Dobronický hrad se nehledá snadno a přitom se do podhradí nechá přijet autem. První písemná zmínka o hradu v Dobronicích u Bechyně pochází z roku 1322 v souvislosti s pány z Rožmberka. Zvláště se uvádí Vlček z Dobronic, pro kterého Petr z Rožmberka v roce 1359 vyprosil odpuštění všech hříchů. A to se nedělalo pro obyčejného poddaného.

Černá jeptiška

O dávném osídlení již v době bronzové svědčí rozsáhlé pohřebiště asi 45 mohyl v lesích na levé straně Lužnice. Prvními majiteli byli Rožmberkové. Po nich se na hradě střídali různí majitelé z Malenovic, Rynart z Dubu, Ondřej ze Rzavé a v roce 1527 patří polovina hradu bratřím Hozlauerům. Ti začali v Dobronicích vařit pivo a zřídili na řece Lužnici mlýn. Zúčastnili se stavovského povstání a byli odsouzeni k propadu dvou třetin majetku. Zbylá třetina roku 1636 propadla královské pokladnici z důvodů neplacení dluhů. Hrad přešel pod jezuity řádu svatého Klimenta. Z Dobronic si jezuité vytvořili letní sídlo. Po rozpuštění jezuitského řádu v roce 1773 se dobronický hrad stal zdrojem stavebního materiálu pro okolí. A postupně chátral. Dnes probíhají pokusy o jeho archeologický a historický průzkum a o jeho znovuzrození.

Na hradě se nezapomeňte zastavit u otvoru ve hradní zdi, kterým byla unesena do pekla Černá jeptiška. To se údajně stalo za vlády jezuitů na hradě. O jejich životě se chtěla přesvědčit jedna jeptiška. Převlékla se do černého a propašovala se na hrad, tedy do letního sídla. Prošla nepoznána branou a dostala a na nádvoří vlevo nad cestou, kterou se dostanete do hradu.

Bylo zrovna poledne. Mniši byli po obědě a odpočívali na slunci a opalovali se. Jeptiška, když viděla dobře najedená těla, rozhodla se udělat něco pro jejich zdravotní stav. Začala mnichy postupně znásilňovat a když byla u třináctého, rozzlobil se bůh a domluvil se s ďáblem, aby si ji vzal do pekla. O tom, že na tom může být něco pravdy, se můžete přesvědčit na nádvoří. V hradní zdi je otvor, který končí těsně nad řekou. Nikam jinam tedy jeptiška zmizet nemohla.

Tajemný kostelík

Kostelík je zasvěcen Panně Marii a jeho vznik se datuje rokem 1350. Ve 14. století byl farním kostelem a za husitských bouří se o něj nikdo nestaral. Teprve od roku 1667 se za jezuitů začaly v kostelíku konat bohoslužby a v 16. a 17. století byl opravován. Z doby římské pochází pozoruhodný objev. Před ním byl nalezen zlatý římský peníz z dob císaře Tibéria. To poukazuje na možnost, že kolem hradu procházela podél řeky Lužnice římská obchodní cesta z rakouského Lince do Čech. Kostel má jen jednu loď. Stojí rozhodně za návštěvu. Zastavte se před sochou Panny Marie ze 17. století a jedněmi z nejstarších varhan na jihu Čech. Varhany jsou zajímavé tím, že měchy se nešlapou, jak je u varhan zvykem, ale tahají se za řemeny. Jedinečný zážitek.

Podzemní výzkum

Nad legendou o Černé jeptišce jsem kroutil hlavou, ale zato jsem začal hrad společně s panem Otakerem Pilzem prozkoumávat, není-li tam nějaká tajná chodba. Přesvědčil jsem se, že je pan Pilz spolehlivým hledačem podzemních chodeb. Podařilo se nám skutečně zřejmě začátek chodby najít. Je pak po několika metrech zasypaná. Pátrali jsme dále. Pomocí virgule jsme zjistili, že chodba vede z hradu pod jedno z místních obydlí. Díky porozumění majitele jsme mohli pokračovat v pátrání. A sledovali jsme podzemní chodbu dále podél několika domů ve vesnici a cesta nás přivedla až ke kostelíku. Sám kostelík je zvláštní stavba. Má sice okna, ale jen na dvě strany. A to nejsou vlastně okna, ale nápadně připomínají střílnu pro jednoho lučištníka a jeho luk. Okna jsou pouze na straně otočené k hradu. Jakmile návštěvníci, kteří šli na hrad, zpozorovali, že kostelík je otevřený, změnili pořadí prohlídky. Byla mezi nimi i paní stavitelka. Z profesionální zvědavosti obešla kostelík a zjistila, že právě ta strana zdi vedoucí k řece, která je záhadně bez oken, je zlomena, jako by pod ní byla nějaká chodba. Kolegovi Pilzovi jsme nic neřekli a nechali jej hledat směr chodby před kostelíkem směrem k hradu a pak v kostele. Přesně určil místo chodby v kostele, kde je na jeho zdi zvenčí prasklina. Pokračovali jsme v pátrání a hledání vyústění chodby. Ta vede dále k řece do údolí, kde končí. Její vyústění se nám nepodařilo zjistit. Kostelík v Dobronicích není tedy žádný kostelík, ale pozorovací místo kamuflované církevní stavbou. Její začátek je zřejmě pod věží na hradě, dnes používané jako rozhledna.To byla obranná věž, do které se vstupovalo pár metrů nad zemí. Když se "příchod" odstavil, nebyl do věže přístup. Z věže vedla ústupová chodba pod kostelíkem a pak dále do údolí řeky, kde obránci mohli nepozorovaně zmizet.

A čemu kostelík vlastně sloužil?

Do něho se obránci přišli přesvědčit, jak je nepřítel blízko a jak je silný. Proto ta okna obrácená směrem k hradu. V kostelíku musel být výstup z podzemní chodby. Po zjištění situace se obránci vrátili zpět, aby se bránili dále a v případě, že byla vyhodnocena přesila, pokusili se ústupovou cestou o útěk do bezpečí. Všechna naše pátrání tomu nasvědčují. Byli bychom rádi, kdyby náš průzkum a závěry ověřili někteří další, vládnoucí virgulí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010