Když jsem byla malá, sestra strkávala prsty pod dveře u koupelny a vrtěla jimi. "Vidíš mě"? smála se vždycky. "Běž pryč"! odháněl ji každý, kdo byl zrovna uvnitř. Prostrčila dovnitř další prstíky. "A teď? Teď mě vidíš"? "Ano, vidím. A teď zmiz." Konec tohoto období jsme všichni přivítali. Věřila jsem, že dny, kdy mě někdo špehoval přes zavřené dveře, už nenávratně skončily.

V dospělosti jsem se pobaveně smála svým známým, když si stěžovali, že děti je nenechají ani chvíli o samotě, dokonce ani v koupelně. "Měli jste si místo dětí pořídit kočky", radila jsem jízlivě.

Ale moje dny koupelnové samoty byly sečteny. Nedávno obě moje kočky usoudily, že zavřené dveře jim lezou na nervy – ať už šlo o dveře od šatníku, od ložnice nebo od koupelny. Poprvé jsem leknutím málem dostala infarkt. Uprostřed noci jsem se v polospánku dotápala do koupelny. Sotva jsem za sebou zavřela, ozvalo se "Plonk!" Dveře koupelny se rozlétly dokořán a světlo nad umyvadlem ozářilo malou mouřinu. Srdce se mi rozbušilo. Měla jsem pocit, jako by mě přišla varovat kočičí mafie: "Nech ty dveře dokořán, nebo…"

Druhý den ráno jsem upozornila manžela: "V koupelně se raději nezamykej."

"Proč?" "Kočky," vysvětlila jsem stručně. "Vadí jim zavřené dveře." "A proč si mám vlastně dávat pozor?" Jenomže ten nadhled ho přešel v okamžiku, kdy se dveře koupelny samy otevřely, zatímco byl uvnitř. Jeho volání o pomoc jsem zaslechla až v patře.

"Nemohla bys ty kočky zahnat?" žádal. Začali jsme dveře zamykat. Pak se pode dveřmi začaly objevovat drobné pacinky. Nějakou dobu to bylo roztomilé. Drobná tlapka vklouzla pod dveře a ťukala o podlahu. "Vidíš mě?" Ale pak došlo i na mluvení. Jakmile kočky zjistily, že dveře nepovolí, zůstaly sedět venku a mluvily s lidmi v koupelně.

Nejkomičtější byla situace, když jsem po návratu ze zaměstnání našla obě kočky usazené před koupelnou, ve které se zamknul manžel.

"Mňau, vrňat-ňau. Mau?" říkaly kočky. "Jo, já vím. Tyhle věci mi taky lezou na nervy," souhlasil manžel přes zavřené dveře. "Prrr, ňaum-mňau." "Vážně? A co vy na to?" "Mňau! Prssssk! Mau-au." "No ne, haha," odpovídal manžel. "Ty jsi ale šikulka!"

"Zlato?" zaťukala jsem na dveře. "Je všechno v pořádku?" Následovala minuta ticha. "Nevím, proč by nemělo být!" zavolal nakonec. Nedovolila jsem mu vyváznout tak snadno. Přidřepla jsem a prostrčila prsty pod dveře. "Vidíš mě?" zeptala jsem se. "Zmiz!" varoval mě. Zaškrábala jsem na dveře. "A kdy půjdeš ven?" "Jakmile vyjdu, je s tebou konec!" varoval mě. "Padej!" A tak to pokračovalo pořád dokola. Smířili jsme se s tím, že na každém kroku za sebou otáčíme klíčem.

Jednoho dne jsem šla do koupelny a nezavřela jsem za sebou dveře. Neobjevila se žádná kočka. Výborně. Hned večer jsem se s tím objevem svěřila manželovi. "Našla jsem řešení! Musíme přejít k politice otevřených dveří! Když dveře nezavřeš, kočky vůbec nezajímá, co děláš." Manžela to nijak nenadchlo. "Ale já mám u koupelny radši zavřené dveře." Povzdechla jsem si: "Zavři dveře a počítej s obecenstvem, nebo si užij klid s dveřmi dokořán. Vyber si." "Stýská se mi po životě před kočkami," žaloval manžel.

Nebylo divu. Byly to fajn doby, když jsme si doma mohli ještě otevírat a zavírat dveře podle vlastní chuti. Na druhou stranu je milé vědět, že někomu na nás záleží tak moc, že lituje každé minuty odloučení.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.