Autor má schopnost pocitově se dorozumívat s elementárními zemskými bytostmi. Daří se mu to v olivovém háji na ostrůvku v Jaderském moři. Kromě ženské bytosti (víly) navázal ještě kontakt s mužskou elementární bytostí s vysoce vyvinutou inteligencí, čerpající z vědomí Země, kterou nazval "starým Mudrcem".

Kontakt s touto bytostí se Pogačnikovi podařil ve chvíli, kdy seděl na ostrůvku a měl plnou hlavu své práce na evangeliích. Tu zachytil zpětný myšlenkový proud od "Mudrce".

Svým způsobem k němu promlouval a Pogačnik porozuměl – žádná lidská činnost se neobejde bez subjektivního přístupu a ten je možný i v interpretaci Kristova poselství. Záleží na stupni zralosti lidského myšlení.

"Mudrc" projevil obavy, že i Pogačnikův přístup je prodchnut ctižádostí objevit "Páté evangelium", a nebude proto zcela objektivní.

Co by však bylo užitečné, reprodukovat optimální poselství pro lidi dnešní doby. Ježíš se všemi svými rozměry vložil do prostoru nový pravzor člověka. Přechod člověka na vyšší vývojový stupeň otevírá i zemským systémům možnost dalšího vývoje, protože evoluce obou je společná.

Vinaři

To, o čem "Mudrc" hovořil, uvedl do souvislosti s Kristovým podobenstvím o zlých vinařích: "Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval. Ve stanovený čas poslal k vinařům svého služebníka, aby mu odevzdali podíl z výnosu vinice. Vinaři ho ale zbili a poslali zpět s prázdnou." (Luk 20,9).

Lidé se koncentrují ve své omezenosti na své egoistické potřeby. Univerzální význam našeho vtělení a jeho podstata na Zemi je přitom ignorována.

Proto se v nejrůznějších kulturách vtělilo na Zem mnoho osvícených duší, aby lidstvu přiblížily pravlastní důvod jeho bytí v pozemském světě. Jak říká podobenství, tito vyslanci byli umlčeni, nebo jejich výroky byly zkresleny a vzdáleny původnímu významu, jak dodává autor.

"Poslal k vinařům i jiného služebníka, i toho zbili, zneuctili a vyhnali. Poslal ještě třetího, i toho zbili a vyhnali. Tu řekl pán vinice : ,Co mám dělat, pošlu svého milovaného syna, na něho snad budou mít ohled‘."

Tak došlo k oné jedinečné události v dějinách Země a lidstva, že Stvořitel sám, síla Krista, se vtělila mezi lidi na Zemi a tři roky putovala Palestinou, nesena Ježíšovou postavou, a snažila se přiblížit lidem pravé důvody jejich bytí na Zemi. Podobenství pokračuje: "Když ho však vinaři spatřili, domlouvali se mezi sebou: ,To je dědic, zabijeme ho a dědictví bude naše.´ A vyvlekli ho ven z vinice a zabili. Co tedy s nimi udělá pán vinice?

Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným." "Mudrcův" komentář k závěrečné části podobenství zněl: "Je naděje, že ozvěna zločinu spáchaného na synu pána vinice probudí v lidech ztracené vědomí citlivosti i po dvou tisících let trvajícího rozvzpomínání." Ovšem dosti pesimistickou alternativou v poslední větě je, že nepochopíli lidstvo svůj nádherný úkol ve spojení se Zemí, může být předán jiné hvězdě a jiné evoluci.

Druhý příklad

Další "Mudrc" vybral z evangelia pro roli člověka v systémech Země následující: "Vy jste sůl Země, jestliže sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali." (Mt 5,13) Těmito Ježíšovými slovy je podle "Mudrce" vyzdvižen význam lidské bytosti pro evoluci systémů a vědomí Země. Tedy i pro svět elementárních bytostí.

Tvořivým, nebo ničivým jednáním člověka ve všech oblastech jsou vytvářeny neočekávané situace, s nimiž se inteligence Země musí denně konfrontovat, aby planeta neztratila svou rovnováhu a neupadla do zmatku. Ona sůl Země poukazuje na podněcující úlohu člověka. Jestliže však "sůl pozbude chuti", bude-li duchovně energetická úloha člověka pro zemské síly zmařena, může, podle "Mudrce", člověk již jen čekat, že se stane obětí následků svého konání.

Pozornost autorova byla ještě obrácena k podobenství o ztracené ovci. Jeho pravost je potvrzena nálezem z Nag Hammádí. Podle Matouše vyprávěl Ježíš toto podobenství údajně takto: "Co myslíte, máli někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, Amen, Amen, pravím vám, bude se z ní radovat více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily?" (Mt 18,12).

Oněch devadesát devět ovcí, věrně poslouchajících zákon stáda, představuje neprobuzeného člověka (lidi), který se řídí pevně danými vzory a stereotypy, necítí svobodu a odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Zbloudění jedné ovce symbolizuje proces individualizace člověka, který se odváží vydat až na scestí, konfrontovat se s nepředvídatelnými situacemi a stále hledat. Individualizace každého člověka, svobodný nástup na osobní duchovní cestu je podporován "pastýřem lidstva".

Ostatně anděl Michael též odpovědnost za volbu osobní cesty podtrhuje. Nejcennější radou pro Pogačnika a jeho postup při čtení Ježíšových výroků vzhledem k jejich poselství byla rada, aby každý výrok pojal do svého srdce a nechal ho rozplynout. Tím se uvolní prvky zakódované ve výroku.

Svět se zastavil

Autor podle tohoto návodu přijal tato Ježíšova slova: "Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě." (Mt 10,29). Soustředil se po přečtení tohoto výroku na svůj střed, až pocítil sounáležitost se svým velkým Já. V tu chvíli se mu zazdálo, jako by se díval do očí přítomného Krista.

V další fázi Pogačnik nechal ve svém středu rozplynout formu slov a v okamžiku, kdy zmizela, začal dovnitř proudit zpětný proud, který jeho vědomí převádělo na slova a věty: "Pozemské stvoření je nádherným Božským organizmem. Každá částečka má v něm své místo, svůj smysl a poslání. Všechny části celku jsou navzájem citlivým způsobem a všestranně spojeny, že se nikdy nemůže udát nepředvídaná náhoda." Dokonalost celku je uzpůsobena tak, že jeho části se mohou v každém okamžiku zachytit a obejmout. Každá obava lidí stvořených do pozemského života je neopodstatněná. Člověk má dokonce mezi bytostmi Země čestné místo a je tím proto více chráněn. Toto vyjadřují slova, že jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Pogačnikov reagoval na podstatu tohoto výroku, která pronikla do jeho středu, obrovskou radostí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 8/2010.