Pouze ti, kteří byli odvrženi milovaným manželem, manželkou či milencem, mohou plně pochopit přílivovou vlnu smutku, která vtrhne do života člověka, jemuž hrozí ztráta partnera. Nic jiného ho nezajímá. Nemůže přijít na nic, co by ho utěšilo. Budoucnost se mu jeví bez naděje a vůbec ho nezajímá. City divoce kolísají od zoufalství k smíření s osudem a zase zpátky. Pokud bychom měli tyto pocity popsat jedním slovem, nejspíš by bylo blízké výrazu panika.

Panika a politika ústupků

Panika je charakteristickou reakcí na odmítnutí, a tak si představte, oč tísnivěji člověk prožívá ztrátu svého partnera, když do hry vstoupí nový a nejspíš i mladší milenecký protějšek. Žádnou lidskou zkušenost nelze přirovnat k agonii poznání, že člověk, jemuž jste slíbili věčnou oddanost, zradil vaši důvěru a dělí se nyní o sexuální intimnosti s někým cizím – zvlášť pokud je tento sok ke všemu ještě hezčí než vy. Člověk by spíš toleroval smrt svého partnera než skutečnost, že je odhozen stranou jako prošoupaný střevíc. Lidé, kteří takovou ztrátu zažili, mi vyprávěli, že nejbolestnějším aspektem této skutečnosti je jejich vlastní osamělost – a vědomí toho, že jejich nevěrný partner si užívá v náručí někoho jiného. Z toho je vidět, jak zoufale potřebují dobrou a moudrou radu ti, kteří si právě uvědomili, že se u nich doma usídlilo cizoložství.

V pasti emocí

Pokud se odmrštěným partnerům takovéto rady nedostane, jednají často způsobem, který vše ještě zhoršuje. Jako se tonoucí člověk vyčerpává tím, že v zoufalé snaze chňapne po všem, co plave, včetně svého zachránce, panikou zasažený partner se obvykle snaží chytit a podržet si svého milého, který se pokouší utéci. Vybičované city dohánějí tyto lidi do extrémů. Po zjištění, že jejich manželství (nebo předmanželský vztah) má skončit, je první reakcí téměř vždy naprostý šok a nevíra. Následuje pláč, bědování a skřípění zubů, které se posléze změní v doprošování a žebrání o odpuštění, nebo v prosby o nový začátek. Pokud je odmítnuto i to, následuje období smlouvání. Daný člověk slibuje, že bude lepším milencem, že bude pozornější, že se vzdá práce, nebo naopak půjde do práce, že bude častěji nosit květiny nebo že bude mít miminko – či cokoli jiného, co pokládá za důležité pro svého partnera, který o něj ztratil zájem. Přichází s návrhy, že mohou oba zajít do poradny, avšak ten druhý, který už je rozhodnutý, často odmítá i tento nápad. Když se poté veškeré vyjednávání ukáže jako marné, nastupuje často období hněvu, kdy oběť krize vynese na světlo veškeré malicherné a nepřátelské myšlenky, které v sobě dusila. Veškeré nepřátelství této hrozné zkoušky je během hněvivého období ventilováno násilím nebo jinými prostředky, až skončí naprostým tělesným i citovým vyčerpáním. Potom následuje krátká doba smíření s osudem, po níž se pláč a zármutek znovu vracejí jako nezvaný host.

Potřeba svobody

Podobné intenzivní přání utéci z manželství se může projevit hned prvního dne líbánek, nebo třeba po padesáti letech. U mužů je prvotní složkou krize středního věku. Tyto pocity spoutanosti však nejsou typické pouze pro muže. U žen se obvykle (ale ne vždy) projevují jako reakce na neromantický vztah, který odolává všem pokusům o nápravu.

O to smutnější je, že tenhle manžel(ka) s pocity chyceného zvířete, který se brání nutkání vzít nohy na ramena, klesá stále hlouběji a hlouběji do pohyblivého písku svého manželství. Proč? Protože čím víc se snaží získat svobodu (nebo si alespoň zajistit trochu místa k dýchání), tím víc se mu jeho partner v panice věší na krk. Společným jmenovatelem všech těchto reakcí je uvěznění v pasti. Všechny omezují svobodu lhostejnějšího partnera. Pro člověka trpícího syndromem uvěznění se láska stává povinností, místo aby byla neuvěřitelně krásnou výsadou. Nyní je snad jasné, proč ho přirozená reakce zpanikařeného partnera odvádí ještě dál. Čím víc se chce vymanit z jejich vztahu, aby získal požadovaný prostor, tím se kolem něj stahují silnější pouta. Takový člověk pak někdy pociťuje téměř klaustrofobický strach z nedostatku prostoru k dýchání a zoufale se snaží sundat si oprátku z krku. Může se dokonce uchýlit i k nevěře jenom proto, aby se vymanil ze sevření svého partnera.

Příběh ze života

Partneři A a B se rozhodnou, že se vezmou a budou spolu šťastně žít až do smrti. V určitém bodě jejich společné cesty se partner B začne cítit ve společném vztahu jako v pasti. Jeho choť mu jde rozličnými způsoby na nervy, nebo ho nudí a on k těm čtyřem svazujícím slovům "dokud nás smrt nerozdělí" začne pociťovat odpor. A aby se vyrovnal s pocitem omezování – s pociťovaným nedostatkem svobody – partner B se postupně odtahuje od partnera A. Partner A cítí odstup partnera B a v panice na to reaguje. Jeho prvním nutkáním je stíhat partnera B, čímž ho ještě víc svazuje. Partner B jeví tím větší snahu uniknout, ale partner A v okamžiku zoufalství skočí po partnerovi B a drží ho u sebe vší silou. Partner B se snaží osvobodit a určitě zmizí, jakmile se mu podaří uvolnit ze sevření. Partner A se pak trápí v osamění a přemítá, jak něco tak krásného mohlo skončit tak trpce.

Lepší řešení

Bez ohledu na to, co partnerovi A radí zdravý rozum, největší šanci přivábit a udržet si unikajícího milého bude mít tehdy, když pomalu ustoupí do pozadí a v celé věci ponechá partnerovi B svobodu a sobě sebeúctu. Je zajímavé, že při takovém jednání se partner B často k partnerovi A vrací. Pokud totiž partner, který pociťuje až klaustrofobický nedostatek svobody ve vztahu, ji náhle dostane, najednou nemá potřebu utíkat.

Všichni jsme si v mezilidských vztazích této potřeby "prostoru" už někdy všimli, ale přesto je těžké tento pojem pochopit, pokud se týká nás a našich drahých.

Kdosi napsal: "Muži milují ženy úměrně k jejich nedosažitelnosti!" A je to pravda. Další důležitá pravda je, že člověk, který potřebuje toho druhého méně, hraje ve vztahu vždy vedoucí úlohu.

Základní konflikt v manželství – nedostatek vzájemné úcty

Chování dětí k rodičům je odrazem jejich úcty k matce a otci. Způsob, jakým spolu vycházejí rozdílné národy, je přímo úměrný tomu, jaký k sobě pociťují respekt. A samozřejmě i chování manželů k sobě navzájem funguje na základě jejich vzájemné úcty a obdivu. Proto také manželské neshody téměř vždy vycházejí z toho, že kdesi v jejich vztahu vyvře na povrch skrytá neúcta. Tam je třeba hledat základní příčinu konfliktů v milostném vztahu.

Romantický mladý muž a žena se dohodnou, že se vezmou – protože mají jeden druhého v nejhlubší úctě, tj. navzájem se respektují. A pokud spolu prožijí celý život, bude to proto, že tento vzájemný pozitivní postoj u nich přetrvá, nebo v situaci, kdy se ho nebude dostávat, z čirého pocitu zodpovědnosti. V obou případech bude kvalita jejich vztahu po všechna ta léta přímo záviset na jejich vzájemné úctě. Pokud je nějaká naděje pro umírající manželství, potom ji lze nej spíš nalézt v obnovení úcty mezi válčícími manželi.

Nevěra – nejhorší zrada v lidských vztazích

Ze všech druhů neúcty a přehlížení, kterými může jedinec působit na druhého, není nic horšího než křiklavá nevěra. Je to nejhorší zrada v lidských vztazích. Tím se vracíme k otázce, kterou jsme začali: Co se dá dělat, aby bylo možné zachránit manželství?

Odpověď zní, že postižený partner musí otevřít dvířka klece a pustit chyceného partnera ven! Je třeba okamžitě přestat se všemi snahami o ovládání toho druhého, včetně manipulace pomocí smutku, hněvu, obviňování a ústupků.

Odcházející partner už necítí potřebu toho druhého odhánět a jejich vztah se zlepší. Nelze s jistotou říci, že se opět rozhoří láskyplný vztah, ale často zmizí napětí, které mezi nimi vládlo. Ale když chladný partner pocítí volnost, změní se otázka, kterou sám sobě klade. Místo toho, aby přemýšlel jak z klece ven, se nyní ptá: "A chci vůbec odejít?"

A další proměna probíhá v mysli opouštěného partnera. Je to s podivem, ale cítí se líp – jako by měl situaci víc pod kontrolou. Není většího zoufalství než procházet slzavým údolím a marně čekat na zazvonění telefonu nebo na nějaký zázrak. Místo toho dotyčný začne znovu pociťovat sebeúctu a získá i drobné důkazy, že si ho znovu váží také druhá strana. Ačkoli je obtížné nechat svého partnera jednou provždy jít, jsou pro to dostatečné důvody. Jednou takovou výhodou je pocit, že máte určitý plán – vypracovaný program – daný směr, kterým má akce pokračovat. To je neskonale povzbudivější než pocit naprosté beznaděje z vlastní bezmocnosti, kterou jste cítili předtím. A tak pomalu nastupuje ozdravný proces.

James Dobson, Láska musí být neústupná, nakl. Návrat domů

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.