Informace o smyslu našeho života, o záležitostech, kvůli nimž jsme se narodili, existují. A je možné si k nim najít cestu. Jak?

Zatím žijeme, jako kdybychom byli zasypáni balvany. Dva největší z nich jsou: "neznalost karmy" a "nezvládnutí rozporuplností (duality) světa". Až ze sebe zátěže sejmeme a narovnáme se, potom uvidíme nejenom úkoly své osobní, ale pochopíme i poslání celého národa.

Jsme součástí vesmírného vývoje

Země není oddělená od ostatních obydlených planet. Hrubou hmotou, tou ano (planety jsou od sebe vzdálené, i lidská těla tvoří samostatné celky). Ale tím lidský svět nekončí. Vedle očima viditelné hmoty existuje i jemnohmotný svět našich myšlenek. A tím jsou všichni lidé vzájemně propojeni. Zatím si o tvůrčí síle myšlenek téměř nic neuvědomujeme. Nevíme, že existuje Řád – pravidla pro řádný, pravdou a láskou prodchnutý život. Nenarovnali jsme se, pod tíží balvanů ležíme na zemi – a bláto nám leze do očí i uší. A my? Nadáváme a naříkáme, je to přece tak hrozné, to musí každý pochopit! Ono je to totiž snazší nasunout se do pozice oběti, vinit lidi, dobu (vnější tlaky), nežli pohlédnout na sebe a říci si: "No co to žiji? Tak dost, v tomto pokračovat nebudu." Běžně jsme ze života celí pryč, každou chvíli nás něco tzv. dostane. Jenže vztekem ani sebelítostí se ještě nikdy nic nevylepšilo.

Nehledáme hlubší souvislosti života, protože to stále ještě nějak jde: máme plnou ledničku a kde bydlet. V obchodech je poměrně dost zboží, a když přijdeme o práci, stát se o nás docela slušně postará. Naučili jsme se v tlaku vnitřním (s neznalostí karmy) i v napětí vnějším (v nesrovnalostech světa) žít. Jenže tlak vnitřní a vnější napětí nás drží při zemi a nedovoluje nám vstát. A to se nelíbí "tomu nahoře", signalizuje: "Správná poloha člověka je vzpřímená, s výhledem dál nežli jen do prachu cesty." Když nápovědy slyšet nechceme, tlaky se přemění do viditelné podoby – a my onemocníme. Pokud na vás výše uvedené věty už tak úplně neplatí, tak hurá! Vůbec nemusíme zůstávat přimáčknuti k zemi! Doba je tak požehnaná, že informací o karmě i o překonávání tlaků vnějších je tolik, že si stačí vybrat, čím začneme. Mnoho lidí směrem k plnění svého životního poslání už vykročilo, touží po věcech lepších a jsou ochotni pro to i mnohé vykonat. Nečekejme, že někdo něco udělá za nás. Žádný "někdo, ten druhý, co to zvládne" neexistuje. Musíme sami.

Vše začíná odblokováním

S životním posláním je to stejné jako s každým učivem: francouzštinu si také neosvojíme přes noc. Kroky k poznání životního poslání jsou postupné. A čím začínají? Základní očistou sebe. Ke mně se informace o tzv. karmických blocích, které nám brání ve výhledu a uvolnění se z nich, dostaly v roce 1993. A o odblokování je celá moje 1. knížka Základní učebnice štěstí – Úmluvy. S její pomocí si můžeme začít ze sebe odvalovat první balvan: vplouvat do tajů karmy. Navazuje na učení Toltéků, na jejich pokyn: "nehřeště slovem". Vstup do karmy se sestává z pěti kroků: 1. nekritizuj, 2. nepomlouvej, 3. neroznášej poplašné zprávy, 4. každou zápornou větu utni třeba v půli a dokonči ji kladně, 5. odpusť všem a odpouštěj opakovaně. Po vydání knihy mi lidé napsali spoustu dotazů. Bloky jsou totiž natolik námi všemi žité, že už nám ani nepřijde, že děláme něco nepatřičného. A když je někdo začne odkládat stranou, stává se bílou vránou a často vůbec neví, jak si s tím poradit. Okolí mu totiž nepomáhá, spíš naopak, stahuje ho zpět. Leč jiná cesta k životnímu poslání neexistuje, nežli očista sebe, postavení se na vlastní nohy, tak se do odstraňování bloků pusťme. V tomto článku se zaměříme na odstranění 1. a 2. bloku: nekritizuj a nepomlouvej.

Jak přestat s kritikou a pomluvami?

Dotaz mi poslala paní učitelka: "Ve sborovně je běžné, že všichni neustále někoho pomlouvají nebo kritizují, a mě už to nebaví poslouchat. Zkoušela jsem na pomlouvání namítnout, že to tak úplně pravda být nemusí, ale se zlou jsem se potázala. Trápím se tím. Nevím, co mám dělat. Abych to nemusela poslouchat, tak odcházím ze sborovny pryč. Jenže opakovaně se mi stalo, že jsem se nedozvěděla informaci od ředitele školy. On za námi dochází do sborovny, řekne, co je třeba. A když tam nejsem, nic se nedozvím. Jak to mám řešit? A jak mám vyjít s lidmi kolem, když i v jedné průpovídce se říká: "Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti." Já se z jejich společnosti opravdu nějak vyděluji. Cítím, že naše soužití není jako dřív. Ale já už nezvládám trávit své volné chvilky s lidmi, kteří stále dokola a bez přestání na někoho nasazují. Jak to mám vyřešit?"

Tímto dotazem na sebe paní učitelka prozrazuje její právě probíhající karmické učivo: stojí na počátku odblokování sebe. Ostatní leží na zemi, ona začala vstávat. A nesmí se nechat odradit vůbec ničím. Obecně platí, že prostředí, v němž se nacházíme, je patřičné. Přesně takové, jaké potřebujeme, a úkoly nikdy nejsou nad naše síly. Vše, co se mezi lidmi šustne, nikdy není náhoda, pro všechny aktéry je to nejvhodnější učební látka – přesně pro ně šitá na míru, paní učitelku nevyjímaje. Toto potřebuje a svými předchozími myšlenkami si právě o tuto zkušenost řekla. A teď? Má nakročeno správným směrem a vše potřebuje dotáhnout do zdárného konce. Nemusí nic skrývat, ani před panem ředitelem. Klidně mu může říci, že už ji ve sborovně moc často neuvidí. Proč? Protože práce s dětmi je úžasná, ale i namáhavá. A ty chvíle, které má pro sebe o přestávkách, už nehodlá prožívat v energiích kritiky. A to z jednoho prostého důvodu: rozhovory tohoto druhu už ji nebaví ani nenaplňují. Někoho pomlouvat – to už má za sebou, to je pro ni pasé. Nebude to dělat. Teď si ve chvílích volna raději zvesela poskočí, zazpívá, protáhne se, bude při tom na něco krásného myslet, aby si upevnila zdraví i veselou mysl. A skutečně to také tak udělá. Ještě bude dobré pana ředitele poprosit, aby byl tak laskavý a všechno, co říká kolegyním ve sborovně, také sdělil jí.

A dál? Místo kritiky si bude paní učitelka vesele poskakovat, zpívat, radovat se, milovat děti, sebe i všechny kolem více nežli dřív. Nechá lidem čas i prostor, ať si jdou životem podle svého. Nebude jim vnucovat své názory ani jimi opovrhovat, to by byla rázem kritik ona sama. Probíhající učební látku by nezvládla a balvany by ji přimáčkly k zemi ještě víc.

A ostatní? Ti si budou žít, co je baví. A to tak dlouho, jak budou chtít. Nepřísluší nám zavádět svoje novoty do životů lidí kolem. Můžeme jim svým příkladem nabídnout možnou změnu. Ale zda bude přijata dnes, příští úterý, či za sto let, to už musíme nechat na nich.

A tak nechceme-li kritizovat či pomlouvat, nedělejme to. Nechceme-li být přítomni kritik a pomluv, nebuďme tam a v lásce, s úsměvem, leč pevně a razantně, si žijme své. Nenechme se nikým zdržovat, ale ani se nad nikoho nevyvyšujme. Pomluvy i kritiku nežijme proto, že hrubost těchto energií se s námi už neslučuje, setrvání v nich by pro nás bylo ztrátou času. Nebojme se nekritizovat, nepomlouvat, i když to ostatní lidé kolem dělají úplně normálně! Klidně a třeba i s úsměvem říkejme: "Já toto nežiji. Na téma: jaký hlupák je druhý člověk se se mnou nepobavíte. Mám dost svého másla na hlavě a tím se zaměstnávám natolik, že mi na odsuzování druhých lidí vůbec nezbývá čas ani energie." Možná se podivíte, že se k vám časem další lidé přidají. Odblokování totiž způsobuje zvýšení osobní záře. A to je záležitost, kterou druhý člověk nepřehlédne, i kdyby chtěl…

A lidé, kteří poznají, jsou světla, která žehnají

Jakákoliv pozitivní změna začíná od nás osobně. Nečekejme, že někdo zvládne učební látku za nás, odstraní nepatřičnosti z našeho života, pohne se k poznání našeho životního poslání. Všechno začíná odblokováním, řeklo by se: maličkostmi. A vidíte, taková věc, jako např. pomluva či kritika – a brání nám pohnout se dál! Neuvědomujete si ještě, že karma, naplnění svého života smysluplnými věcmi, splnění svého životného poslání, pochopení duality světa je zastřeno právě takovýmito zdánlivými maličkostmi? A protože nezvládáme ani základní odblokování (mnozí s nimi ještě ani nezačali, kritizují a pomlouvají, jako by to byla normální věc), život nám propadává jako písek mezi prsty. Neprozařujeme své buňky světlem (životadárnou energií, "normálností Dobra"), bloky způsobují tmu. A my z toho stůněme, divíme se, že je život tak těžký a o poznání životního úkolu nemůže být ani řeč. A přitom karma českého národa, podíl každého z nás na plnění úkolů národa je ta nejbáječnější věc, jaká nás vůbec mohla potkat. Poznání životního poslání není nad naše síly, jen to samo nepřijde a musíme pro to mnohé udělat. Odblokováním, rozhodnutím se pro smysluplné věci to začíná. Všichni máme vklad pro splnění karmy českého národa uložen v sobě, proto jsme se do Čech inkarnovali. Teď jen nenechat se pohltit vnějšími tlaky, ani rozpory uvnitř sebe a začít. Zdvihnout se ze země a jít.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.