Ruth zavolala do veterinární nemocnice, kde jsem pracoval, a svěřila se, že její kocour se v posledních několika dnech chová divně. "Nemohl by někdo přijít a Alberta vyšetřit?" žádala stará paní naši recepční. Recepční jí položila obvyklou otázku: "Nemůžete přinést Alberta k nám? Nemůže vás dva někdo přivézt? Nemůžeme vás dovézt my?" Rutht vysvětlila: "Neřídím. Nemám příbuzné, co by mě k vám přivezli. Nechci, abyste mě tady vyzvedli. Chci, abyste přijeli ke mně. Můj kocour je pod postelí a odmítá vylézt. Dělám si kvůli němu starosti. Prosím vás, přijeďte!"

Mezi námi, návštěvy doma byly možná běžné za časů Jamese Herriota, ale dnes ve světě veterinářů znamenají hotovou vzácnost. "Víte paní, radši přece jen Alberta přineste k nám, abychom ho mohli pořádně vyšetřit a udělat všechny potřebné testy." Dopadlo to tak, že po skončení denní ambulance jsem jako nedávný absolvent veterinární fakulty zamířil na parkoviště a rozjel se na svou první návštěvu v domově pacienta.

Když jsem dojel k Ruthinu skromnému venkovskému bungalovu, zkoušel jsem odhadnout, co asi najdu uvnitř. Viděl jsem výběhy pro koně, rozpadlé a prázdné, staré auto s prázdnými pneumatikami, psí výběh s prázdným řetězem, bez psa. Usoudil jsem, že ta paní je skutečně úplně sama. Zaklepal jsem a dveře mi přišla otevřít vybledlá karikatura původně statné farmářky; seschlá, vrásčitá a ustaraná. "Doktore, pojďte se podívat na Alberta," prosila. Když jsme procházeli domem kolem kálecí misky, škrabadel a spousty kočičích hraček, všiml jsem si, že na lednici jsou nové fotografie Alberta, zatímco na televizi stojí zažloutlé rodinné snímky. "Tohle je vaše rodina?" zeptal jsem se. Ruth potvrdila: "Ano, manžel zemřel před více než dvaceti lety a obě moje děti se zabily při autonehodě, když byly ještě hodně malé." Pochopil jsem, že Albert je pro starou paní jediná rodina.

Ruth mě odvedla do ložnice, kde se pod postelí schovával Albert. Shýbl jsem se a uviděl trpící kočku – rozšířené zornice, mělký a rychlý dech. Veterináři tyto příznaky sdělovaly: "Tahle kočka už vyplýtvala osm ze svých devíti životů."

Začal jsem kocoura vytahovat zpod postele; zvíře zoufale zavylo a začalo se bránit. Když jsem se nevzdával, zuřivě mě drápalo. Ruth náhle popadla koště a začala mě mlátit do zad a přes zadek s ječením: "Neubližujte mému kocourkovi!" "Neubližuji!" vřískal jsem, protože Albert mi právě zarýval drápy do dlaně. "Jen se potřebuji na něho pořádně podívat."

Tahle chaotická scéna naštěstí rychle skončila, protože Albert byl konečně venku. Položil jsem dlouhosrsté klubíčko na postel a začal ho vyšetřovat. Vyčerpaný Albert už neměl sílu se bránit, takže nehybně ležel a já mu rukama ještě nepříliš zkušeného absolventa veterinární fakulty prohmatával tělo od čumáku až po špičku ocasu. Zjistil jsem, že pod nadýchanou srstí je hubený jako kostlivec. Znovu jsem Ruth vysvětlil, že potřebná vyšetření a testy můžeme provést jen na klinice.

Ruth váhala. Ne snad, že by mělo něco proti testům a proti léčení svého kocoura, ale jakmile by Albert zmizel, zůstala by v domě úplně sama. Navíc z výrazu mé tváře vyčetla, že Albert by se z nemocnice vůbec nemusel vrátit. Nakonec se Ruth přece jenom s kocourem v slzách rozloučila a já se s ním vrátil na kliniku. Sotva jsem Alberta položil na vyšetřovací stůl, abych mu vzal krev, do dveří strčila hlavu recepční a oznámila: "Vpředu čeká policie! Ruth jim údajně nahlásila, že jste jí ukradl kočku." Vyzval jsem ji, ať pošle policisty dovnitř, a během vyšetřování apatického Alberta jim vysvětlil, že Ruth považuje kocoura za svoje jediné dítě a že v jistém slova smyslu jsem "zloděj koček" – až na to, že mi svou kočku Ruth sama svěřila. Policistům stačil jediný pohled na Alberta, aby pochopili, že potřebuje okamžitou léčbu. Nakonec se rozhodli, že k Ruth zajedou na návštěvu a trochu se s ní promluví, ať jí není tak smutno.

Než přišly výsledky rozboru Albertovy krve, ještě jsme ho zrentgenovali. Rychle jsme stanovili diagnózu: chudák Albert trpěl vážnou chronickou infekcí ledvin, jež v důsledku toho selhávaly. Vyhlídky byly velmi ponuré. Nasadili jsme Albertovi silná antibiotika a nitrožilně mu dodávali tekutiny. Navíc dostal speciální dietu, která mu nezatěžovala ledviny. Navzdory všemu úsilí (a nesnesitelně častým telefonátům od Ruth) se Albertův stav rychle zhoršoval. Tři dny po zahájení léčby se udělalo Albertovi tak zle, že jsem nepochyboval, že to trápení mu brzy skončí. Zavolal jsem Ruth a snažil se ji na tu tragédii trochu připravit. Skočila mi do řeči: "Pane doktore, proboha, vážně se už pro něj nedá nic udělat?" Byl jsem bezmocný. Albertovi zbývalo už jen pár hodin života a zachránit ho mohl jedině zázrak. Nešťastně jsem vyhrkl: "Teď už se za něho můžete nejvýš modlit." Večer doma jsem manželce Terese smutně vyprávěl, že Albertova smrt starou Ruth stoprocentně zabije. Nakonec jsem dodal, že tenhle případ neznamená zrovna šťastný začátek mé pracovní kariéry. Upřímně jsem pochybovat o smyslu svého povolání.

Druhý den ráno jsem zachmuřeně vešel na kliniku, kde mě hned v recepci přivítala usměvavá asistentka. "Hádej co?" Smála se. Albert přežil do rána, ale hlavně, vypadá úplně zdravě! Nejspíš se nemůže dočkat, kdy už bude smět domů! Baští, pije, čurá a nepřetržitě mňouká, jako by nám nadával."

Honem jsem za Albertem spěchal a nevěřil jsem vlastním očím. To přece nemůže být stejná kočka, kterou jsem tu nechával včera večer v klidu umřít! Honem jsem nechal udělat nové testy a výsledky – ledviny opět fungovaly. Albertovi hrálo v očích uličnictví. Přesně jsem rozuměl, co jeho mňoukání znamená: "Chci domů k mamince!"

Letěl jsem k telefonu, abych tu dobrou zprávu sdělil Ruth. "Albert je v pořádku!" vychrlil jsem na ni bez pozdravu. "Léky konečně zabraly, i když tomu už nikdo nevěřil. A možná k tomu přispěla i vaše modlitba," dodal jsem už pobaveně. "Jen co dokončím dopolední ambulanci, dovezu vám ho domů."

Ruth se snažila něco říct, ale v slzách se nezmohla na jediné srozumitelné slovo.

Odpoledne jsem byl svědkem toho nejdojemnějšího shledání, jaké si jen dokážete představit. Stará paní nám přiběhla naproti k autu, popadla Alberta do náruče a zasypávala ho polibky. A Albert jí to pusinkování s předením oplácel.

Ruth mi pak uvařila šálek kávy a já sledoval, jak ukazuje Albertovi kočičí bonbonky vyložené na kuchyňské lince a ptá se: "Kterýpak chceš, Alberte?" Albert zřejmě odpověděl, protože Ruth se usmála: "Hned jsem si to myslela, ty mlsale."

V té chvíli jsem pochopil, že díky své práci mám možnost dávat lidem obrovský dar – lásku jejich zvířecích kamarádů, kteří zahánějí samotu a obohacují jejich život. Vzpomínka na Ruth a Alberta mě pak provázela celé roky a dodávala mé práci smysl.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.