Jako by lidská mysl byla naprogramována pro touhu po tajemstvích. Hledá je. Požaduje je. Sní o nich. A jako by, pokud se kolem ní nevyskytují, sama využívala schopnosti si je vytvářet.

Vícekrát se mi už stalo, že se mne vážení a zkušení lidé zeptali, jestli si myslím, že "na těch strašidlech něco je”.

NĚCO na nich je, to určitě

Začal bych svou odpověď chemickým experimentem. Pamatuji se, jak nám náš učitel chemie předváděl zvláštní pokus. Na laboratorním stole nahříval křivuli. Prý se z ní co nevidět začne linout fialková vůně. Máme se postupně hlásit, jak ji ucítíme. Chce vědět, jak rychle se vůně bude šířit a jak rychle si dokážeme uvědomovat, že jsme ji začali cítit. První se přihlásila jedna výborná studentka. Po ní další dívky, skoro současně, jako by ona vůně dolehla k nim ve chvíli, kdy premiantka zvedla ruku.

A pak postupně v posluchárně vyrůstal les dalších rukou, po chvíli nás, kteří jsme vůni fialek necítili, bylo jenom několik a dívali jsme se po sobě znepokojeně, jako by s našimi nosy, až do této chvíle neznepokojujícími nosy, bylo něco v nepořádku a my jenom jakýmsi nedopatřením jsme přišli na nedostatečnost našeho čichu teprve v tento den. Pak nám učitel řekl, že žádná fialková vůně ve třídě nebyla, zahříval nad kahanem jenom čistou vodu z vodovodu. Třídou se ozýval smích. Rozpačitý, nechápavý.

Dvě dívky se i tak zaříkávaly, že FIALKY CÍTILY. I když věděly o lsti, nepřiznávaly si ji.

Myslím si, že s vírou v přízraky a strašidla to může být podobné.

Podle jedné americké statistiky věří obrovská část Američanů na strašidla a mnoho z nich dokonce uvádí, že ve svém životě nějaké to strašidlo vidělo. Viděli je? Kdo ví. Já onu fialkovou vůni necítil. Mnoho studentů ji cítilo. A dvě studentky jsou možná dodnes přesvědčené, že se ve třídě fialková vůně přece jenom rozlévala. Krásná, přízračná fialková vůně.

"Psychologie davu” je nazvána kniha slavného francouzského psychologa. Nezaměřil se bohužel na psychologii těch, kdo chtějí uvěřit v to, co ve skutečnosti není a svojí touhou dávají vlastně vznik neexistujícímu. Tahle poutavá kapitola v jeho knize chybí.

Jeden lovec, doprovázející bohaté turisty na safari, vyprávěl, jak všichni turisté chtějí vidět lva a on, pokud lev není nablízku, je v noci svolá. Ukáže do tmy… A upozorní je, že král zvířat je nablízku. Prý se mu ještě nestalo, aby někdo z turistů lva skutečně ve tmě před nimi nezahlédl…

Přicházejí nocí přízraky?

Můj přítel, zcela věrohodný režisér, vyprávívá a nebojí se, že se zesměšní, jak jednou za tmy přišel do pokoje ve svém starém renezančním domě a spatřil v pokoji zcela jasně anděla…

Ulekaně přibouchl dveře a pak vcházel do pokoje s fotoaparátem – anděl tam nebyl. Odlétl?

Jedna moravská studentka mi vyprávěla o tom, jak se její babičce zjevil manžel týden po svém pohřbu. Přiběhla k nim do pokoje a svolala je do kuchyně. Dědeček tam už nebyl. Prý tam jistě byl, tvrdila babička, dokonce nevypadal jako starý dědeček, byl mladý a usměvavý jako tehdy, když ho poprvé potkala. Ucítila babička fialkovou vůni? Anebo ten, koho milovala a kdo ji miloval, přišel opravdu?

Ve Flammarionově archivu bylo nesmírné množství prapodivných svědectví, která mu zasílali jeho čtenáři z různých koutů světa. Byly to žerty? Omyly? Fialkové vůně? I kdyby jenom jedno procento z těch dokladů bylo pravdivé, potom to svědčí neomylně o světě, který se za jistých podmínek prolíná do našeho. Ale jaké jsou ty "jisté” podmínky?

Kolem žáků se chvěje něžná fialková vůně. Africkou divočinou prochází neviditelný král zvířat, přízračný lev. Před starou zoufalou dámou se objeví mladík, její manžel.

Ale někdy se objeví možná opravdu někdo, kdo se nerozplyne jako fialková vůně a kdo nás z onoho tajemného světa osloví.

Nebo ne? Pokud by o existenci zázraků měl rozhodovat rozum, asi by se žádné nestaly.

Pokud by o existenci zázraků rozhodovalo srdce, přicházely by k nám každý den.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 8/2010.