Vesmír je nezměřitelný. Pokud bychom chtěli něco z jeho nekonečné velikosti a rozmanitosti vnést do našeho života, sami bychom museli být velkorysí a věřit v hojnost. Velkorysý člověk se otevírá, rozpíná se, rozšiřuje se. Žije ve velkých dimenzích. Nebojí se konkurence.

Úzkostný, lakomý nebo žárlivý člověk ze sebe dělá malého, uzavírá se do sebe, omezuje své pole působnosti. Všichni duchovní vůdci upozorňují na to, že na určité rovině vědomí panuje blahobyt. Velmi názorně to popisuje biblický zázrak rozmnožení chlebů u Galilejského jezera. Pokud člověk jedná s upřímným srdcem, je tu pro všechny neustále dostatek chleba a ryb, a dokonce zůstane ještě něco navíc.

Co přináší velkorysost

Tato důvěra v nekonečnou hojnost je fascinující obzvlášť u indiánských obřadů inipi. Indiáni jsou si jistí, že vždy najdou všechny přísady ke svým obřadům, ačkoli okolí se může na první pohled jevit jako nehostinné. I když je přístřešek, který si během obřadu postaví, malý, vždy mají všichni dost místa. Přestože je v ohništi málo dřeva, jeho žár vydrží až do konce obřadu. Lidé náležející k první skupině nikdy netrpí nedostatkem. Proto také nepotřebují bojovat s ostatními o podíly. Neznamená to, že se nebrání, když se je někdo pokouší ošidit. Jestliže však jdou společně s druhými do nějakého projektu, stále vycházejí z toho, že ostatní se s nimi o výtěžek spravedlivě rozdělí. Jednají z vnitřního přesvědčení, že lidé, pokud jim dáme najevo, že jim důvěřujeme, tíhnou ke spravedlivému dělení. Občas lze dokonce nabýt dojmu, že pouze čekali, až přijde někdo, kdo věří na to dobré v nich, a oni mu to chtějí dokázat. Zkusme někdy provést malý pokus: až se nás příště někdo zeptá, co bychom chtěli za svoji práci, odpovězme také otázkou: "Co byste pokládali za spravedlivé?" V prvním okamžiku sklidíme údiv, ale většina lidí se pak vážně zamyslí nad tím, co by považovala za férovou odměnu.

Těm, kterým slovo "fér" nic neříká, nebo kteří takovou diskuzi pokládají za pošetilou a nevěcnou, bychom se měli vyhnout. Nebude nám to na škodu. Jednou najdeme dostatečně férové partnery. Vesmír je nekonečný. Ty ostatní nechme být.

Posilujme intuici, kroťme rozum

Člověk by měl být velkorysý také sám k sobě. Pokud si sami o sobě myslíme, že si nezasloužíme žít ve vile se zahradou, reakce vesmíru tomu bude odpovídat. Pokud jsme rozpoznali souvislosti v působení, všimněme si, že je k tomu třeba hodně disciplíny v myšlení, neboť všechny svazující a negativní myšlenky se ve světě zhmotňují stejně jako ty podpůrné a motivující. V každém případě se vyhněme lidem, kteří na naše úmysly v první řadě odpovídají "ano, ale". Váhavost těchto lidí je nakažlivá a může nás obrat o naši cennou energii. V každém případě také trénujme, jak dostat pod kontrolu svůj vlastní rozum. Bezděčné myšlenky jsou zpravidla negativní. Každý, kdo začíná s meditováním, zná pronikání takovýchto bezděčných myšlenek, které se vynořují, ačkoli se člověk usilovně snaží na nic nemyslet. Důležitá rozhodnutí nechávejme na intuici. Rozum nám může pomoci při realizaci našich plánů. Intuice má schopnost vidět do budoucna. Dokáže vycítit možné pravděpodobnosti. Zná také naše geniální schopnosti. Ten, kdo v ně nevěří, je náš rozum. Rád by nám vyčlenil hranice, nasadil pouta, omezil naši schopnost měnit.

Vědomí vlastní nekonečnosti

Řecký filozof Seneca používá v této souvislosti pojem "víra v život". Jeho pravidlo zní: "Věř v život – a povede tě to za světlem. Věř ve štěstí – a přitáhneš je. Ani v neštěstí nedovol, aby se tvůj zrak zakalil a abys neviděl to, co je skutečné. Skutečný je duch života, nekonečný duch dobra, který chce nikoli tvou bolest, ale tvé blaho." Pokud chceme, aby do našeho života vstoupila velkorysost, musíme si být vědomi vlastní nekonečnosti. Na to existuje hezké cvičení z bojového umění quigong. Jmenuje se "páv". Člověk na jeho konci stojí se široce rozevřenými pažemi do prostoru a jeho pohled prochází skrze zdi do nekonečna. U toho si myslí, nebo říká větu: "Deset tisíc věcí vesmíru je tu pro mě" (v čínštině je toto číslo symbolem nekonečnosti, když čínský mistr bojového umění někomu řekne, že musí trénovat určitou techniku desetitisíckrát, nemyslí tím přesný počet cvičení, ale to, že ji musí pilovat donekonečna). Představme si, jak by se náš život změnil, kdybychom věřili, že máme právo na to využít pro sebe celý vesmír bez omezení hranic. Osvoboďme se od veškerých společenských konvencí, které nás chtějí učinit plachými a malými. Před vesmírem se vzdejme své zdrženlivosti

Hvězdné tolary

Bylo jednou jedno děvčátko, kterému zemřeli oba rodiče, a bylo tak chudé, že už nemělo žádnou komůrku, kde by mohlo bydlet, a žádnou postýlku, ve které by mohlo spát. A konečně nic než šaty na holém těle a kousek chleba v ruce, který mu věnovalo jedno soucitné srdce. Děvčátko však bylo dobré a zbožné. A protože jej celý svět opustil, s důvěrou se vydalo do polí za milovaným Bohem. Tu potkalo ubohého muže, který mu řekl: "Ach, dej mi něco k snědku, mám takový hlad!" Děvčátko mu podalo celý kousek chleba a řeklo: "Bůh ti žehnej!" A šlo dál. Tu k němu přišlo dítě, bědovalo a naříkalo: "Tolik mě studí hlava, dej mi něco, čím si ji budu moci zakrýt." Děvčátko sundalo svou čapku a dalo ji dítěti. A když putovalo ještě chvíli, přišlo znovu jiné dítě, nemělo na sobě ani živůtek a mrzlo. Děvčátko mu dalo svůj. Další dítě jej pak poprosilo o sukýnku, svléklo tedy i tu. Konečně dorazilo do lesa. Už se setmělo. Tu k němu přišlo ještě jedno dítě a poprosilo o košilku. Děvčátko si pomyslelo: "Je tmavá noc, tady mě nikdo neuvidí, klidně mohu darovat svou košilku." Svléklo ji a odevzdalo. A jak tak stálo a nemělo už vůbec nic, začaly najednou z nebe padat hvězdy a byly to samé blýskavé tolary a ačkoli děvčátko svou košilku věnovalo, mělo na sobě najednou novou, z jemného plátna. Děvčátko sesbíralo tolary a bylo bohaté až do konce svého života.

Bohatství bez konce

V této kratičké pohádce je symbolicky popsáno charakteristické jednání děvčátka, které se ve své víře cítí v bezpečí, je si vědomo toho, že jeho vlastní život má širší dimenzi. Vydává se na cestu s důvěrou v Boha, stejně jako aboridžinci do nehostinné pouště. Je naprosto sebejisté a nemá žádný strach. Dává rádo a lehce a neočekává protislužby. "Bůh ti žehnej," řekne, když navzdory nepříznivým okolnostem něco daruje. Nemá strach, ale není naivní, jedná klidně a z plného přesvědčení. Nevydává věci bezhlavě, ale přesně respektuje svou situaci. Je mu jasné, že když odevzdá poslední kousek oděvu, zůstane nahé, ale ví, že ve tmě ho nikdo neuvidí. Povznese se nad morální představy společnosti, jinými slovy jeho vlastní přesvědčení je silnější než příkazy jeho okolí. V okamžiku, kdy opustí všechny jistoty, se kruh uzavírá. Děvčátko je navždy spojeno s nekonečnem.

Věříme na konkurenci?

Vypadá to paradoxně – čím více člověk rozdá, tím více má. Způsob účinku je však snadno vysvětlitelný. Chováme-li se velkoryse, rozšiřujeme svůj účinný rádius, protože se otevíráme, místo abychom se uzavírali. Čím je tento rádius větší, tím více příležitostí k působení se nám nabízí. Jako lidé vyzařujeme pocit svobody, proto s námi ostatní rádi spolupracují. Cítí se v naší přítomnosti uvolněně. Pokud nevěříme na konkurenci, ostatní se k nám rádi přidávají, a to přivolává úspěch. Tento úspěch však není na úkor jiných lidí, všem zúčastněným přináší jen radost. Nikdo nebyl za náš úspěch obětován a my si jej můžeme užít bez špatného svědomí.

Jako zcela odlišné se jeví to, čím je dnes nakažena většina lidí v moderních hospodářských systémech: chovají se jako nepřátelé ve válce s neviditelnými zbraněmi. Celá obchodní odvětví žijí z toho, že se lidé bojí konkurence. Předhazuje se nám, že vyspělé společnosti se dostaly tak daleko jen proto, že pod konkurenčním tlakem lze vyprovokovávat větší úsilí

Vesmírem zní harmonie

Každý, kdo se někdy zabýval hudbou, ví, že každá dizonance tíhne k tomu, aby se rozplynula v konzonanci, to znamená, aby se přešlo u jedné polohy kmitání do jiné. Také celý vesmír kmitá (dokonce i pevná hmota se skládá z atomů, které kmitají) a hledá soulad, harmonii. My lidé nejsme žádná výjimka. Proto se pod konkurenčním tlakem cítíme tak nesvobodně a vzkvétáme teprve v harmonickém prostředí. Od časů Pythagora se pojem "harmonie (hudba) sfér" objevuje v dějinách jako symbol kosmického světového řádu. Tyto tzv. harmonické danosti z tajných pythagorejských škol byly znovu objeveny humanisty v době renezance, mimo jiné jezuitským knězem Athanasiem Kircherem, od kterého také pochází známé symbolické vyobrazení varhan světa. Už slavný astronom Johannes Kepler mohl vědecky dokázat, že v průběhu planetárních drah existují hudební zákonitosti. Hudební principy působí všude ve vesmíru. Celý vesmír se nastavuje na soulad a tím na člověka.

Soupeření ničí mezilidské vztahy

S konkurenčním myšlením jsme se nenarodili. Bylo nám vštípeno. Už děti v předškolním věku si hrají hry, při nichž jde o to být první, nejrychlejší, nejlepší. V těchto hrách jsou vítězové a poražení. Může se nám to zdát normální, ale není. U australských aboridžinců se výhradně hrají hry, které posilují smysl pro pospolitost. Nikdo nevyhrává ani neprohrává, důležitá je pouze společná zábava. Nikdo nemůže namítat nic proti měření sil ve férové soutěži. Pokud však bojový aspekt převáží natolik, že protivník má být vyloučen ze hry, že se usiluje o jeho zničení a osvojení si jeho území, nebo tržního podílu, vede to k neuvěřitelnému plýtvání sil a navíc se u toho vytváří nepříjemná atmosféra. Desítky let nám vtloukali do hlavy, tedy tak dlouho, dokud jsme tomu všichni neuvěřili, že konkurence oživuje obchody. To je ovšem velký omyl, protože pokud se během procesu obchodování v každém případě něco ztrácí, pak je to živost, individualita, dobré vztahy k druhým. Tato věta udělala ze směny zboží boj, který během let ještě více zdrsněl. Jednotlivci ponechává sotva vzduch k dýchání, dokonce stojí lidské životy. My lidé jsme však nebyli stvořeni k tomu, abychom se vzájemně ničili v boji. Proto nejsme na světě. Pokud budeme chtít, můžeme spolu žít harmonicky. Samozřejmě stále zde budou jedinci, s nimiž se nám to nepodaří. Takovým lidem se můžeme vyhýbat, místo abychom plýtvali energií v boji proti nim. Tuto energii můžeme využít na konstruktivnější a výnosnější způsoby chování.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.