Chtěl bych zde upozornit na jednu nesmírně pozoruhodnou památku v italském Toskánsku. Nevím proč, ale pro většinu lidí zabývajících se legendami a historickými souvislostmi týkajícími se tajuplné báje o Svatém Grálu, zůstává ponechána zcela nepovšimnuta. Ještě v žádné knize, věnující se této tématice, jež jsem dosud četl, jsem o něm nenašel ani zmínku.

Přestože toto místo a události s ním spojené by mohly být jedním z původních zdrojů těchto legend. Taky je to asi tím, že u nás na toto téma vycházejí knihy, čerpající většinou z anglických, francouzských nebo německých zdrojů.

Je tomu již takřka deset let, kdy jsem se dověděl o tomto neobyčejném místě v Toskánsku. Vyprávěl nám tehdy o něm jeden mladý Ital, když jsme společně s několika přáteli navštívili temnou jeskyni, jež až do dnešních dnů slouží jako kaple jednomu křesťanskému bratrstvu. To co nám tehdy řekl, bylo skutečně nesmírně zajímavé. Popsal nám místo, jež mělo být nedaleko, a kde se nachází kaple, v níž je do skály zabodnutý skutečný meč. Zabodl ho tam údajně v dávném středověku rytíř, který se zřekl světského života a odešel žít jako poustevník.

Cesta za záhadným mečem

Mnohokrát jsem si na to vzpomněl, kdykoliv jsem něco četl, nebo s někým mluvil o legendách Svatého Grálu. Připadalo mi neuvěřitelné, že někde ve skutečnosti je zabodnutý meč ve skále jako ve vyprávěních o králi Artušovi, Kulatém stolu a meči Excaliburu, a ještě ke všemu o tom není nikde ani zmínka. Konečně jsme se s přáteli rozhodli ono místo najít. Velmi příznivou náhodou jsme se potkali s jedním člověkem, který tam byl, věděl, kde to je, a ukázal nám to i na mapě. Vyrazili jsme po hlavní silnici spojující Sienu s Grossetem. Po odbočení z této silnice jsme projížděli malebnou krajinou s dubovými lesy. Asi tak za půl hodiny jsme se konečně přiblížili k vytouženému cíli, jímž bylo opatství San Galgano. Před námi čněl nevelký zarostlý kopec s kaplí a k našemu překvapení se napravo pod ním mezi poli objevila mohutná zřícenina gotického kostela. Věděli jsme již, že kaple s mečem v kameni je na kopci, a tak jsme zamířili rovnou tam. Ocitli jsme se před nepříliš velkou stavbou, jež na první pohled působila velmi starobylým a trochu orientálním dojmem, to pro své pruhované zdivo. Po průchodu malou vstupní místností jsme vstoupili přímo do kaple. Spoře osvětlený prostor působil velmi skromně, ale přesto nesmírně vznešeně. Člověk si okamžitě uvědomil, že vstoupil do místa, kde je přítomno něco posvátného. Holé kamenné zdi, skromný oltář a mezi pár lavicemi uprostřed místnosti bylo to, co nás sem přivedlo. Pod jakýmsi skleněným poklopem bylo místo, kde vyčnívala původní holá skála, a v ní zabodnutý starý železný meč. Čepel meče vyčnívá ze skály jen asi tak deset centimetrů a je vidět hlavně rukojeť, což tak tvoří symbol kříže. Meč působí velice stroze, je úplně jednoduchý, bez jakéhokoliv zdobení. V místě, kde vystupuje ze skály, je okolo čepele ohnutý plíšek, nejspíše stříbrný. Zvrásněný kámen, v němž meč ční, je na první pohled výčnělkem původního podloží kostela.

Kaple s ojedinělou kopulí

Je tvořena dvaceti čtyřmi řadami soustředných kružnic, přičemž se jako zdivo střídají vrstvy světlého kamene a cihel. Jak jsem se později dočetl, je to podle historiků umění ojedinělá klenba připomínající blízké etruské hrobky ve Vetulonii, Volteře a Populonii. Z této hlavní kaple se nalevo vstoupí do boční, již gotické kaple. Ta je vyzdobena freskami od sienského malíře Ambrogia Lorenzettiho s motivem zvěstování Panny Marie a nad tím je výjev Panny Marie na trůně, pod níž je ležící postava Evy v bílém, jež drží plod podobný fíku. Na stropě jsou pak v kruzích postavy čtyř Evangelistů. V kapli je na stojanu prosklená schránka přikrytá černým suknem, obsahující kosti ze dvou paží, přičemž před nimi leží zlatý prsten s jednoduchým, symbolickým vzorem.

Napravení Galgona Gidottiho

U zrodu tohoto opatství a autorem místního zázraku v podobě zabodnutého meče do skály byl jistý Galgano Gidotti, rytíř žijící ve dvanáctém století. Narodil se v roce 1148 jako syn jistého Guida a Dionosie, ve městečku Chiusdino. Od svého dětství až do třiceti dvou let vedl velmi rozmařilý život. Jednoho dne se mu ve snu zjevil Archanděl Michael a ukázal mu cestu spásy, a dokonce mu i řekl, kam má odejít. Když ohlásil, že se rozhodl odejít a stát se poustevníkem přebývajícím na osamoceném místě, všichni přátelé a příbuzní mu to rozmlouvali. Když byl neoblomný, tak ho matka Dionisia alespoň přesvědčila, aby se jel rozloučit se svojí snoubenkou. Zřejmě doufala, že toto setkání ho ještě dokáže odradit od jeho pošetilého záměru. Někde cestou se však jeho kůň splašil a vyhodil ho ze sedla. Ale ke Galganově překvapení ho jakoby někdo zachytil a postavil na nohy. Uslyšel v tom okamžiku také serafínský hlas, který ho počal někam vést, aniž by dokázal odporovat. Vedl ho do kopce, na horu Montesiepi. Pak mu hlas přikázal, aby se zastavil a podíval se vzhůru. Na vrcholu uviděl stát kruhový chrám, před nímž stáli Ježíš s Marií, obklopenými dvanácti Apoštoly. Hlas mu přikázal, aby se tam vyšplhal. Pak se vidění rozplynulo. Když dorazil na vrchol, hlas znovu promluvil a vyzval ho k odříkavému životu a zřeknutí se světského potěšení. Galgano si pomyslel, že zřeknout se smyslových potěšení zní dobře, ale je to asi tak snadné jako mečem rozseknout skálu. Aby to dokázal, vrhl se s mečem proti skále, ale ona se rozestoupila a meč do ní vnikl až po rukojeť. Galgano pak horu již nikdy neopustil, žil tam v chudobě a jeho jedinými společníky byla divoká zvěř. Jednou mu jeho přítel vlk zachránil život tím, že ukousl paži možnému vrahovi. Zjevil se mu zde také Ďábel v podobě mnicha. Později ho začali vyhledávat lidé, jež ho žádali, aby konal zázraky. Až do své smrti takových zázraků vykonal údajně devatenáct. Po jeho smrti bylo místo svěřeno cisterciáckým mnichům, aby zde postavili svatyni na jeho památku. V roce 1185, když byl kanonizován, se začalo se stavbou kaple. Ještě dlouho po jeho smrti z jeho hlavy rostly kadeře vlasů. Tato hlava pak byla původně uložena v boční kapli, ale nyní je uložena ve městě Chiusdino, kde se narodil.

Zřícenina gotického chrámu

Kapli s mečem jsme důkladně prohlédli a pak v tichém pohroužení se zde také na chvíli s místem pokusili spojit ze svého nitra a vnímat jej tak poněkud jinak než svými smysly. Rozjeli jsme se dolů z kopce ke druhému divu na pláni mezi poli, rozlehlé zřícenině gotického opatství. Musím říci, že tak velkou zříceninu gotického chrámu s klášterem jsem dosud neviděl. Pro mne jako milovníka romantického malířství a zvláště děl Caspara Davida Fridricha to byl skutečně úchvatný pohled. Cesta k opatství vede alejí sloupovitých cypřišů, na jejímž konci ční průčelí zříceného chrámu. Zde není otevřený vchod, ale musí se jít ke zbylým budovám opatství, kde se pak vchází bočním vchodem. Před tímto vchodem je malý zbytek ochozů rajské zahrady, jež musela být opravdu nádherná. V budově připojené k chrámu jsou dobře zachované rozlehlé gotické sály, jež zřejmě sloužily ke shromažďování mnichů. Po vstupu do vlastního chrámu jsem zůstal v tichém úžasu stát. Byl to pohled jak z nějakého fantaskního obrazu od některého z německých romantiků. Ohromný prostor plný vysokých gotických sloupů, s průhledy skrz prázdná okna a místo klenby jen čisté nebe. Stavba je v podstatě velmi zachovalá, až na propadlé klenby. Zůstal zde i původní kamenný oltář. Pak jsme chodili chrámem sem a tam a užívali si nekonečně variant možných pohledů mezi sloupy a zbytky gotických kleneb.

Chrám se začal stavět v roce 1218, kdy již původní rotunda na kopci nestačila pojmout stále vzrůstající počet poutníků. Vznikla tak jedna z nejkrásnějších gotických staveb v Itálii.

Opatství bylo postaveno v čistě gotickém slohu, typickém pro cisterciácké stavby. Chrám byl vybudován na půdorysu latinského kříže, se třemi postraními loděmi s mnoha sloupy a rosetovými okny. Nesmírné bohatství, které se v opatství postupně nashromáždilo, a blízká poloha města Sieny však měly za následek, že přilákaly hordy armády Florenťanů, jež opatství vyplenily. To se spolu s dalšími událostmi stalo příčinou jeho postupného úpadku, již od první poloviny 15. století. V roce 1550 zbylo v opatství jen pět mnichů. A v 17. století zde žil již jen jeden chudý mnich, přebývající mezi bortícími se zdmi kdysi tak krásných staveb. 6. ledna 1786 se zřítila věž zvonice vysoká 36 metrů a strhla s sebou velkou část střechy kostela. Pak bylo opatství již definitivně opuštěno a stalo se jen dobrým zdrojem stavebního kamene a sloupů pro celé okolí. Naštěstí od počátku dvacátého století probíhají práce na jeho záchranu.

Tajemství spojené se Svatým Grálem

Je pozoruhodné, že Galgano byl prohlášen za svatého papežem Luciem III. již pouhé čtyři roky po své smrti. A také, že jeho poselství, které předal lidem své doby, bylo poselstvím míru: svůj meč zabodl do skály, místo aby jej použil v boji, neboť to byla ještě stále doba křížových výprav propagovaných tehdejší církví. Kaple postavená po jeho smrti je podle mnoha badatelů opravdovou knihou v kameni a ten, kdo ji bude schopen číst, najde klíč k tajemstvím spojeným se Svatým Grálem. Podoba kaple byla zřejmě zvolena tak, aby se naplnilo prorocké vidění, jež měl Galgano na počátku svého působení na Montesiepi. V moderní době se předpokládalo dokonce, že meč v kameni je novějším podvrhem vzniklým jako odezva na populární legendy o králi Artušovi a jeho Kulatém stolu. Tak jak je ztvárnili Geoffrei z Moumouthu, Chretien de Troyes a Thomas Malory. Ale nedávné studie historika středověku Maria Moiraghiho přišly s myšlenkou, že naopak právě příběh Svatého Galgana a jeho meče by mohl být původem těchto legend. Jeho příběh si údajně osvojili středověcí trubadúři a rozšířili ho z Toskánska do celé Evropy. Moiraghi na podporu svých tvrzení uvádí fakt, že Galgano zemřel v roce 1181, a pověst o jeho zázracích se dále hluboce rozšířila po jeho kanonizaci. De Troyes napsal svého Parsifala v roce 1190, a německá legenda o Svatém Grálu od Wolframa z Eschenbachu vznikala mezi lety 1210 až 1220. Moiraghi také tvrdí, že dochované svědectví Galganovy matky, jež bylo použito při jeho kanonizaci, obsahuje všechny základní prvky pozdějších legend Svatého Grálu. Rovněž tvrdí, že tvar kaple nad mečem, mohl být inspirací ke Kulatému stolu krále Artuše. Nedávné výzkumy vědců z univerzity v Pavii došly ke zjištění, že pod skálou s mečem je dutina. Církevní instituce však zatím nedaly svolení k detailnímu průzkumu. Dutina by třeba mohla obsahovat světcovy pozůstatky. Zkoumání meče také potvrdilo, že pochází skutečně ze 12. století.

Čas a věčnost splývají v jedno

Celý tento komplex je vskutku nesmírně působivý. Prastará kaple s mečem a klenbou připomíná klenbu nebeskou. Číslo 24 jako by chtělo připomenout pojem času s jeho dvaceti čtyřmi hodinami, také ale dvacet čtyři starců okolo trůnu Beránkova z Apokalypsy. Jako by meč v kameni byl hmatatelným symbolem toho, že věci tak, jak je vnímáme, nejsou neměnné a stálé, tím že se i skála může pod ostřím meče rozestoupit jako máslo. Vskutku jsem si tam připadal jako na nějakém "posvátném místě", podobném těm, jež jsou známa z východních zemí, které objevil nějaký světec tak, že byl vnuknutím doveden do neznámých končin, kde se mu zjevilo božstvo a ukázalo místo, kde má spočinout a toto místo symbolicky "otevřít" pro další poutníky. Návštěva takového místa pak může mít nesmírný význam pro další duchovní růst toho kterého člověka.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.