V Jižní Americe má šamanství tisíciletou tradici. Západní svět se o ně v poslední době zajímá ve větší míře hlavně ze dvou důvodů, jednak se s ním ztotožňuje ve snaze osvojit si energie síly, které se nacházejí kolem nás, a využít je ku prospěchu člověka a dále nacházet a praktikovat dobrý a pozitivní vztah k přírodě.

Není snadné pro zájemce – jsou jimi kupodivu většinou ženy – seznamovat se s tradicemi a rituály a chápat je a je ještě svízelnější přenášet je do západního světa. Pokouší se o to mnoho skupin i jedinců, mezi nimi i žačky peruánského šamana Dona Oskara Miro-Quesada. Tento vedoucí etnopsychologických projektů pro Organizaci amerických států (OAS) přijal za svůj životní úkol naučit západní svět tradicím svého domova. Sám se cítí jako nástroj globálního kulturního šamanského vědomí, které vyvěrá z moudrosti země a jejich národů. Splnění nesnadného úkolu má přispět výsledně k uzdravení celé naší planety.

Ve Spojených státech vytvořil Don Oscar síť skupin, které pracují na tomto uzdravení našeho světa hlavně u jakýchsi kamenných přírodních oltářů, zvaných Pačakuti Mesa. V Evropě působí podobná skupina v Dolomitech, kde vznikla před deseti lety. Don Oscar organizuje návštěvy skupin v Peru a kromě toho svolává čas od času léčitele různých směrů a tradic, aby společně šířili a částečně snad i realizovali vizi společenských změn a ekospirituální obnovy.

Co je to Pačakuti Mesa

Masa znamená stůl. Vlastně i naše oltáře byly a jsou stoly, na nichž bývají rozloženy svaté předměty. Peruánské stoly jsou z kamenů. V horách bývají jen navršené horniny, zatímco na pobřeží jsou to opravdové stoly s různými artefakty, předměty z archeologických nálezů nebo s obětinami. Stoly Pačakuti se svými předměty mají velké cíle – přispět ke světovým změnám. Pačakuti = světový obrat. Ozdravná změna platí jak pro jednotlivce s jeho osobními problémy, tak i pro celou planetu. Někdy jsou předměty na stole rozděleny podle určitého modelu. Předměty na stole Pačakuti mohou být používány různým způsobem, například k rituálnímu čištění, k nabíjení energií nebo i k vyhánění nemocí, ke zprostředkování kontaktu s přírodními elementy. U léčivých bylin může takový předmět násobit jejich působení nebo příznivě působit při jejich pěstování. Předměty jsou na oltáři rozloženy určitým významným způsobem a jejich opět smysluplné přemístění má mít význam pro změny, jež se odehrávají ve vesmíru. Obrat se má dít vždy ve prospěch zlepšení vztahů, a to nejen mezilidských, a to se prakticky děje stále, je narušena rovnováha vesmíru. Uzdravení pak je návrat k vyváženosti. Rovnováha tu není míněna jako cosi statického, je naopak maximálně dynamická. Vše je ve stálém pohybu jakéhosi vesmírného tance.

Rovnováha podle Pačakuti Masa

Vesmír – tak jak mu je rozuměno – zahrnuje nejen viditelný, hmotný, ale i neviditelný svět se všemi vzájemnými vztahy. Rovnováha je pak chápána a vykládána trojím způsobem.

• Především rovnováha mezi světy. Svět, v němž žijeme, je nazýván "Kaypača" a je to tzv. střední svět. Spodní, vnitřní svět se jmenuje "Ujupača" a vnější horní "Hanakpača." Svůj život ve středním světě můžeme naplnit jen tenkrát, žijeme-li v míru se světem vnitřním a v dobrých vztazích se světem "horním."

• Dále usilujeme a rovnováhu mezi krajnostmi, lokálně vyjádřeno mezi levým a pravým okrajem. Jde tu o polaritu jako tmavá – světlá nebo minulost – budoucnost apod. Ve středním poli se nejlépe daří zvládat polarity a získávat optimální rovnováhu.

• Zde jde o rovnováhu v symbolickém zobrazení světových stran. Patronkou jihu je Pačamama – matka země, západ představuje Mermekilla – matka Měsíce, sever Virakoča – nejmocnější síla čili Bůh a východ Inti – otec Slunce. Střed je místem transformace neboli uzdravování, je tu také osa spojující všechny tři světy.

Přenos těchto představ na zeměpisné i jiné okolnosti našeho západního světa nemusí vždy odpovídat zcela přesně. Významný je jen náhled na uspořádání vesmíru a důležitost rovnováhy mezi všemi činiteli a silami. V zásadě nezná tato tradice dualizmu mezi dobrem a zlem, tak jako ho chápeme třeba v našem křesťanském světě. Jsou to rozdíly, ale jiného druhu. Tak například energie může být těžší, respektive hustší nebo lehčí, ale není utříděna jako pozitivní nebo negativní.

Svatá vzájemnost

Při popisu významu rovnováhy se vyskytuje často slovo "Ayni." Označuje vzájemnou provázanost lidí i všech věcí v přírodě. Dnes já tobě, zítra ty mně, je etický princip, na němž stojí celý způsob života národů žijících v Andách. Je-li narušen vesmírný zákon dávání a braní, pak je samozřejmě cosi v nepořádku. Toto pravidlo platí na všech úrovních, i ve vztazích mezi viditelným a neviditelným světem. Typickým příkladem narušení Ayni a výsledkem takového narušení je současná ekologická krize. Zcela zřejmě nežije lidstvo v souladu s Pačamama, a to se projevuje také jeho vzrůstající nemocností.

Podle této tradice i země "chce být krmena." Svaté Hory i duchové přírody prý mají být syceni oběťmi, jinak se budou vyživovat naší energií a my budeme v důsledku toho slábnout. Pokud stále jen bereme a nic nedáváme, zapomínáme na Ayni a "trest" se dříve či později dostaví. Indiáni kmene Inků, vlastně jejich potomci, kteří se nazývají Quero, mají o budoucnosti zajímavé představy. Nyní prý žijeme v údobí Pačakuti, tj. Velkého obratu. Při něm vstoupí do našeho světa ženské božstvo. Nebude to znamenat návrat k matriarchátu, nýbrž nový způsob spolunažívání žen i mužů na vyšší úrovni vědomí. Podle proroctví Querů se ženám dostane zasloužené místo ve světovém dění, takže i zde dojde k vyrovnání rovnováhy.

Velký obrat jako vstup Zlatého věku

Podle proroctví kmenů Mayů a Hopi dá Pačakuti lidstvu možnost vstoupit do Zlatého údobí, avšak současně v něm hrozí nebezpečí globální katastrofy, která by lidstvo zcela zahubila. Zda dojde k první, či druhé variantě, záleží prý jen na nás. Podle této tradice je úkolem lidstva v této době přispět aktivně k tomu, aby se věci obrátily k dobrému. To však bude možné jen tenkrát, jestliže se člověku podaří transcendovat krátkozraké ego a naučit se žít ve vzájemném souladu s viditelným i neviditelným světem. Kdyby se to podařilo, tři světy – jak praví proroctví – se vzájemně prolnou a nastane nebe na zemi.

Vyléčení světa je podmíněno především přinášením obětí. Skupiny praktikující zmíněnou tradici – nazývají se Ayllus – mají za úkol vykonávat určité ceremonie k uzdravení planety, a to zejména při úplňku, slunovratu a rovnodennosti. Důležitým aspektem je aktivace sítě energetických čar, které spojují místa, přírodní zřídla, případně svaté stromy nebo řeky. Toto propojení sítě připomínají systémy meridiánů v lidském těle, známé z akupunktury. Má-li matka Země uzdravovat své děti, potřebuje takovou energetickou síť, která je oživována právě ceremoniemi a rituálními oběťmi. Oběti jsou předkládány na kamenných oltářích zvaných "apačetus." Kamenné mohylky nalézáme kupodivu i v Evropě, například v Alpách, kde byly pokládány za ukazatele cesty. Jejich původní funkce však byla rituální. Naši předkové ještě pamatovali zvyk, že poutník v horách cestou sebral kámen, aby ho položil na takovou "apačetu." Možná s ním odkládal i své starosti, ale docela určitě to byl symbol námahy, kterou vynaložil při cestě.

V Alpách v Dolomitech existuje skupina, která oživuje tuto tradici, nazývá se "Aylu." Byl vybudován celý systém takových hromádek kamenů, které členové skupiny navštěvují a přinášejí tam obětinky k nápravě celého světa. K síti těchto mohylek patří prehistorická svatá místa, která se v této oblasti zachovala.

Co prospívá jednomu, prospívá světu – a naopak

K návštěvě těchto apačetas jsou zváni všichni duchovní aktivisté, ale i turisté, kteří touží jen po vlastním uzdravení za podmínky, že jsou připraveni věnovat své mentální síly správnému myšlení. Zapojují se tak do řetězu nápravy celého světa, protože podle staré šamanské moudrosti celé lidstvo profituje z toho, co vskutku prospívá jednotlivci, tj. co podporuje jeho duchovní růst, ale ne to, co si on sám přeje nebo co uspokojuje jeho ego. Chceme-li se zapojit do společného působení, nemusíme oplývat zvláštními schopnostmi, musí tu být ale dobrá vůle a láska k lidem.

Příznivci "Aylu" tvrdí, že po několika letech jejich působení se několikanásobně zintenzívnily vibrace, které vycházejí z hor. Přirovnávají to dokonce k probuzení šípkové Růženky ze spánku. Zájemcům o tuto tradici se doporučuje shromažďovat se ke společným ceremoniím u stolu pačakuti, protože schopnost prospěšného působení prý roste v podobných shromážděních geometrickou řadou. Je-li ceremonie provázena cvičením ústupu vlastního ega ve prospěch celku, je tato duchovní praxe neuvěřitelně plodná a hodnotná.

Systém malých kamenných oltáříků v horách má též vytvářet působivý energetický model pozitivních změn ve světě. Zranění, která člověk v posledních desetiletích působí matce Zemi, jsou mnohem nebezpečnější, než si umíme představit. Uzdravit je může jen společná snaha lidí usilujících o nápravu po každé stránce.

Stará peruánská tradice chce tak přispět k tomu, aby si lidé uvědomili moc společného myšlení a také ji praktikovali.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.