.

Říkáte, že bychom měli víc pečovat o svoje zdraví, jak přistupujete k alternativní medicíně? Jste pro?

Všemi deseti, ale samozřejmě v konzultaci s klasickou medicínou.

Američan Dr. Lewis Thomas, který se zabýval výzkumem rakoviny, prý řekl, že za největší úspěch výzkumů v oboru biologie za posledních sto let považuje to, že jsme si uvědomili, že ve vztahu k přírodě nevíme vůbec nic. Ale vraťme se k alternativní medicíně, z čeho vychází?

Taková nejzákladnější filozofie říká: léčit příčinu, nikdy jen její následek.

Čínská medicína vnímá nemoc jako porušení rovnováhy a harmonie mezi nemocným a prostředím, ve kterém žije.

Přitom je to logické, žiji-li ve stresu, pracovním vypětí, při špatné životosprávě, čeká mě vysoký krevní tlak, nebo operace žlučníku, nebo cokoliv jiného. Nechci zjednodušovat.

V čem je výhoda alternativní medicíny?

Umožňuje, aby si člověk při běžných potížích pomohl sám, bez použití chemických přípravků. Ale já jsem zastáncem od každého trochu.

To znamená?

Máme databáze informací, vědomostí, zkušeností, klasická medicína je bezpochyby nedostižná. Pokud mi někdo diagnostikuje rakovinu a já se rozhodnu pro léčitele, tak potom by mě měl léčitel odmítnout a poslat nejdřív za lékařem praktikujícím klasickou medicínu. Optimální je vzájemná spolupráce.

Nejsou výjimkou případy, že tam, kde klasická medicína selhala, uspěla alternativní.

To je pravda, takže kombinovat.

Co děláte, když máte horečku?

Pokud mám horečku, tak zaplaťpánbůh za Coldrex, žádný čaj s medem mě v tu chvíli nezajímá. Ale na druhou stranu jsou situace, kdy je dobré té léčivé síly rostlin využít.

Právě mě napadá jitrocel, nebo lístky aloe. Ale dost medicíny, a to jakékoliv. Zmínila jste se o důležitosti času věnovaného dítěti. A protože máte desetiletou dcerku Agátku, pak je namístě, i když trochu indiskrétní otázka, co preferujete při výchově svého dítěte?

Respektovat její osobnost a být s ní co možná nejvíc. Spoustu věcí děláme společně. Vzpomínám si na její první rozklepnuté vajíčko. Byly jí čtyři a byla to naše první společná bábovka. Dneska už si u sebe i sama uklízí. Samozřejmě, že občas pomůžu.

Prý jste při zařizování jejího pokojíčku lezla po čtyřech, je to pravda?

Respektuji, že dítě vidí pokoj jinak než dospělý. Musíte padnout na všechny čtyři a dívat se na ten prostor z výšky dítěte. Tak jsem to dělala vždycky. V zásadě jí do toho nemluvím, spíš bych tomu říkala opatrná péče.

Má výtvarný talent?

Zdá se, že Agátka ho má. I když v jejím věku se to těžko posuzuje. Ale má ráda barvy.

Nedávno jsme malovaly na hedvábí, potřebovala něco přes plavky. Zdá se, že nadání má. Ono vlastně není důležité jestli má, nebo nemá. Důležité je, že k tomu má vztah. Každý by měl v sobě pěstovat něco, v čem by mohl být sám sebou, něco co by ho uspokojovalo, naplňovalo. V čem by se mohl realizovat.

Máte psa, Agátka má morče, akvárium s rybkami, kdo o ně pečuje?

O Husťu se stará sama, ostatní děláme společně. I práci na zahradě. Pokládám to za nesmírně důležité.

Husťa je pes, nebo morče?

Morče. Řekla, že je prostě hustej.

Trochu jsem odbočila. Práce moderátora je namáhavá, tím neopomíjím ostatní. Naplňuje vás?

Je to moje profese a mám ji ráda. Ale jen ta samotná by mi nestačila. Pracuji také jako projektová manažerka, lektoruji. Jsem šťastná, když mohu odskočit, to říkám v uvozovkách, do úplně jiného světa. Trocha samoty je vždycky blahodárná. A u těch barev, i když je člověk sám, necítí se osamocený.

Pokud vím, přispíváte svými články do různých časopisů, napsala jste knížku, kterou Agátka ilustrovala.

Vlastně mě k tomu ta moje profese přivádí, ale moje sebereflexe je v barvách.

A o čem ta knížka vypráví?

Jde od těhotenských mýtů přes první krůčky až do Agátčiných pěti let.

Zvláštností té knížky je, že se dá číst zepředu dozadu a zase nazpátek. Nazvala jste ji Šílená (?) matka, aneb Agátka a kostrouši. Máte svůj oblíbený obraz?

Víte, já bych spíš mluvila o artefaktech. Nemůžu si hrát na umění. Je to můj prostředek k sebevyjádření. Jak už jsem řekla, dělám si svoje obrázky pro radost, každý má vždycky nějakou historii. Prostřednictvím těch svých patláží si dodávám energii.

Takže Petr Messany měl pravdu?

Znovu opakuji, tím talentem si nejsem jista, navíc talent se má rozvíjet. Spíš bych řekla, že mi pomohl objevit výtvarné sklony. Předtím by mě nic takového nenapadlo. Možná, že to znamená otevření další cesty nejen pro mě, ale hlavně pro Agátku. Teď nemyslím k profesi, ale jako prostředek k poznávání rozmanitosti světa.

A horoskop se nemýlil...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2010.