Dokud byl náš šestnáctiletý kocour Morris mladší, byl neomezeným vládcem celé čtvrti. Tuláček, kterého jsem si jako ročního přinesla z útulku, si na život v bytě zvykl bez problémů. Rvačky s ostatními pouličními psy a kočkami a vyžírání zbytků z popelnice mu zřejmě moc nescházely. Ale i když byl u nás neskrývaně šťastný, láska k životu pod širým nebem ho nikdy úplně neopustila. Celé hodiny sedával v otevřeném okně ložnice a čumáčkem přitisknutým k ochranné síti větřil a sledoval ruch v parku o tři patra níž.

Když jsme se s manželem přestěhovali do svého prvního domu, Morris sedával na verandě nebo miniaturní přední zahrádce, zdravil sousedy a vedl řeči. Na jaře sedával na záhoncích naší sousedky, která se snažila píchat cibulky do země a nešlápnout přitom na kocoura.

Když se naše dcera učila chodit, pečlivě ji hlídal a doprovázel ji po domě i venku. Zdálo se, že on sám si netroufá vzdálit se od domu třeba jen na krok.

O pár let později, když jsme očekávali narození dvojčat a potřebovali jsme víc místa, koupili jsme větší dům na nedalekém předměstí v tiché ulici, která obíhala vysoký, ale mírný kopec. Jedinou dopravou tam ráno a k večeru představovalo asi pět aut našich sousedů, kteří jeli do zaměstnání a zase zpátky, a nejvýš ještě pošťák nebo nějaká dodávková služba.

Jednou uprostřed léta, když jsme tam bydleli pár měsíců, jsem zamířila na kopec příjezdové cesty vyzvednout poštu. Morris mi klusal v patách. "Dobrý den!" zavolala na mě starší žena z protější cesty. "To je váš kocourek?" Věděla jsem, že paní tam bydlí s manželem a asi dvacetiletým synem, ale měla jsem tolik starostí s malými dětmi, že jsme se zatím nestačili seznámit. "Ano, je", přisvědčila jsem, přešla na druhou stranu a představila se: "Já jsem Meg a kocour se jmenuje Morris. Těší mě, že vás konečně poznávám." "Jsem taky ráda", stiskla mi žena ruku. "A taky mě těší, že známe i jeho jméno", poškrábala Morrise za ušima. "Hlavně manžel bude mít radost", usmála se na mě. "Budeme vědět, jak mu říkat." Tvářila jsem se asi dost přihlouple, protože paní se rozesmála. "Můj manžel a váš kocour spolu každý den snídají. Hned od prvního dne, co jste se přistěhovali, se u nás denně ukáže na verandě, kde manžel sedává s kávou u novin. Probírají spolu politiku a sport a báječně si to užívají, nemám pravdu Morrisi?" Pochopila jsem, že Morris si v nové čtvrti našel víc přátel než já. Kromě ranního posezení se sousedem u novin si chodil hrát s pudlíky sousedů zleva, se kterými se honil na trávníku a společně chodili loudit dobroty. Po čase sousedi naproti odešli do důchodu a odstěhovali se na Floridu. Pán se přišel rozloučit s Morrisem a stěžoval si, že mu budou jejich ranní hovory moc chybět. Věděla jsem, že stejně tak budou chybět i Morrisovi, který ještě dlouho chodil na opuštěnou verandu a čekal, jestli si tam jeho přítel nakonec přece jen nepřinese kávu.

Dům koupila korejská rodina se dvěma dcerami a babičkou. Rodiče i dcery se s námi přátelsky bavili, ale babička nikdy ne. Domyslela jsem si, že neumí anglicky.

Jednou ráno jsem zalévala květiny kolem příjezdové cesty, když jsem zaslechla tichý hlas. Vzhlédla jsem a spatřila korejskou babičku, jak stojí na verandě jejich domu a tiše mluví korejsky. Udivilo mě však, že neslyším druhý hlas, který by jí odpovídal. Nejspíš si povídala sama pro sebe, usoudila jsem a natáhla zvědavě krk. Babička seděla u stolu a pila čaj. Na židli vedle ní seděl Morris a pozorně hltal každé její slovo.

Morris, vládce naší čtvrti, prostě neselhal. Našel si nového společníka, se kterým denně snídal, a naše korejská sousedka získala nového kamaráda.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.