Město Martigny v kantonu Wallis na jihu Švýcarska je známo svoji gastronomií. Pod pálivým walliským sluncem rostou jahody, aprikosy i hrozny. Kulinářským umění kraje se nechali rozmazlovat Rousseau, Goethe i Stendhal. Město má za sebou dvou tisíciletou historii.

Keltské kmeny, římské legie i Napoleonovi vojáci zde zanechali svoje stopy. V Martigny bylo první biskupství ve Švýcarsku, a proto nepřekvapí ani církevní stavby. Dnešní turista tak může obdivovat amfiteátr, římské lázně, svatostánky i nádherné domy obyvatel města.

Mont Blanc Express

Společnost Martigny-Châtelard byla železniční společností v kantonu Wallis, která později fúzovala se společností Martigny-Orsieres na "Transport de Martigny et Region" a dnes spravuje 18kilometrový úsek dlouhé železniční tratě s rozchodem tisíc milimetrů, a to z Martigny přes Vernayaz až do železniční stanice Châtelard – frontiér, na hranice s Francií. Na francouzském území vede trať dále přes Vallorciene do sportovního střediska Chamonix a dále až do Saint-Gervais-Le Fayet. Tento úsek je provozován Francouzskými státními drahami. Jako obchodní název pro vlaky zajištující dopravu na trati Martigny – Chamonix se prosadilo označení Mont Blanc Express.

Komplikovaná trať

Návrhů na vybudování tratě bylo mnoho. Bylo to zřejmě proto, že profil tratě není nikterak jednoduchý. Prvních asi 5 kilometrů je skoro rovina, se sem tam viditelným stoupáním. Dalších 2,5 kilometru je už stoupání docela značné, až 200 promile. To znamená, že na délku tratě jednoho kilometru se nadmořská výška zvýší o dvě stě metrů. Bez ozubnice by jízda byla vyloučená. Zbytek tratě až do pohraniční stanice vede podél skal. Mezi nádražím ve městě Martigny a přilehlou průmyslovou oblastí existovala tramvajová doprava. Jednou z podmínek pro založení společnosti bylo předměstskou dopravu zachovat. Proto bylo rozhodnuto pro trať Martigny – Châtelard přivádět elektrickou energii klasickým sběračem. Nebylo to, a není dodnes v celé délce tratě, ale jen do stanice Vernayaz, a pro zbylý usek je aplikováno napájení postranní kolejnicí, podobně jako je tomu v pražském metru. Jen čas od času přijde ke slovu napájení sběračem.

Třetí kolejnice

Měl jsem možnost jet část tratě v kabině strojvedoucího. Kolejnice pro přívod elektrické energie a je to doslova kolejnice, v podstatě třetí kolejnice. Každý, kdo se na trať dostane, si "může sáhnout". Ovšem to sáhnutí je smrtelné. Napájecí napětí je 850 voltů. Strojvedoucí mi vysvětluje, že terén je tak nepřístupný, že se sem kromě údržby, a ta je poučená, nikdo nedostane. Dokonce ani zvěř. Ochranný kryt nad kolejnicí je jen ve stanicích.

Brzdící kolejnice

Ozubnice přečnívá 138 milimetrů nad výškou kolejnice. To je také rarita. Je to proto, že na francouzském úseku je pro brzdění na spádu 90 promile použita "brzdící kolejnice". V případě, že je třeba klasické brzdě pomoci, tak se to dělá pomocí v podstatě čtvrté kolejnice umístěné mezi kolejnicemi, na kterou se "přitiskne" brzdící zařízení. Stavba železnice začala na začátku 20. století a trvala čtyři roky. Pro ani ne 20kilometrovou trať to byla poměrně dlouhá doba. Ale bylo to pochopitelné. Bylo třeba postavit nejen 46 viaduktů nebo mostů, ale i 12 tunelů. Nejdříve dopravu z Martigny na hranice zajišťovalo denně pět souprav a jízdní doba byla plných 90 minut. Po ozubnici se jezdilo rychlostí 7 kilometrů a adhezně, tedy po přijatelné rovině rychlostí 25 kilometrů za hodinu. Dnes je jízdní doba zkrácena na polovinu.

Mezinárodní provoz

Trať byla zpočátku provozována parními lokomotivami. Po pár letech po zahájení provozu se začaly používat parní posunovací lokomotivy, které na úseku s ozubnicí tlačily elektrické motorové vozy. Bylo to ekonomicky nevýhodné a později se od tohoto smíšené druhy dopravy upustilo.

Společnost Martigny-Châtelard měla dobré vztahy s francouzskou společností Paris-Lyon Méditerranneé, a proto se později začalo jezdit v podstatě mezinárodně, až do francouzského města Chamonix. V letech 1931- 32 byly provedeny velké stavební úpravy, hlavně zabezpečení tratě proti lavinám, a zvýšen počet vlaků. Turisté začali projevovat zájem jak o švýcarská, tak i francouzská zimní sportovní střediska. A postupně se modernizoval i vozový park, a to jak vagónový, tak i lokomotivní. Největší přepravní výkonnosti se dosahovalo 30. až 50. letech minulého století, téměř 450 tisíc cestujících za rok. Pak byla otevřena silnice přes nedaleký průsmyk, což byla pro trať velká konkurence. To přimělo společnost zrychlit dopravu a dnes se jezdí na zubačce rychlostí 25 a na rovné trati až 70 kilometrů za hodinu. Ovšem konkurence silnice je stále velká. Roční počet přepravovaných osob se v posledních letech ustálil na 250 tisících. Ovšem po projetí tratě všichni dávají za pravdu za turistickému sloganu. "Tou tratí musíte projet, je to mimořádně romantická cesta vláčkem".

Bude se vám tajit dech

Občas se vám při jízdě bude tajit dech, zcela určitě až budete projíždět divokou soutěskou Trient. Přestanete dýchat, až vám do uší bude hučet voda padající do hlubokých horských rozsedlin a nebo až budete šplhat na stoupání 200 promile. Je to cesta skoro nedotčenou vysokohorskou krajinou, kolem malebných vesniček a hustých lesů. Oddechnete si až ve francouzském Chamonix, hlavním městě alpinistického sportu, přímo pod Mont Blankem. Kdo má chuť a hodlá obětovat finanční prostředky, tak může pokračovat do oblak, do nadmořské výšky 3824 metrů na "polední jehlu", na Aiguille du Midi. A v případě, že jste dobrodruzi, tak se přidáte k několika vyznavačům adrenalinového sportu a spustíte se na lyžích do Vallé Blanche. Je to údajně, podle těch, kteří to absolvovali, 20 kilometrů úžasného sjezdu a skutečného lyžařského dobrodružství.

Říká se, že Mont Blanc Express není tak známý jako světově proslulý Glacier Express. Podle množství cestující, kteří naplnili už ranní vlak, s tím nemohu souhlasit. Není se čemu divit. Je to internacionální spojení na metrovém rozchodu a technicky i turisticky zajímavá horská trať.

Dveře na střechu světa

Mont Blanc Express je železniční spojení, které existuje už dobrých sto let. Vystoupáte do nadmořské výšky 2480 metrů, to je, jako byste vyjeli ve Vysokých Tatrách na Kriváň nebo téměř o 900 metrů výše, než je naše Sněžka. Uvidíte nádhernou krajinu. A otevřou se vám dveře ke střeše Evropy. Železniční stanice v městečku Salvan vám připomene místa, kde před sto lety dělal svoje pokusy s radiovým přenosem, tehdy bezdrátovou telegrafií, Ital Marconi. Za pár minut přijedete do Marécottes, známé svou alpskou zoologickou zahradou. Ke zhlédnutí na celkové ploše 35 000 metrů čtverečních jsou medvědi, vlci a další zvířata.

Park atrakcí v Châtelard

Určitě nezapomeňte vystoupit v nadmořské výšce 750 metrů, v železniční stanici Châtelard. Je to jen 23 kilometrů od francouzského alpského sportovního střediska v Chamonix, nebo 19 kilometrů od Martigny. První zmínka o městečku je z roku 1095. Farní kostel je mnohem mladší, pochází teprve z 19. století. Městečko má asi 600 obyvatel a k nejbližší dálnici je asi 25 kilometrů. Zato má evropsky známý zábavný park, turistickou atrakci první velikosti. Ve svém živlu budou především děti. I dospělí si přijdou na své. Stručně řečeno, je to výlet pro celou rodinu.

Zakupuji u pokladny lístek. Pro detailisty za 53 švýcarských franků. Pokladní podle mojí francouzštiny okamžitě zpozorní a zeptá se odkud jsem. "Z Česka". Nehne brvou a sáhne po tlusté knize, ve které má prospekty. Nalistuje CZ a podává mi dvoustránkový, česky psaný popis zábavného parku s popisem atrakcí. Musím uznat, že to bylo příjemné překvapení.

Nejstrmější pozemní lanovka na světě

Ve středu pozornosti jsou tři atrakce. Historická lanovka, pozemní lanovka, která má podle prospektu největší stoupání na světě, celých 87 procent. Za 12 minut vyveze turistu z nadmořské výšky 1357 metrů do výšky 1821 metrů. Na takovém stoupání je prvořadé mít pořádné brzdy. Souprava má automatickou brzdu a ještě brzdu ruční. Je však třeba číst prospekt dobře. Je tam prezentováno, že je to nejstrmější pozemní lanovka na světe s dodatkem, že se jedná o dvouvozovou pozemní lanovku. Česky, když jede jeden vůz dolů, jede druhý nahoru. Pátral jsem po tomto doplnění a zjistil, že na jiném místě Švýcarska v Grimelsparku je také pozemní lanovka, která si dělá svým stoupáním 106 procent rovněž nárok na nejstrmější pozemní lanovku světa. Tam jezdí jen jeden vagon. Nejdříve turisty vytáhnou "na kopec" a pak tím samým vagonem je spustí dolů. V Châtelardu není prakticky nejstrmější lanovka na světě. Vezmeme- li však v úvahu, že je to vlastně dvouvozová lanovka, a ta v Grimelsparku je jen jednovozová, tak ti v Châtelardu mají pravdu. Je to "přizpůsobená" reklama, která však funguje.

Zachráněná lanovka

Lanovka v Châtelardu byla vybudována v roce 1920 a sloužila firmě Louis de Rolle pro dopravu materiálu do nadmořské výšky 1800 metrů na stavbu přehrady. Nedílnou součástí lanovky je závaží vyrovnávající podle rozdílu sklonu váhu kabelů. Zaručuje, že lano bude stále napnuté. Rozchod lanovky je 1007 milimetrů a délka tratě není dlouhá, jen asi 1300 metrů. Každých deset minut se přepraví až 60 návštěvníků. Lanovka měla být původně demontována. Díky existenci parku byla zachráněna. Nahrazením původního elektrického motoru, motorem s vyšším výkonem, byla přepravní kapacita této jedinečné atrakce zdvojnásobena. Původní dopravní prostředek je v nedalekém muzeu.

Vyhlídkový vláček

Ihned u výstupu z pozemní lanovky je připraven vyhlídkový vláček. Mezi kopci a skalami nabízí nádherný výhled na horské pásmo Mont Blanku. Koleje mají rozchod 600 milimetrů a vláček jezdí podle zájmu návštěvníků i v několikaminutovém intervalu. Na trati jsou dvě výhybky, kde se mohou vláčky "minout." Lokomotiva vláčku je poháněna bateriemi, které se nabíjejí přes noc. Občas, prakticky na požadavek organizace, to je třeba číst za příplatek, je na vláček nasazena i parní lokomotiva. Vláček byl zkonstruován amatéry ze železničního sdružení kolem jejich zakladatele Bernarda Philippina. Na 1850 metrů dlouhé železniční trati je si 6 tunelů o celkové délce 475 metrů a v soupravě je dokonce restaurační vůz pro sedm "strávníků".

Minifunik

Poslední atrakcí je Minifunik. Po dvou sezónách v dřívějších letech bylo zajištěno, že strmý chodník k přehradě odrazoval turisty. Proto pro jejich pohodlí byla vybudována jednokolejná zubačka. Byla to jediná atrakce na světě, která se skládá ze dvou souprav, a byla tažena traktorem. Dopravní zařízení se zvláště v zimě neosvědčovalo a bylo nahrazeno Minifunikem – kabinovou pozemní lanovkou. Rozchod kolejí je 900 milimetrů, dopravně překonává výškový rozdíl 140 metrů a spojuje konečnou stanici vyhlídkového vláčku se stanicí, která je 30 metrů nad vodní hladinou přehrady. Délka tratě je 260 metrů a stoupání 73 procent. Slušné stoupání.

Celou tuto cestu si po prohlídce přehrady a okolních hor zopakuje při cestě zpět. Jen je třeba upozorňuje, že vstupenka se kontroluje i na zpáteční cestě. Nezapomeňte si ji pečlivě uschovat.

Pravý adrenalin

Ten pravý adrenalin přijde až na lanové dráze při jízdě dolů. Tehdy vidíte pod sebou 87procentní klesání. Pro fotografy se doporučuje ihned první řada ve vagonu. Vagon má pro "strojvedoucího" jen jedno stanoviště, a to je při cestě z kopce v horní části vagonu. Fotograf tak má klesání hned z první ruky. Je to čistý adrenalin.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 8/2010.