Jsou chvíle, kdy člověk zapomíná na lásku. V koloběhu všedních dnů a pod náporem běžných starostí se naše myšlenky točí kolem věcí mnohem prozaičtějších. Záležitosti související s prací, snaha finančně zajistit svou rodinu a získat případně i něco navíc, čím bychom mohli uspokojit své další potřeby, to vše mnohdy překrývá potenciál skutečných hodnot, jako je láska, soucit, pokora a neochvějná víra v dobro věcí. Může se však stát, že se ocitneme v situaci, kdy přestanou rušivě působit veškeré vnější podněty a okolnosti, a my náhle stojíme tváří v tvář své ryzí lidské podstatě, bez přetvářky, bez příkras, s vědomím nesmírné křehkosti a bezbrannosti, do níž se nyní "převtělilo" naše pravé Já. V tu chvíli začneme svět vnímat zcela jinýma očima a hodnoty, jež jsme dříve vyznávali, se často posunou až na samý konec pomyslného žebříčku…

Nedávno mne na internetu velmi zaujala zpráva z mosteckého hospicu: v srpnu loňského roku se zde konala svatba jednoho z pacientů. Jak jsem se dozvěděla od ředitele MUDr. Jiřího Peška, rozhodl se tento muž legalizovat svůj poměr s přítelkyní, se kterou již nějakou dobu žil. Pracovníci ústavu měli pro jeho přání velké pochopení a v nádherné zahradě, jež patří k hospicu, uspořádali novomanželům nezapomenutelnou svatební hostinu. Oba snoubenci byli velmi šťastní, zejména dotyčnému muži přinesl tento akt velké uspokojení. Zemřel měsíc po svatbě. Bylo mu něco málo přes třicet let…

Láska zbavená přetvářky

O zázračné síle lásky toho bylo řečeno a napsáno již velmi mnoho. Tolik, že pro mnohé z nás se její poselství stalo již pouhým klišé. Snad právě proto jsme čas od času postaveni do situace, kdy se naše niterná potřeba milovat a být milován ozývá zas a zas v zoufalé a neodbytné snaze být konečně vyslyšena. Ona konfrontace bývá mnohdy velmi bolestná. Není to však srdce, ani duše, kdo v tuto chvíli tolik trpí, nýbrž naše vlastní ego, jež se nehodlá vzdát bez boje a jehož urputný zápas nám přináší tolik duševního i tělesného strádání. Tato naše temná slupka je rozhodnuta bránit se až do posledního vydechnutí, neboť dobře ví, jak mocného má proti sobě nepřítele. Každá katarze je provázena větším či menším utrpením, jde však o útrapy pouze zdánlivé, neboť úzkostná a strašlivá agónie, v níž se naše ego svíjí, je zároveň i naším světlým vítězstvím.

Hořkost uzamčených srdcí

Jistě se mezi lidmi najdou tací, kteří budou vnímat rozhodnutí mladého muže z mosteckého hospicu jako zcela nepochopitelnou a snad i značně pošetilou pohnutku. U některých tato zpráva vyvolá i jistou nevoli a rozhořčení. Mezi námi je totiž mnoho těch, kdo striktně rozlišují mezi "schopnými a produktivními" jedinci a těmi, kteří o tyto kvality přišli, např. v důsledku stáří nebo těžké nemoci. Do této druhé kategorie spadají pochopitelně i pacienti v hospicové péči, jejichž nemohoucnost a závislost na pomoci druhých některé lidi doslova dráždí. Existují bohužel i místa, což naštěstí není případ mosteckého hospicu, kde se proti stavbě podobného zařízení lidé ohradili námitkou, že nemají potřebu dívat se na umírající.

Výkřik němého strachu

Ještě před několika lety bych takové lidi bez nadsázky označila za necitelné hulváty a chladnokrevné egoisty, u nichž láska a soucit stojí jako poslední žebráci ve stínu jejich bezbřehého sobectví. Dnes již vím, že bych tím pouze přilévala olej do ohně, neboť chybné lidské postoje a chování nelze změnit kritikou a odsudky. Vím, že je velmi těžké, někdy až téměř nemožné zachovat klid a rozvahu tváří v tvář do očí bijící nespravedlnosti. Pro dobro věci a kýžený výsledek je však takový postoj nezbytný. Sama jsem se často setkala s lidmi, kteří se přímo štítili hovořit o věcech, jež souvisejí s posledními okamžiky života člověka. Představa smrti, nevyhnutelného konce, který čeká na každého z nás, v nich vyvolávala obrovské zděšení, jež se snažili překrýt právě pohrdáním, zlehčováním celé situace, slovními ataky a hořkým sarkazmem. V jejich srdci však bylo možné vytušit úzkost, obavy a strach, jenž rozpínal svou temnou náruč do obrovských rozměrů, takže chvílemi až přestávali dýchat, neboť podvědomá hrůza je doslova dusila… Náhle tu již nestál rozhodný a sebejistý člověk, který si poradí za všech okolností a jehož přesně mířená slova dokonale zhodnotí každou situaci, ale bojácný a vyděšený tvor, který křičí, nadává a odsuzuje z jednoho prostého důvodu – aby přehlušil ten hrozný strach, jenž se mu usídlil v srdci.

Když schází láska…

Ony nevstřícné až nepřátelské postoje vůči lidem, kteří se nacházejí na sklonku svého života, neochota brát na ně jakékoli ohledy a touha přestat vnímat onu pomyslnou linii, jež odděluje pozemský svět od říše věčnosti, však mohou mít i další důvod a tím je nedostatek lásky – citelný deficit, jímž trpí srdce, ačkoli mysl na něj dávno zapomněla, nebo si přikázala na něj nemyslet. Je všeobecně známo, že člověk potřebuje k životu lásku. Bez ní nemůže nikdy vyrůst do své opravdové velikosti. Láska léčí a uzdravuje, inspiruje a pomáhá. Láska stála za těmi nejskvělejšími projekty, které kdy člověk vytvořil ve prospěch lidstva. Přestože si mnozí lidé její nedostatek nepřipouští, případně se jej snaží "kompenzovat" něčím jiným, velmi často například úspěšnou kariérou, tuší, že jde o pouhou náhražku, jež se ani zdaleka nevyrovná hodnotě, kterou má nahrazovat. Toto vědomí je velmi bolestné a způsobuje člověku mnoho utrpení, jemuž dotyčný čelí různým způsobem. Často bohužel v mylném přesvědčení, že nejlepší obranou je útok. Tím si následně ještě více ubližuje a jeho trable se pouze stupňují.

V zrcadle vlastní osamělosti

Jedno moudré indické přísloví říká, že není důležité, jak dlouho člověk žil, ale jak svůj život prožil. S tím nezbývá než souhlasit. Veličina času je v tomto ohledu zcela nepodstatná. Oč šťastnější byl život člověka, který žil sice krátce, avšak obklopen láskou svých blízkých, než toho, kdo zemřel ve vysokém věku zcela osamělý a nikým nemilován! Tomuto trpkému poznání čelí mnoho tzv. úspěšných lidí, kteří po celý svůj život hromadili materiální statky a honili se za světskými požitky, aby pak prohlédli krutý omyl svého mnohaletého usilování, horečně urputných snah, v nichž nezbylo místo pro lásku, úsměv ani pohlazení. Jednou z nejhorších věcí je pohlédnout do tváře vlastní osamělosti. Celý svět se náhle zhroutí. Ideje, jež dlouhou řadu let tvořily pevný ochoz nablýskaných schodů, které měly vést až "ke hvězdám", se rozpadnou na prach a člověk se zřítí do propasti temné beznaděje. Zůstane sám, bez přátel, bez pomoci, a proto křičí, aby ho někdo zaslechl, aby se aspoň někdo slitoval, aby svět vůbec věděl, že ještě žije…

Touha po nesmrtelnosti

Celá řada duchovních pramenů i prostá lidská zkušenost potvrzují fakt, že teprve ve světle vidiny brzkého konce se mnoho lidí rozpomíná na skutečné hodnoty, pro něž stojí za to žít. Někdo snad namítne, že je už příliš pozdě a vše je dávno ztracené; opak však bývá pravdou. Právě v těchto posledních okamžicích pocítí člověk mnohdy nesmírnou touhu vstoupit do víru života a nechat se alespoň chvíli unášet zářícím proudem lásky. Čas se v tento moment zcela rozplyne ve třpytivé hlubině věčnosti a prostor získá zcela jinou dimenzi. Pak se i kratičký okamžik, strávený v ovzduší soucitu, něhy a porozumění, může zdát delším než celý dosavadní život, jenž postrádal onen podstatný rozměr nesmrtelnosti, jímž nás může obdarovat pouze láska.

Proto se často až na smrtelném lůžku usmiřují ti, kdo spolu celý život válčili. Proto spěcháme za umírajícími, abychom jim stihli říci alespoň několik posledních vřelých slov. A snad proto se sobě zaslíbí dva lidé, přestože vědí, že jejich manželství nebude mít dlouhé trvání…

A slunce znovu vyjde…

Poslední okamžiky života člověka jsou svou povahou velmi vzácným obdobím. K tomu, aby bylo možno využít jejich úžasný skrytý potenciál, je však třeba nejprve absolvovat svoji vlastní "křížovou cestu" – od razantního nesouhlasu a odmítnutí až po tiché a odevzdané smíření s nastalou situací. Nemohu zde mluvit z vlastní zkušenosti, neboť můj čas na Zemi se dosud nezavršil, ale měla jsem již možnost pozorovat člověka krátce před smrtí. Vzpomínám si, jak jsem byla v první chvíli zaskočena pokojným až bohorovným klidem, který vyzařoval z tváře té, jež se měla co nevidět odebrat na cestu do věčnosti. Její oči, přestože nepřestávaly sledovat reálné dění, se již dívaly kamsi do neznáma, kam my ostatní nemáme zatím možnost nahlédnout... Ačkoli jsem nedostála slibu, který jsem kdysi dala sama sobě a nebyla jsem s babičkou v okamžiku její smrti, myslím, že zemřela tiše a pokojně, smířená a odevzdaná tomu, co muselo nutně přijít. Vzpomínám si, jak několik dní před smrtí mluvila o slunci, které by ještě jednou ráda uviděla, zemřela totiž na podzim, kdy dne i slunečního světla valem ubývalo. Nezmohla jsem se tehdy na víc, než milosrdnou lež, že se nového sluníčka určitě ještě dočká. Pohlédla na mě a pokývla hlavou, jako by věděla. Přesto však usínala s úsměvem na rtech a dychtivým přáním spočinout v náruči hřejivých paprsků. Teprve mnohem později mi došlo, že měla na mysli slunce, jež nepochází z tohoto světa…

Láska překoná i smrt

Když jsem si přečetla zprávu o svatbě, která se konala v mosteckém hospicu, zaplavila mne nesmírná vlna dojetí. K tak závaznému kroku lidé přistupují obvykle po zralé úvaze – v okamžiku, kdy jsou si jisti, že s tím druhým chtějí strávit celý svůj další život, bez ohledu na to, že osud jejich plány leckdy zhatí. Dva mladí lidé se spolu zaslíbili, ačkoli dobře věděli, že jejich manželství nepotrvá déle než několik málo týdnů. Alespoň z hlediska pozemských měřítek… Avšak co znamená čas ve světle nesmrtelné lásky, přátelství a slibu věrnosti, jímž oba zasvětili navěky svá srdce tomu druhému? Láska má mnohem hlubší rozměr, než v jakém ji obvykle vnímáme. Cit, který můžeme věnovat blízkému člověku, jehož se můžeme dotknout, který nás pohladí a s nímž každý večer usínáme v něžném objetí, není o nic cennější než krásné myšlenky, jež s láskou posíláme drahé duši na onom světě. Přestože pro mnohé z nás je toto pouto pouze stěží představitelné, není o nic méně reálné než pozemský svazek dvou žijících lidí. I přes absenci tělesného kontaktu vnímá duše dané pouto stejně vřele a intenzivně, mnohdy dokonce ještě intenzivněji…

Slib lásky, který složily dvě milující duše, nepřestane existovat a neupadne v zapomnění bez ohledu na to, zdali některá z nich opustila sféru pozemského světa. Láska je všudypřítomná.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu PHOENIX  v měsíci únoru 2008.