Výňatky z dětských snových deníčků, zvláště těch ze severovýchodu Spojených států, dokazují, že děti zachytily newyorský útok z 11. září ještě předtím, než k němu došlo. Existují dokonce záznamy více než dva roky starší než zmíněná událost. Proto tvrzení, že děti "vědí", že jsou naladěny na budoucnost, skryté příčiny a kolektivní vědomí, nejsou vůbec přehnaná. Nové děti se někdy dokonce samy děsí svých schopností vidět do ostatních, vnímat jejich myšlenky nebo předvídat události a životní lekce, které je čekají…

Rozhněvané děti

Někteří z nás již možná slyšeli o "záchvatech vzteku" u batolat. Mezi dětmi se rozšířila epidemie vzteku a "bijí" často bezhlavě kolem sebe. A televizní show, videohry a rapová hudba z toho těží. Například v počítačové hře GTA – Grand Theft Auto (Bezva zlodějské auto) jsou děti odměňovány za to, že se zapojí do organizovaného zločinu a vraždí. V mnoha zemích je mezi dětmi populární hra "fackovaná", v níž se mezi sebou dost agresivně fackují a natáčejí si to na videokameru, což má mnohdy za následek i vážná zranění. V příliš mnoha zasedacích místnostech se firemní strategie budují pod heslem: "Koho zajímá, co náš produkt způsobí? Důležité je, kolik nám vydělá!" Jeden známý mexický právník nedávno prohlásil: "Morálka veřejnosti? Co to je?" Tato situace má samozřejmě mnoho příčin. Psycholog Ron Taffel, autor knihy "Parenting by Heart" (Rodičovská výchova srdcem), se na to dívá takto: "Dnešní děti jsou naštvané a zlobí, protože mají pocit, že je jejich rodiče ignorují, neposlouchají je a že jsou pro ně neviditelné. Zoufale touží být viděny a poslouchány, nechtějí dodržovat stanovený rozvrh a navštěvovat psychologa. Potřebují trávit se svými rodiči chvíle, kdy jim budou věnovat plnou pozornost." Taffel se tím snaží upozornit na to, že děti, aby zaplnily prázdnotu a osamělost způsobenou nezájmem a přílišnou zaměstnaností rodičů, mohou mít tendenci podlehnout drogové kultuře, jež jim bude sloužit jako "náhradní rodina". Toto tvrzení je nevyvratitelné. Přesto existují ještě další aspekty podivného hněvu, který nelze vysvětlit pomocí klasické psychologie. Většina z nich je podmíněna třemi faktory: vrozenými tendencemi typickými pro pátou základní rasu, naléhavou potřebou evoluce i devoluce a revolučními vlnami vyvolanými mladými lidmi.

Vrozené tendence

Podle starého čínského proroctví právě vstupujeme do "páté otočky velkého kola", v níž se lidé všech národností budou potýkat se záchvaty zuřivosti a děti se budou rodit plné mimořádného hněvu. Vše, co se bude dít, bude intenzivní a intenzivně prožívané. Hněvivé děti jsou i velmi netrpělivé, což je spojeno s jejich vysokými nároky – často se také mluví o "nemoci z blahobytu". Mnoho moderních rodičů se totiž chová, jako by si mysleli, že být dobrým rodičem znamená kupovat dětem hodně věcí a vychovat z nich rozmazlené členy požitkářské a stále více závislé společnosti. Výsledkem jsou panovačné děti, kterým chybí nejen směr a náhrada za konzum, ale i uspokojení ze starostlivosti a péče. Děti jsou doslova zavalovány věcmi, které jim nemohou přinést uspokojení, a proto trpí záchvaty vzteku. Z jejich slov je cítit frustrace a odevzdaná lhostejnost. Takové reakce jsou jen přirozenou odpovědí na "rozbouřené" energie, jejichž vibrační frekvence se zvyšují tak rychle, že na to většina lidí nedokáže dostatečně rychle reagovat. Vyrovnat se s tak rychlými změnami je obrovskou výzvou pro každého, ať je jakkoli starý. Respektovat cizí lidi a dokázat ocenit jejich rozdílné názory a pohledy na svět nelze bez notné dávky trpělivosti a tolerance. Tolik obdivované "děti světla" se musí stejně jako všechny děti naučit zacházet se svým vztekem a vyrovnat se s přemírou blahobytu nebo naopak chudoby.

Potřeba evoluce a devoluce

Barvy aury mají tendenci přecházet do stále sytějších odstínů, s čímž jdou ruku v ruce i větší energetické extrémy příslušných osob – jak se projevují i jak své energie dokáží udržet pod kontrolou. Sytější barva signalizuje větší intenzitu a vyšší pravděpodobnost zvláštního chování. Vyšší vibrační frekvence barev aury (modrá, indigová, purpurová nebo fialová) s sebou nese potřebu prožít jak evoluci, tak i devoluci a tato touha je tím silnější, čím jsou barvy aury sytější. Je to prosté: čím více se energie určitého jedince zesílí, tím se stane silnějším a mocnějším, a tudíž i schopnějším konat dobro nebo zlo. Pozitivní na tom je, že syté barvy vyšších frekvencí v auře mají většinou milující a klidní lidé plní soucitu a porozumění, vnímaví k potřebám ostatních a vždy připraveni pomoci. Stejnou auru však mohou mít i lidé na opačné straně spektra, u nichž se jejich vlohy projevují v negativním slova smyslu: jsou studení, necitliví, krutí, a často agresivní a nebezpeční. Pozitivní orientace povznáší duši a pomáhá přechodu do vyšších hladin vědomí, negativní orientace duši potlačuje a vytrvale směruje její potenciál k nižším stavům vědomí, čímž lidstvu brání v růstu.

Mladí radikálové

Nejvýrazněji o sobě dávají vědět skupinky mladých radikálů v Africe a na Středním východě (převážně v muslimských zemích). Z historie již víme, že společnost, v níž k něčemu podobnému dochází, se nechá snadno vyprovokovat k revoluci. Například ve Francii byla před francouzskou revolucí činná mnohá radikální hnutí mladých. Mladí radikálové v Íránu pomohli v roce 1979 svrhnout Šáha a opětovné vzkříšení středověkého fundamentalizmu v islámských zemích připomíná rozkvět nacizmu během druhé světové války v Německu.

Téměř všichni přívrženci islámského radikalizmu se rekrutují z generace nového milénia a generace 11. září páté základní rasy narozených s vnitřními sklony ke hněvu a strachu. A je nepopiratelné, že tyto děti jsou neklidné, netrpělivé, frustrované a zmatené. Vyrostly v sociálně nerovné společnosti, v níž byly kritické otázky a myšlení tvrdě potírány, nebo alespoň neschvalovány, a jsou dnes a denně vystavovány obrazům násilí a nenávisti, jež mají prokazatelně zhoubný vliv na jejich inteligenci. A protože lze s rozzlobenými nebo frustrovanými dětmi snadno manipulovat, jsou po celém světě využívány jako vojáci, pašeráci drog nebo zloději. Mluvíme zde o zneužívání dětí v masovém měřítku, protože dosáhlo rozměrů epidemie. Jádrem jejich hněvu přesto zůstává vzpoura proti všemu, co není opravdové, upřímné, čestné a ryzí. Téměř všechny děti v sobě nosí tuto zlobu, až na ty, kterým se již podařilo nějak se s ní vypořádat. Můžeme s tím ale vůbec něco udělat?

Malý rebel

Poslechněme si nyní vyprávění jedné matky, která hovoří o svých zkušenostech se svou vzteklou a problematickou dcerou. "Pokud bych měla Joanne popsat jednou větou, tak musím bohužel říct, že se pořád necítila ve své kůži. Téměř neustále musela zápasit se vztekem a zlobou, jež v ní bublaly jako láva. Už ve věku dvou let začala dostávat jako dárky knihy a nahrávky typu I´m So Mad (Já snad puknu vzteky). Její specialitou byla "medvědí objetí", jak jsme jim říkali. Její výchova se nesla ve znamení podpory a v rámci mezí jsme se pokoušeli pracovat s její emocionální rozháraností. Jako rodiče jsme se museli doslova obrnit trpělivostí, vytrvalostí a důsledností… S disciplínou nebyl zpočátku žádný problém. Naučila jsem Joanne zlaté pravidlo: 99 % dne zůstane televize vypnutá. Jinak jsem den přizpůsobila jejím rytmům a pokud to bylo možné, netlačila jsem ji násilně do rozvrhu, jenž bych si já sama vymyslela. Zainteresovala jsem ji také do činností, které jsme dělaly mimo domov, tím, že jsem jí předem podrobně popsala, co se bude dít. Oznámila jsem jí například: "Tak, teď ti oblečeme kabát. Vyjdeme z domu, sejdeme dolů po schodech, otevřeme dveře od auta a posadím tě na sedadlo atd. To samé jsem jí říkala den co den, dokud se nenaučila, co může očekávat. Místům, které měla ráda a nechtěla je opustit, jako například hřišti, jsme říkávaly: "Ahoj, brzy se zase uvidíme!" Také jsem jí dovolovala dělat věci, které nevím proč ostatní matky považují za "bláznivé". Joanne mohla malovat přímo rukama, hrabat se v bahně, hrát si v šuplíkách mé kuchyňské linky, koupat se ve vodě obarvené barvami na velikonoční vajíčka.

Jasná pravidla

Rodiče tušili, že se jejich dcera často musela cítit opomíjená, nemilovaná a nepochopená. Naštěstí si velmi brzy uvědomili, že jakékoli množství lásky, podpory a porozumění z jejich strany nemůže na jejím vnímání vůbec nic změnit: "Joanne s něčím neustále bojovala, zmítala se ode zdi ke zdi. Nikdy nezvolila zlatou střední cestu. Byla emocionálně silná i labilní, nerozhodná i soustředěná jedním směrem, apatická i plná energie. Někdy se začala chovat jako malá holka a přitom distingovaně hovořila o současných událostech. Velmi brzy, když byla ještě malá, jsem zavedla chvilky klidu, hlavně proto, abych se z toho nezbláznila. Byl to čas pro mě, kdy jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Během let se měnila jen délka a četnost těchto chvilek. Joanne si mohla dělat ve svém pokoji, co chtěla, pokud to bylo bezpečné a dokud u toho byla potichu a v klidu. Když Joanne trochu povyrostla, zavedli jsme nové pravidlo, jež nám zajišťovalo další nerušený čas. Jmenovalo se "dokud nehoří…" a když jsme ho vyhlásili, nesměla nás rušit s výjimkou ohrožení života." Joanne měla výjimečné duševní schopnosti, jež se mohly jak pro ni, tak pro její rodiče stát noční můrou, ale ani oni, ani Joanne si z toho nic nedělali. A hlavně hned od začátku kladli důraz na etická pravidla chování – především respektování soukromí druhých: Nesmíš "vstoupit" do mysli někoho jiného, pokud ti to nedovolí.

Plamen zkázy i pokroku

Hněv je pro nové děti Achillovou patou i božským darem. Upřímný hněv nám dodává sílu a motivuje nás k uskutečnění nebo dokončení potřebného. Zuřivost je však něco zcela jiného. Bývá vyvolána potlačovanými emocemi, jež se jednou za čas při jakémkoli přetlaku vyvalí na povrch, a často je doprovázena nekontrolovaným násilím. Specifičnost jejich hněvu, ať už je vyjadřován jakkoli, nabízí příslušníkům páté rasy nespočet možností, jak být užiteční a nápomocní. A protože energie, k níž mají přístup, je vášnivá a prudká, pociťují tito lidé výjimečné zaujetí a zapálení pro vše, co dělají. Jsou přirozenými vůdci, iniciátory a revolucionáři, hybnou silou a hnacím motorem veškerého pokroku. Stačí rozdmýchat jejich vnitřní oheň a změní svět…

Nejen indigové děti. Nová generace dětí a vzestup pátého světa, P. H. M. Atwater, PRAGMA

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.