Ve svém dalším bádání se Pogačnik zamýšlí nad tím, proč Ježíš Kristus ve svém poselství, které je tak těsně spjato s životem člověka na Zemi, tak málo hovoří o ženě, o Zemi a přírodě?

Lze si představit, že Ježíš byl patriarchální společností, jakou byla v jeho době židovská společnost, silně omezen a nebylo možné, aby bezprostředně hovořil o ženské stránce člověka. Aby se autor dostal na stopu ženského aspektu Kristova poselství a jeho vztahu k Zemi, využil své schopnosti vnímat elementární svět a vést dialog s vědomím Země a přírody. Příležitost k tomu nacházel na malém kamenitém ostrově v Jaderském moři, kam se pravidelně jednou za rok uchyloval do ústraní a klidu.

Cenné informace mu poskytovala bytost vzdušného živlu, víla, která předávala duševní kvalitu malinkému olivovému háji. Taková bytost má úlohu v rámci celkového vědomí Země uchovávat vzpomínky a moudrost, kterou si zemské systémy v průběhu věků osvojily. Není to obvyklý rozhovor, odehrává se na úrovni jemnohmotné výměny pocitů probíhající v hlubokém tichu. Vědomí přírody nezná logické myšlení člověka. Jde o jakýsi přenos myšlenek do podoby pocitových vibrací. Pro Pogačnika to znamená velké soustředění na jeho bytostné jádro a otvírání se pocitově elementární bytosti. Pokud vnímá její souhlas, formuluje své otázky do pocitů a imaginací. Podobná je odpověď vyzářená do prostoru ve formě pocitů a obrazů. Autor ji pak převádí do logického myšlení a zapisuje. Elementární bytosti čerpají své vědomosti z celkového vědomí Země, kde je uloženo vše, co se dosud na Zemi odehrálo. K tomu patří i události v Palestině na prahu našeho letopočtu, včetně chyb, ke kterým došlo při jejich sepsání v textech evangelií.

Nemějte starost a netrapte se

Pogačnik vznesl dotaz, kde se v evangeliích najdou stopy Matky Země. Jeho pozornost byla nasměrována na podobenství o liliích na poli. Ježíš říká: "Všimněte si lilií, jak rostou, nepředou ani netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich." (Luk 12,27) Je to chvalozpěv na počest Matky Země, která dává všem hojnost toho, čeho je jim potřeba k životu, a ještě krásu. Kromě radostného pocitu však Pogačnik zaznamenal i stín, když byl dále nasměrován na verše: "A neshánějte, co budete jíst a pít, a netrapte se tím." Důraz byl dán na slova "nemějte starost a netrapte se". Jako vysvětlení se mu dostalo, že zemské systémy poskytují člověku vše, co potřebuje k životu, např. potraviny, byliny, vodu, vzduch. Máme dokonale vybavené tělo. Jakmile však dospějeme ve svém duchovním vývoji, měli bychom proměnit tento vztah ve vzájemný, aby došlo ke koloběhu vzájemné výměny. Současné ekologické povědomí je výrazem zrání lidstva. Stále to však nestačí, je v tom zatím hlavně starost o přežití, nikoli příspěvek k obohacení zemských systémů. K Ježíšovu vybídnutí, aby lidé neměli starost, si autor ještě připojil verš 25 téhož evangelia: "Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat." Náhle autor pochopil a zapsal si odpověď: "Vy, lidé, jste pro nás, bytosti Země, pramenem síly, jestliže se uzavřete ve starostech o své přežití, uzavíráte i nám síly, které od vás, jako potravu, potřebujeme." Pogačnik si hned v duchu vypočítával všechny kvality, kterými disponujeme jen my, lidé a které můžeme investovat do koloběhu se systémy Země. Je to naše schopnost samostatně myslet a rozhodovat. Máme otevřen individuální přístup k božskému jádru univerza a tím, na základě osobního rozhodnutí, možnost sloužit životu a milovat ho. Budeme-li naplňovat to, co od nás Země a její bytosti na různých úrovních vývoje potřebují, pak se nám ve formě zpětného proudu dostane všeho, co potřebujeme od zemských systémů, včetně lásky. Sami si dosud blokujeme přístup k nevyčerpatelným zásobám životní síly Země, když ze strachu z nedostatku hromadíme zásoby a bojujeme o přírodní zdroje. Když násilím rveme ze Země, co potřebujeme, zablokujeme se. Ve své nevědomosti máme pocit, že se musíme chovat ještě bezohledněji, abychom mohli uspokojit své potřeby.

Role ženy

K otázce role ženy v Kristově poselství se v autorově paměti vynořilo vyprávění o Ježíšově návštěvě u dvou žen, Marty a Marie (Luk 10,38). Marta byla zcela zaměstnána prací, aby se postarala o Ježíšovo osobní blaho a domácnost. Marie si sedla k nohám Mistra a naslouchala jeho slovům. Marta si postěžovala na sestru, která jí nechce pomoci, ale Ježíš se zastává Marie: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba, Marie volila dobře, vybrala si to, oč nepřijde." Zde Ježíš, jak Pogačnik procítil, vidí budoucí roli ženy, která je v jeho době zatím velmi omezená. Vystoupí z místa v pozadí, které jí přiřkl patriarchát, a bude mít přístup k oblastem ve společnosti, které byly tradičně vyhrazeny jen mužům. Vzápětí se Pogačnikovi působením jeho mlčky komunikující partnerky vynořil v mysli jiný text. Ten pojednává o pomazání Ježíše Marií Magdalenou, o němž hovoří tři evangelia. Podle Marka se krátce před Kristovými pašijemi událo toto: "Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku se vzácným olejem. Rozbila ji a olej vylila na Kristovu hlavu. Někteří přítomní se hněvali, že se mohl raději olej prodat a peníze dát chudým, a osopili se na ni. Ježíš se Marie Magdalské zastal slovy, která jasně naznačují, že pomazáním vykonaném ženou se přihodilo něco významného: "Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila." (Mk 14,9) Následující slova, která měl ještě Ježíš dodat, Pogačnik nepovažuje za pravá: "Už napřed pomazala mé tělo k pohřbu." (Mk 14,8) Cílem totiž nebyl pohřeb, ale proměna ke vzkříšení. Autorovi byla v olivovém háji vnuknuta myšlenka, že pomazání provedené Marií Magdalskou představovalo nezbytné vtělení ženského principu, aby byla probuzena citová láskyplná Ježíšova stránka. Přitom vonná látka svoji libou vůní oslovuje emocionální úroveň člověka. Ježíš se skrze určité klíčové události ve svém životě, pomazání v Betanii k tomu patří, ubíral cestou vedoucí k budoucímu vývoji lidstva. Pomazání se událo bezprostředně před tím, než Ježíš musel projít smrtí na kříži. Po zmrtvýchvstání bylo jeho tělo jiné. Nadále vykazovalo pozemskou kvalitu, ale zároveň plně projevovalo svoje duchovní prostoupení. Oba aspekty člověka – pozemský, navenek patrný, a duchovní, skrytý v nitru, byly u Ježíše spojené a současně viditelné.

V novém rozměru

V postavě zmrtvýchvstalého Ježíše, jak autor pochopil, je třeba vidět obraz rodícího se člověka budoucnosti. Procházíme nyní extrémním zmaterializováním naší bytosti, tuto fázi můžeme přirovnat k fázi smrti, kterou prožil Ježíš. Duchovní aspekty jsou zapuzeny do našeho podvědomí. V následující fázi, která se už rozbíhá, se budeme učit spojovat v sobě vnější s vnitřním, tělesno s duchovností. Oba póly budou existovat ve vyvážené celistvosti a budou každému zjevné. Ježíš převzal roli "předjezdce" s vlastním tělesným prožitkem. On sám si byl tohoto poslání vědom, když pravil: "A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě." (Jan 12,32) Aby toto poslání mohl Ježíš splnit, podle citového sdělení elementární bytosti, procítil napřed ženský emocionální rozměr své bytosti skrze prožitek pomazání olejem. Ženské síly a kvality vedou k pochopení lásky. Další příklad k vyzvednutí kvality ženství je ve velmi výrazné části Matoušova evangelia: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého. Já však pravím, milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mat 5,43) Ježíš v tomto poučení odstraňuje patriarchální pojem lásky jako vzájemné sympatie mezi stejně smýšlejícími, přičemž ti, kdo smýšlejí jinak, jsou chápáni jako nepřátelé. Nová Ježíšova láska je vyzdvižena ve své pravé, ženské podobě – je plynulá, smířlivá a nikoho nevylučuje.

Poselství lásky

Více k tomu říká poselství archanděla Michaela, které obdržela Pogačnikova spolupracovnice Anna: "Láska je mnohem širší pojem, než ho vy, lidé, používáte. Znamená nejen mít někoho rád, ale znamená život sám. Láska je základní součástí všeho, co je. Je druhem atomu, ze kterého se skládá svět. Jedná se o vibraci, o energii, která má neuvěřitelnou sílu. Láska je ta nejpřímější a nejkoncentrovanější energie, je to pravá síla života. Dotkne se srdce, když je někomu dáno procítit ji. Je světlem, které je s to obejmout tě, byť by ta chvíle byla pro tebe jakkoli těžká, a dá ti novou sílu a odvahu. Nejsou slova, kterými by se tato krása dala popsat. Nemáte ponětí, jak jednoduchý a krásný může být život, budete-li schopni napojit se na proud života – lásky. Především jde o jiný pohled na život a na vše, co je s tím spojeno. V člověku se otevírají nová vhlédnutí a nové dimenze, které byly dříve uzamčené. Život se skutečně stává hrou, v níž máte svůj výstup, abyste se učili, poznávali, a tím rostli. Život přestane být klubkem chaotických událostí, které se snažíte vést podle předznamenaných drah. Pravidla, která jste v průběhu doby vytvořili, už nebudou tak strnulá, budou relativnější a méně závazná."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.