Právě princip vzniku otázek po smyslu bytí čehokoliv existujícího a tím i člověka samého je symbolem hranice, která striktně odděluje funkci duše a tím mozku zvířat a člověka. Schopnost položit otázku smyslu existence čehokoliv je průkazem toho, že v člověku je jiná, duši a mozek oživující kvalita, než ta, která oživuje těla zvířat.

Od nepaměti označují východní filozofie typ energie oživující zvíře nebo rostlinu jako duši, ale typ energie oživující tělo člověka jako ducha. Kvůli přítomnosti tohoto jiného typu oživující energie, ve zvířatech se nenacházejícího, mělo by být každému přirozeně uvažujícímu zřejmé, že se bytost člověka nemohla, bez impulzu z jiné roviny reality, náhodně a samovolně ze zvířete "vyvinout" – jak v rozporu se zdravým rozumem tvrdí evolucionisté.

Nikdy nebylo v dimenzi živého světa pozorováno, že by bez nějakého mimodimenzionálního podnětu, bez přidání informace, jen tak samovolně vznikly jiné informační kvality! Informace a její nová kvalita sama nevzniká! Samovolně vzniklá nová kvalita informace ve hmotě by odporovala našim fyzikálním pozorováním, zejména zákonu o entropii hmoty. Prostě v uzavřené hmotné dimenzi (vesmíru) platí jak zákon o zachování energie, tak zákon o zachování informace! O tom druhém prostě materialisti nechtějí slyšet.

Podstata člověka je věčná

Jiná kvalita mozkových procesů, od nepaměti filozofy všech civilizací označovaná jako typ myšlení člověka, se od zvířecího typu myšlení odlišuje tím, že bytost ji používající není plně ztotožněná s přítomným časem! Neboli nežije jen přítomností, ale vnímá čas jako samostatnou vlastnost reality v jeho diverzifikaci na minulost, přítomnost a budoucnost. Tedy vlastně vnímá nadčasovost, věčnost své i okolní reality. Jen díky této vlastnosti navíc se duch člověka, na rozdíl od zvířat, může ptát, co bylo a co bude a proč to bylo a proč to bude. Podle základní zásady logiky, kdy pozorovatelem může být vnímáno jen to, co je s ním vibračně stejnorodé.

Nemohou tedy "dudy vnímat nebe" a mravenec nemůže rozumět člověku. Proto člověk nemůže plně pochopit Podstatu světa, neboť před vznikem vesmíru nebyl. Ale nadčasovost a věčnost (Boha) může zčásti vnímat, protože jeden její prvek (duch) je v něm obsažen. Tato podstata člověka je rovněž věčná, s věčností rovnorodá vibračně.

Kvůli přítomnosti tohoto zárodku věčnosti v člověku se tedy proměna zvířete v člověka musela udát jen formou aktivního přidání tohoto faktoru věčnosti do duše lidoopa. To nebylo možné jinak, než zásahem nějakých tvořících nadčasových bytostí. V bibli je stvoření člověka duchovní mocí popsáno jako vdechnutí "dechu božího" (vibrace věčnosti) do zformované "hlíny" (hmoty oživené neboli zvířete?).

Od okamžiku objevení se člověka v živé přírodě, této kvalitativně nové bytosti s vibrací ducha, věří tyto od zvířat odlišné bytosti v přetrvávání duše svých zemřelých druhů! Jak prokazuje archeologie, již první lidé mrtvá těla svých zesnulých pochovávají a ošetřují "pro další život". Pro všechny lidi přirozeně myslící, tj. ateizmem nezmanipulované, je a vždy byla smrt lidského těla jen projevem uvolnění jej oživující energie do jiného, smysly již nevnímaného stavu existence. Je příznakem největšího úpadku myšlení současného lidstva, že se v něm masově mohly rozšířit styly myšlení odporující přirozenosti, jako tzv. materializmus (nic než hmota), ateizmus (není jiných zákonů než fyzikálních, neboli není Boha) a tzv. vědecký světový názor (až Boha nalezneme ve zkumavce, pak jeho existenci uznáme). Svým působením na myšlení mas současných lidí mají tyto anomální způsoby myšlení zakrýt smysl bytí jednotlivého člověka a učinit jej "tržním" zvířetem. Tyto "světonázory" se rozšířily jen proto, že je vytvořili a skrze média podprahově propagují lidé, kteří jsou duchovně nemocní. Jejich duch ztratil smysl pro věčnost, neboli je vyhaslý, černý.

V bibli jsou takoví označováni jako koukol mezi pšenicí. Tato zvrhlá stvoření se pseudovědeckou výchovou snaží rozvrátit přirozené cítění ještě normálních lidí tím, že blokují skrze vadnou školní výchovu v rozhodující mase lidí akceptování objektivity zákonů nadčasovosti a etiky.

Vše se má zdát lidem relativní, dočasné, ke koupi – i sám člověk. Věčnost má být chápána jako pro člověka nesmyslný pojem, objektivita přirozenosti (Řád stvoření) nemá existovat. Tato lidské podstatě odporující materialistická ideologie zařadila duchovní neboli etické zákony mezi pověry a nedoložitelné iluze, existující jen v mysli zaostalých lidí. Zatím – než krize západní civilizace zničí její nositele.

"Živí mrtví"

Do té doby je základním dělícím principem třídícím dva druhy lidí přijetí, nebo nepřijetí existence nadčasového smyslu vlastního života. A tím vlastně všeho existujícího. Ve věci pojímání smyslu bytí existuje pouze "počítačově" duální odpověď: ano, či ne. Tímto jasným rozcestím je dán následný směr etického rozhodování jednotlivce ve stylu "vpravo, nebo vlevo", neboli buď existence nadčasové objektivní spravedlnosti, či pouze okamžitý osobní prospěch!

Další rozvedení a zdůvodnění kladné odpovědi na toto dilema je již věcí jednotlivých výkladů náboženství či filozofií. Bohužel, profesionální vykladači to dnes činí málo kvalifikovaně a nepřesvědčivě. V kontrastu k tomu je odpověď ateistů "ne", život člověka nadčasový smysl nemá, "vědeckými" skeptiky zabalena do mnoha odborných pseudotermínů a důsledky negativní odpovědi tak úmyslně zamlženy.

Tito do domněle vědecké terminologie zahalení ateisté mlží svou negativní odpověď na otázku smyslu bytí také tím, že ji označují za "vědecky irevelantní", do mysli vědecky uvažujícího člověka nepatřící. Přímou odpověď ne, lidský život nemá smysl, by většina lidí s přirozenou intuicí ihned odmítla! Tyto faktické svůdce lidstva od přirozenosti by pak nikdo neposlouchal. Všem by se stalo rychle zřejmé, že svou odpovědí dotyční jen prokazují uhašení vlastního smyslu pro nadčasovost, "černotu" svého ducha (Ježíšovou terminologií si přivodili duchovní smrt).

Člověk odstranivší ze svého středu smysl pro věčnost svým následným způsobem života a stylem svého myšlení fakticky klesá na úroveň biologického přežívání. Jako zvířata, pouze navíc s racionalitou tohoto přežívání. Tím de facto akceptoval pro společenský život jako normální tzv. "zákon džungle", tj. právo momentálně silnějšího a boj o přežití za jakoukoliv cenu. Lidé podlehnuvší ateizmu – aby neměli výčitky svědomí vůči transcendentní moci a mohli si dělat v životě, co se jim zlíbí – se, aniž to tuší, oddělili od "existenci podmiňujícího příjmu nehmotné energie z duchovní dimenze".

Od vyzařování ze zdroje života. Jejich duchové po oddělení od těla nenacházejí příkon energie k další existenci jako individuální bytosti. Jejich vnímání se jako individualita rozplývá "na prvočinitele" jako duše zvířat. Satan jim řekl pravdu: po smrti nic není. Zamlčel však, že jen pro ty, kteří mu podlehnou! Ateista,materialista a stoupenec vědeckého světového názoru si tedy svou volbou duchovní nicoty posmrtnou budoucnost předurčuje sám. Není mu polehčující okolností, že v nehmotné duchovní zákony nevěří.

Kdo nevěří na přitažlivost země a skočí do propasti, také bere za svou nevíru mzdu ve formě následku. Děje se tak podle v bibli uvedené zásady: "Jakou měrou kdo věčnosti měří, takovou mu bude věčností zpětně naměřeno!" Neboli ateisté věří, že jsou vyvinutá zvířata, a tak ze zákona sdílí osud duší zvířat! Náboženskou terminologií je takový posmrtný proces nazýván buď jako věčné zatracení, nebo rozptýlení vědomého individuálního já.

Smysl života z pohledu věčnosti

Jestliže při našem osobním individuálním rozhodování nás intuice dovede v tomto dělení lidských bytostí vpravo-vlevo k závěru, že existuje smysl lidského bytí a také všeho existujícího vůbec, jsme v nutkání dále pátrat po tom, jaký to ten smysl bytí vlastně je. Není třeba vysoké inteligence a vyciťování k tomu, aby člověk poznal, že nemůže být smyslem života "umřít jako bohatý". Také není možné nalézt smysl své vlastní existence v konzumu tělesných slastí ve stylu někoho, kdo by se na "smrtelné posteli" radoval, že mnoho dobrého v životě snědl a předělal to tělem na to, v co se dobroty mění! Nebo jiného, který by se těšil z toho, jak mnoho sexu si v životě užil! Na druhé straně hledání smyslu vlastního bytí nevylučuje přiměřené přijímání slastí života jako protiváhy strastí života a způsobu poznávání zákonů tohoto a onoho světa.

Z povahy věci vyplývá, že smysl našeho vlastního života se nám může vyjevit pouze ze zorného úhlu věčnosti. Takový pohled nám začne vyjevovat objevení smyslu průběhu naší minulosti. Nepochybně ji nalezneme jako fázi učení. Konali jsme určité skutky a měli určitý způsob myšlení. V důsledku toho jsme sklidili stav naší přítomnosti, a to jak materiální, tak i duchovní. Z této sklizně se můžeme poučit. Blaze tomu, kdo řekne: "To a to už bych nikdy neudělal". Tím prokazuje své poučení životem, vlastně svůj duchovní růst! Nežil minulost nadarmo.

Odtud evangelijní zásada: napravený hříšník nevědomec je lepší nehřešícího! Naproti tomu přítomnost nám vyjeví svůj smysl teprve po položení otázky, co od nás duchovní dimenze a ostatní přítomní očekávají. Tedy pátráním po smyslu bytí jsme tlačeni do učení se vnímání i zákulisí viditelných dějů.

V antice říkali do pohledů "za oponu". Jsme nuceni učit se zákonům jak hmotné dimenze bytí, tak neviditelným "božím mlýnům". Podaří-li se nám občas prohlédnout, zažíváme nevídanou rozkoš z poznání. Je vždy dvojí povahy. Rozkoš z poznávání mechanizmů chodu hmotného stvoření a rozkoš z poznávání skrytých zákonů. Lidově řečeno ze způsobu chodu ne zcela na čas vázaných "božích mlýnů". Cítíme-li rozkoš z poznání, manifestuje se navenek stavem radosti ze života! Náš duch podvědomě cítí, že dostává energii od Stvořitele, protože je s ním tento "spokojen". Neboli cítí, že naplňuje smysl svého bytí! Současné deprese mnohých "prázdných" jsou projevem nedostatku energie k bytí, tedy manifestací ateizmu, necítění přítomnosti přílivu energie od Boha.

Nalezení smyslu života dává životu náplň i do budoucnosti, oživuje budoucnost. Bez ohledu na stárnutí, nemoci a blížící se smrt duchovně živý člověk cítí radost z naplňování ještě možného, ze své užitečnosti i ze stálého růstu svých vědomostí z perspektivy nadčasovosti. Jen duchovnost naplňuje stáří radostí. Tato radost i z někdy nepříjemné fyzické existence pochází z pocitu vnitřního přílivu energie. Ten vyjevuje nesmrtelnost vlastního já a neutralizuje tak strach ze smrti. Evangelia o tom říkají, že ti, kteří duchovně žijí, již za života na tomto světě "neokusí smrti". Jinak řečeno, nemají strach ze smrti, v království božím (Ducha) není smrti.

Za vším stojí nesmrtelná láska

Radost ze života a naplnění smyslu inkarnace vychází tedy z intuitivního porovnání "etického" stavu, v němž náš duch do těla při narození vešel, ve srovnání se stavem, ve kterém je nyní. Tento rozdíl je pravým měřítkem smyslu a míry úspěšnosti prožitého života! Podle Ježíše je nejlépe, když duše opouští tělo "s poklady uloženými v nebi"! "Nebeské poklady" mohou být jen ty hodnoty, které přetrvají i poté, co se naše zeměkoule v žáru hroutícího se Slunce jednoho dne vypaří. Neboli dobrým a nezničitelných pokladem je to, co uložíme do duše své a do duší jiných a také co odevzdáme všemu živému! To jsme vlastně odevzdali Bohu, neboť z Něho všechno pochází. Kladné vyznění, neboli ohodnocení prožitého tělesného života každého člověka, je tímto zakotveno v nehmotné nadčasovosti. Duch prožitím pozemského života vytvořil věčnou hodnotu, "bibličtinou" řečeno "vstoupil do života věčného". Smyslem života člověka je tedy správné, tj. jeho Stvořitelem chtěné myšlení nejprve poznat a poté toto naplňovat činy na čemkoliv živém! Vše ostatní zmizí působením času.

Jakým kritériem lze ale odlišit poznatky užitečné pouze pro tělesný život a ty, jejichž naplnění činy nás včleňuje do věčnosti? Pro srozumitelnou odpověď na tuto otázku se musíme vrátit na počátek vzniku vesmíru, k okamžiku velkého třesku. Před zhruba 14 miliardami let vesmír neexistoval. Pak "z bodu menšího než elektron" silou pocházející z dimenze mimo námi vnímanou hmotnost nastal velký třesk, neboli stvoření smysly vnímaného světa. Další průběh "stvoření světa" vidíme na obloze i kolem sebe. Opět by měla v každém duchovním člověku vzniknout otázka, kdo a proč toto velkolepé divadlo pro nás nainstaloval? O původci však pouze víme, že není z dimenzí hmotnosti nám známých. Ateisté velký třesk vysvětlují tak, že "nějaké" singularitě (jednoduchosti) se náhle chtělo třesknout. Duchovní lidé však již v antice vycítili, že z ničeho nemůže být najednou něco. Oné nepochopitelné tvořivé síle dali tehdy název "původní Hybatel".

Později se ujal termín Bůh Stvořitel. A jsme opět u otázky, proč k tomuto vytvoření našeho vesmíru, který nyní označujeme jako dimenze hmotnosti, došlo. Pozorováním a vyhodnocováním všech dějů kolem nás, zejména vývoje k dokonalejším bytostem a jevům, může duch na tuto otázku odpověď najít.

Hmotnost byla oním Prvotním Hybatelem vytvořena proto, abychom se zde my, lidští duchové, zdokonalili skrze její poznání. A také nalezli jejího Hybatele! Stvořitele napodobujícími skutky se lidští duchové rozvinují, což je totéž, jako se k Němu přibližovat! Obrazně řečeno, svět byl pro nás lidi stvořen jako takový "píseček na hraní a výcvik nedorostlých duchů". Jeho stvořením nám tato Podstata světa dala šanci k růstu, vyjevila kladný vztah, lidskou terminologií lásku! Příčinou existence hmotného vesmíru je tedy vlastně láska Boha Stvořitele k lidským duchům. Je Jeho vůlí (záměrem), abychom se skrze život v těle poznáním způsobů všeho tvoření k Podstatě světa přiblížili a plně ji začali vnímat. Žijeme proto, abychom plně začali vnímat tvořící záři našeho Otce, z níž je vlastně složeno vše kolem nás. Život je nám darovaná možnost skrze správný život v hmotné dimenzi, skrze všestranné zdokonalení poznávání přiblížit se ke Světlu.

Ke zdroji existence a trvání všeho. Poznávání Boha začíná vírou v něj, tedy pozitivním přístupem. Následovat má úsilí o přiblížení se k Němu. Pěkně to dokládá Ježíšova řeč k apoštolům, kteří chtějí vidět Otce: "Tak dlouho jsem s vámi a nepoznáváte jej!" To znamená, tak dlouho k vám mluvím a ukazuji působení Živého Boha kolem vás a vy jej stále nevidíte? Tedy skrze poznání světa kolem nás, nejprve prostřednictvím vědeckých zákonů hmotnosti a poté skrze intuitivní poznání zákonů nehmotných může člověk nejen prohlédnout mechanizmy, které tímto stvořením pohybují, ale i přímo pohlédnout na Tvář boží. Osvícenost je vlastně zření podstaty světa a vlastní nesmrtelnosti.

Právě dosažení takového stavu ducha a jen to je smyslem lidského "plahočení" na této zemi. Jak velkou pošetilostí je vedle takto pojatého obrazu stvoření úsilí materializmem ovládaných mas současných hmoťáků, kteří smysl své existence vidí v naplňování svých pudů a ještě to vykládají jako projev pokroku myšlení a nástupu rozumu!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.