Duchovní rozměr člověka bude v nové době vědní disciplínou
-
Vytvořenočtvrtek 16. červenec 2020 14:03
-
AutorMVDr. Josef Staněk
-
Oblíbené882 Duchovní rozměr člověka bude v nové době vědní disciplínou /propozice/item/882-duchovni-rozmer-cloveka-bude-v-nove-dobe-vedni-disciplinou.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
V současné materialistické éře bytí lidstva, kdy západní civilizace, jeho nejvyspělejší část, vnímá z celé existující skutečnosti pouze čtyřrozměrnou realitu, jsou ostatní reálně existující dimenze jen tušené. Vše ve stvoření, tedy i tyto smysly nevnímané dimenze, však mají své zákony. Zákony těchto pouze vyciťovaných dimenzí, kterým se říká transcendentno, se velmi nedokonale, vesměs opisem, snaží podchytit velmi početná náboženství. Ale také třeba alternativní léčitelství, intuitivní vnímání, magie a alchymie.
Náboženský způsob vyjádření transcendentních rozměrů života používá k vyjádření objektivních a nadčasových zákonů duchovní dimenze metody analogií (podobenství), mytické, bájeslovné a legendické vyprávění. Jen to jsou totiž možnosti, jak tyto dimenze reality představit mase lidí, která má aktivováno pouhých 5% mozkové kapacity. Tím je zbavena schopnosti větší abstrakce a složitější souvislosti není schopna pochopit.
Ve starověku byl tedy skutečným pokrokem lidského poznání fakt, že vůdčími duchy doby byly základní duchovní zákony zakotvovány v myslích lidu ve formě tradičních souborů náboženských legend, kterým současní ateisté říkají pověry a legendy. Jak v krátké době vyjde ještě více najevo, celá realita stvoření je ve srovnání se současným materialistickým způsobem myšlení taková, že tyto starověké "pohádky" obsahují o existenci a životě člověka více pravdy než domněle vědecká pojednání současných "nositelů vědeckého světového názoru". "Nositelů" říkám proto, že se tito "tržní neboli pragmatičtí" materialisté sami považují za vyspělejší a všeho znalé – za ty, kteří "překonali" nevědecké pověry. V nastalém uplatňování jejich domnělých pravd se právě prokáže, jak jsou tyto ploché a naopak jak pozoruhodně se naplní i evangelijní předpověď: v době konce starého světa první budou posledními a poslední prvními. Protože s příchodem společenských a přírodních dopadů tržně materialistického myšlení na člověka obecně to bude s "věřícími" a stoupenci vědeckého světového názoru tak jako s oněmi dvěma diskutujícími chlapečky na písku. Ten, jenž sebe považuje za vyspělejšího, povídá druhému: "Jé, ty ještě chodíš na hrníček! To já už dávno dělám do kalhot!"
Selhání elit
Abychom se dobrali východiska ze současné civilizační úrovně, je nutno nejprve přijít na to, které fenomény současnou civilizační krizi nastolily. Proč vůbec došlo k omezování pokroku poznání lidstva v nemateriálních dimenzích bytí. Proč zjevně nepravdivý materializmus skoro ovládl myšlení drtivé většiny lidí a plně uchopil politickou moc, proč jako bájná sedmihlavá obluda ovládá vědeckou a mediální elitu. Tento stav selhání elit má podle mne dvě příčiny.
První z nich je středověké chování organizátorů církví, kdy tito, často i z nekalých mocenských pohnutek, postavili chápání duchovních zákonů mimo schopnosti každého člověka. Tak se na místo racionálního pojetí duchovnosti postavila náboženství, stojící výhradně na vybraných, často ani nepochopených a často ze souvislosti vytržených souborů výroků slavných lidí. Tedy těch, kteří se v minulosti proslavili schopností aktivovat stavy rozšířeného vědomí, jež podchytilo často i celou stvořenou realitu. Nábožensky řečeno jsou to výroky "božích synů". V době jejich života je část lidí rozeznala jako syny Pravdy.
O jejich zapsaných a vybraných výrocích nebylo členům církví až následně dovoleno přemýšlet a omezený církevní výklad zapsaného byl vnucován nátlakem. Tak vzniklo schizma mezi hlásaným a vnímaným a vnitřně cítěným. Jak si můžeme ověřit v dějinách, stalo se přímo pravidlem, že osvícení lidé (i oficiálně později svatí) byli za svého života církvemi a společností těžce perzekvováni nebo zabiti. Po jejich smrti byly o nich všechny doklady ukryty a funkcionáři církví, sami bez schopnosti dosažení rozšířeného stravu vědomí, následně vykládali, co vlastně dotyční chtěli říci, jak vlastně hodnostáře a jejich rituály chválili. Jejich svatořečení převzali do rukou ti "praví". Názorně je to vidět na i osudech všech českých svatých, jejichž sochy stojí na Václavském náměstí, a také osudech Konstantina a Metoděje. Namísto neomezovaného úsilí o hlubší pochopení "pravd božích" neboli zákonů duchovní dimenze byla v církevních společenstvích od starověku až dodnes nastolena tvrdá diktatura dogmatu odhlasovaného hodnostáři církve.
Teologie neboli věda o Bohu se změnila na opakování naučených citátů, na scholastiku. Kde je v evangeliích jediný odkaz na to, že Ježíš zakazoval diskuzi o duchovních pravdách nebo že své názory vnucoval? Vždy jen poukazoval na to, že kdo neuzná jeho názor, opřený o zákony věčnosti, sklidí si za svůj omyl nebo zlou vůli následky od Otce neboli od Hybatele vesmíru. Na podobenstvích, ve kterých přece všichni aktéři děje mají svobodnou vůli, pouze ukazuje, že porušení zákonů duchovní dimenze neboli vůle Otce, "semele" dříve nebo později své narušitele. A sám jde příkladem v poukazování na ztrnulé vnímání židovských náboženských postojů.
Náboženství versus pokrytectví
Právě zakladatel křesťanství je největším kritikem doslovného vykonávání náboženských pouček a tím náboženských pokrytců. Právě proto se jeho poselství a oběť staly největším duchovním dějinným impulzem, neboť obrátily pozornost člověka od formalistického hodnocení dějů k podstatě jevů a otevřely vstup ke kontextu napsaného a nadčasovému pohledu na společenské děje. Tak však působilo křesťanství jen do té doby, než se "věci" chopili "organizátoři duchovnosti a spásy". Ti na základě sebepřecenění člověka ve vztahu k Bohu implementovali do křesťanství přesvědčení, že Ježíš vysvěceným následníkům předal božské pravomoci od odpouštění hříchů až po hlasování o duchovních pravdách. Bůh se podle této logiky má na "z citátů odvozenou přímluvu Syna" řídit tím, co odhlasuje třeba koncil nebo v bibli vyčtou vydavatelé jakékoliv "Strážné věže". Kdepak rozhodování lidí!
Před objektivní a nenarušitelnou platností i neviditelných duchovních zákonů musíme my lidé "padnout na tvář", nebo špatně dopadneme! Jen člověk obsedlý pýchou nebo úplně zbavený intuice může vůbec uvažovat o tom, že snad Řád stvoření (vůle boží) je ovlivnitelný vůlí lidí neboli nějakým lidským hlasováním! Shromáždění teologů v dobré vůli Bohu sloužit (koncil) může o Řádu vesmíru nanejvýš vyjádřit momentálně převažující nedokonalý lidský názor, momentální obecně doporučitelnou míru uskutečňování boží vůle. Nic víc! Dnešní odvolávání se na jakékoliv starověké koncily je projevem vnitřního pádu nejduchovnějšího světového náboženství – křesťanství. Ten začal již v okamžiku, kdy k šíření v něm obsažených duchovních pravd byla použita síla meče a "svaté" inkvizice. Jen proto se mohlo stát, že když asi před sto lety církevním organizacím vypadl tento "prostředek přesvědčování" z ruky, začal vliv křesťanství v Evropě rychle slábnout. Přes jeho nedokonalost ke škodě lidstva! Pro křesťanské církve je nejvyšší čas návratu k Ježíšovým duchovním principům, jestli již není pozdě. Islám je zdánlivě silnější jen proto, že si zatím ve svých výchozích zemích "meč" podržel. Proto zatím postupuje na území duchovního vakua. Ale je to klamný postup, který se časem vyčerpá a nakonec, neprovede-li také islámská varianta duchovnosti důkladnou revizi výkladu svých principů, padne rovněž jako překonaný. Síla jakéhokoliv náboženství je odvozena od dlouhodobé objektivní pravdivosti jeho etických myšlenek, od míry chápání a kvality formulace duchovních zákonů Řádu stvoření (Boží vůle).
V pasti rozumu
Druhou příčinou pádu duchovnosti současné západní civilizace je pád její vědomostní a mocenské elity do zúženého a jednostranného materialistického chápání světa. V důsledku euforie z pokroku rozumového poznání neboli rozvoje věd se chopili nejprve iniciativy a později absolutní moci faktičtí ateisti neboli lidé nevěřící na nic jiného reálně existujícího než hmotu. Koryfejové vědy přestali věřit ve vyšší Spravedlnost, v boží mlýny jako korigující faktor ve vztazích mezi lidmi, v nadčasovost každé individuální lidské bytosti (posmrtný život). Aby ateističtí "skeptici" anihilovali své vlastní svědomí, snaží se věřit, že lidmi tisíckrát opakované učení o samovývoji se stane pravdou. Pomocí výuky na školách si všichni od malička vsugerovávají, že nic duchovního kromě člověka neexistuje. Ateisti vnutili do učebních osnov škol fyzikálním principům odporující "samovývojové teorie" o vzniku vesmíru ve Velkém třesku, o vzniku vesmíru z ničeho, jen "buchnutím" nedefinovatelné singularity! Následně se podle vyučované vývojové teorie měly na vzniklých planetách atomy hmoty nudit, a tak se šťastnou náhodou poskládaly do první živé buňky. Tak měl vzniknout život podle "skeptiků". Rovněž takto vzniklé a nudící se buňky se samy od sebe poskládaly v současné nekonečné množství forem života. Proč? Podle ateistů proto, aby tyto formy života spolu mohly bojovat o život! Člověk měl vzniknout tak, že nudící se opice, houpající se na liánách, rozhodly se začít "samy od sebe" pracovat. Touto prací se zapotily, a tím zbavily srsti a změnily v člověka (viz B. Engels: Podíl práce na polidštění opice). Ovšem jen v toho hloupého, který je tu pouze na práci! Nikoliv v člověka vyvoleného, který ani v současné době pracovat nemusí. Neboť on, cítíc v sobě božskou jiskru, je tu k tomu, aby "hloupým" bohy zastupoval – užíváním si příjemností života a vládou. Svou způsobilost k tomu prokazuje silou své bezzábranovosti a rafinovanosti, jak odkoukal od šelem v džungli. Tedy násilím a penězi. Pozvolně narůstající zvrhlost bezzábranových, neboli ateistů bez odpovědnosti vůči čemukoliv nadčasovému pomalu posunuje celé lidstvo do katastrofy.
Neviditelné zákony
Nevím, jestli nejvyšší čas na změnu nebyl promeškán v době pádu komunistického "ateistánu". Již tehdy mělo být vědomostní elitou mase lidí západní civilizace jasně řečeno, že je možné analytickými vědeckými metodami prokázat objektivní (na vůli lidí nezávisející) existenci zákonů nehmotných dimenzí reality. Lidově řečeno, že je možné statistickými rozbory prokázat souvislost zdánlivě nesouvisejících příčin a následků (karmy), tzv. "boží mlýny". Tím by se ateizmus neboli víra v náhody a chaos, v nespravedlnost a v nesmyslnost lidského bytí vyjevila jako poznáním (vědou) vyvrácený názor. Jako blud vytvořený temnými duchy k neutralizaci přirozené aktivity svědomí člověka. I nepřímý důkaz působení energií nehmotných dimenzí (duševních), které se manifestují jako náhlé anomálie průběhu přirozených dějů, je vědeckým důkazem objektivní existence smysly nevnímaných dimenzí. Vždyť planety Neptun a Uran byly také nejprve vypočítány z anomálií oběhu jiných planet a teprve podle výpočtů následně objeveny! Vždyť dodnes neznáme podstatu elektřiny! Také léčivý účinek obecně pozorovaného tzv. placebo efektu a "zázraky" uzdravení nemohou být přece "z ničeho"! Jsou to do hmoty projevené důsledky působení našimi hmotnými prostředky nedefinovatelných sil! Efekt uzdravení z ničeho mohou shledat jako logický jedině tak lidé typu "Sisyfos". Těm se zdá být naprosto logické, že si lososí potěr z evropských řek cestou do Sargasového moře přesně pamatuje složení vody, takže se každý z nich vrátí několika tisícikilometrovou cestou přesně zpět do těch míst, kde se narodil! Ani změna chemických splašků v řekách prý lososy nezmate! Jak je vůbec v době stále více odkrývané dokonalé zákonité spojitosti jevů, v době, kdy astrofyzikové dokládají, že "všechny atomy ve vesmíru se chovají tak, jako by o sobě věděly", možné vysvětlovat zážitky lidí po klinické smrti nedostatkem kyslíku v buňkách? Mozkové buňky prý mají nedostatek kyslíku v okamžiku klinické smrti. Proto prý následně resuscitovaným převádí, že tito v bezvědomí a se zavřenýma očima viděli, co se kolem nich dělo a jak probíhala operace jejich těla! Toto vysvětlení používá ateistickou úroveň logiky, v jaké se vykládá vznik života. Prý se atomy v pramoři měly v důsledku radioaktivního bušení ze slunce samy sestavit v živé organizmy! Tyto nepřímé rozumem nepochopitelné jevy dokazují objektivní existenci jen intuicí tušených dimenzí světa. A protože všechny existující dimenze stvoření mají své zákony, pak je možné považovat za jisté, že i dimenze duchovní mají zákony na lidské vůli neodvislé. Odpradávna se jim říká vůle bohů nebo boží. A i zaostalý ví, jak je dobré jakékoliv zákony znát a řídit se jimi. Proč se tedy od malička nevyučují na školách?
Svoboda a harmonie
Za druhé je nutné, aby vlády a národy západní civilizace se vší rozhodností požádaly zástupce všech církví a náboženských společností, pokud chtějí být uznány a povoleny, že žádné náboženství v západní civilizaci nesmí být vnucována přímo nebo nepřímo. Vždyť podle následků působení silou na svědomí člověka se historicky prokázalo, že bohužel žádná věrouka nepodchytila duchovní zákony dokonale. Kdyby ano, byla by dnes jedinou a stav duchovnosti lidstva by nebyl takový, jaký je. Proto odmítnutí vyhlašování nadřazenosti jakékoliv věrouky nad jinými typy výkladů duchovních zákonů a jasné odmítnutí použití násilí k prosazení vlastní věrouky je zásadní podmínkou státního povolení jakéhokoliv náboženství. Včetně islámu!
Náboženské štváče je nutné rázně, tj. bez lidských práv, zneškodnit spojenými silami umírněných. Jen to zajistí konec náboženských násilností a ve svých důsledcích bude znamenat konec pronikání temných duchů do církví. Za to, v jakém stavu je současná duchovnost národů, nesou odpovědnost před Stvořitelem všechna světová náboženství. Proto jim notně svědčí pokora a očistit se mohou jen pilnou prací na pokroku v duchovním bádání. Čas a vanutí ducha Pravdy bude ten faktor, který rozhodne, která ze současných věrouk se stane hlavní formou duchovnosti v nastupující éře lidstva. Duchovní stav společnosti je však natolik vážný, že není možné čekat, až se ateisté zřeknou faktické duchovní moci ve školách a médiích a církve se zbaví svých brzd. Do škol a médií je nutné zavést výuku obecných zákonů duchovnosti. Místo školní a mediální bezzubé etiky, která se darebákům jeví jako krasořečnění pro hloupější, jako "jetřebaizmus a musí-lizmus" (je třeba a musí se), je nejvyšší čas k zavedení výuky podložených výkladů důsledků nerespektování duchovních zákonů. Jako příklad uvádím několik takových kapitol, jejichž obsah bych chtěl v následujících článcích podrobně rozebrat jako obsah školního předmětu: "Konstituování člověka jako duchovní bytosti a zákony udržení harmonie mezi lidmi ve vyspělé civilizaci".
- Smysl existence jednotlivého člověka jako nadčasové bytosti.
- Důstojnost každé lidské bytosti pro její hodnotu před Stvořitelem života.
- Odlišné tělesné a duševní vlastnosti jinak rovnoprávných bytostí, muže a ženy.
- Zákony spojení muže a ženy v rovině ducha, duše a těla.
- Zákony úspěšnosti otcovství a mateřství a význam rodiny.
- Zákony obecné mezilidské komunikace, povinnosti z nadřízenosti a subordinace.
- Zákony vztahů mezi živými bytostmi obecně.
- Zákony vzestupu a pádu rodů a národů.
- Zákony vzniku psychosomatických nemocí a procesů vedoucích ke smrti těla.
- Zákony uctívání a komunikace s nemocnými, starými a mrtvými.
Z každého výše uvedeného bodu měly již být napsány kapitoly a knihy a jejich obsah se měl již dávno povinně učit jako základní školní poučení člověka vedle nepovinného náboženství. V jednoduché podobě již od první třídy. V tom pojetí, že jednotlivá náboženství tyto obecné principy duchovních zákonů dále konkretizují a podle místních podmínek a historických tradic "oblékají" do lidu srozumitelných forem. Rituály církví jsou pak specifické návody pro věřícího, jak postoupit k hlubšímu vnímání vlivů transcendentna. A to všechno s tím, že člověk má svobodnou vůli se do těchto duchovnost přibližujících forem zapojit, anebo také ne. S tím, že zůstane pouze duchovní rozměr respektujícím "agnostikem". Agnostik je ten, kdo intuicí tuší existenci transcendentna, ale myslí si, že je rozumem člověka neuchopitelné. Není to ateista, jak "černí" úmyslně směšují. Je to člověk bez konkrétního vyznání, lidově "něcista", ("něco je"). Poznal jsem velmi charakterní agnostiky v kontrastu k bezcharakterním "věřícím". Při současném upadlém stavu světových náboženství má člověk na distanc od církevních společenství právo.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.