Žádné malé dítě se nemusí samo "povytahovat", aby rostlo. Nemusí být ani bůhvíjak hodné, aby si zasloužilo každodenní péči svých rodičů, kteří ho živí, šatí, milují a pečují o ně, protože je to prostě jejich dítě. Pokud normálně jí, pohybuje se a odpočívá, roste a prospívá samo sebou, není třeba, aby se o to nějak zasloužilo.

Žádné normální dítě neodmítne potravu se slovy: "Kdepak, maminko! K tomu jsem ještě nedospěl. Musím se ještě trochu snažit. Až vyrostu o deset centimetrů, zase něco sním." A přece se mnozí z nás chovají podobně – v našem životě je od počátku ukryt potenciál duchovního růstu, ale my stojíme někde v koutě a z vlastních sil se snažíme povyrůst, abychom byli hodni přijmout dary, které se nám zcela nezištně nabízejí.

Příliš štědré dary?

S podobným problémem se kdysi potýkal i sám Merlin: "Vyrůstal jsem ve skromných poměrech a naše rodina často dostávala dobročinné dary. Já jsem však nikdy od nikoho nic nechtěl přijmout, pokud jsem si nebyl jist, že to dává rád. Chtěl jsem si všechno zasloužit. To se pak vmísilo i do mého vztahu k Bohu. Jaksi jsem nemohl pochopit, že mi chce dát víc, než právě potřebuji. Proč by také dával? Přece k tomu nemá důvod! Měl jsem dosti omezený pohled na jeho bezmeznou lásku a péči o mne." Později dostal Merlin mnohokrát příležitost, aby se přesvědčil o pravém opaku: "Když jsem byl vojenským duchovním ve Fort Benningu, stalo se mi jednou, že jsem působil na odlehlém místě ve zcela jiném státě a najednou jsem neměl naprosto žádnou možnost, abych se vrátil do služby včas. Let aeroplánu, jímž jsem se měl vracet, byl pro špatné počasí odvolán a dalším bych to už nestihl. Jet vozem bylo naprosto nemožné. Tak jsem tu seděl a byl jsem opravdu nešťastný.

Během celé své farářské činnosti jsem přijímal k službě jinde jen taková pozvání, pro něž jsem nijak nezanedbal svoji práci u armády. Modlil jsem se: ,Pane, Ty víš, že jsem ještě nikdy nepřišel pozdě. Vkládám celou tuto situaci do Tvých rukou. Vím, že máš pro mne svůj dokonalý plán. Děkuji Ti za to. Vím, že mi dáš, co potřebuji.‘ Ve shromáždění, kde jsem sloužil, jsem se seznámil s vojenským pilotem. Sloužil na blízkém vojenském letišti. Když se dozvěděl o mé nesnázi, řekl: ,Zavolám veliteli a uvidíme, co se dá dělat.‘ Velitel jeho prosbě vyhověl: ,Ale samozřejmě. Potřebujeme stejně nalétat ještě několik hodin, a tak mohu pana faráře do Fort Benningu klidně dopravit. Jen ho přiveďte v šest hodin ráno na letiště.‘ Noc jsem strávil jako host v domě pilotů a ráno v šest hodin jsem stanul na rampě. Byl jsem svěží a radoval jsem se, že se o mne Bůh postaral. To jsem však ještě netušil, jak bohatě! Bloudil jsem pohledem po letišti a viděl jsem tam obrovské čtyřmotorové stroje. Nikde však ani jeden menší, který by byl vhodný pro takový krátký let. Očekával jsem nějaké prosté vojenské letadlo menších rozměrů; jen abych byl včas doma. Vždyť nic víc nepotřebuji.

Protože tě mám rád

Najednou tu byl pilot a pravil: ,Tak jsme tady, pane faráři! Nastupte, prosím.‘ Vzhlédl jsem a přede mnou stál ten největší letoun, který vůbec na celém letišti byl. To přece nemůže být pro mne, myslel jsem si. Nevěřícně jsem stoupal na palubu letadla a následoval člena posádky, který mne posadil na luxusní sedadlo. Byl jsem jediný cestující. Letadlo bylo vybaveno vším myslitelným komfortem. Velitel se vrátil, stanul přede mnou a popřál mi příjemný let. Sotva jsem ze sebe vypravil pár slov díků, byl jsem překonán. Proč mi Pán neposlal nějaké obyčejné malé vojenské letadlo? Cítil jsem se úplně nehodný a usadila se ve mně myšlenka, že takový let je úplná marnotratnost. ,Co to všechno znamená?‘ ptal jsem se úplně vyjevený. ,Prostě to, že tě mám rád,‘ zněla okamžitá odpověď. ,Jen ti chci ukázat, že tak přehojně chci pečovat o všechny své děti, které mi důvěřují… A nezapomeň,‘ pokračoval Boží hlas, ,že mého požehnání nikdy nebudeš hoden. Žádné požehnání si nemůžeš odpracovat ani zasloužit. Všechno z mé ruky je dar, milost. Má požehnání mají zdroj v mé vlastní dobrotivosti. Musíš se tomu naučit rozumět a přijmout to.‘ Když cestuji normálním letadlem, přistaneme vždy asi tak patnáct kilometrů od mého služebního místa. Ale toto obrovské komfortní letadlo přistálo přímo ve Fort Benningu, jen nějakých sto metrů od místa mého zaměstnání. Když jsem se podíval při vstupu do budovy na hodinky, zjistil jsem, že jsem přijel úplně přesně. Ani o minutu dřív, ani o minutu později."

Zvolme svobodu místo závislosti

Jak jsme již zmínili v předchozích dílech, pro život každého z nás existuje zvláštní plán, který se začal uskutečňovat už ve chvíli našeho stvoření. Byli jsme formováni láskyplnou rukou, jež pečlivě dbala na to, aby každá nejmenší podrobnost odpovídala tomuto plánu: náš vzhled, naše schopnosti, místo narození, rodina, do níž jsme se dostali… Až k přítomnému okamžiku nebylo nic v našem životě pouhou náhodou. A nyní je tímto plánem, aby nás učinil dokonalými, bez vady. Většina věřících si přesto myslí, že musí zahájit pečlivý program sebevýchovy a sami na sobě pracovat. A čím víc se namáhají, tím větší je jejich zklamání. Bůh sám musí konat své dílo. Od nás prostě očekává, že se mu svěříme v plné důvěře, že má moc nás proměnit. Jaké metody používá, aby nás změnil? Podle Písma rosteme v ohni a v něm jsme proměňováni. Jsou lidé, kteří říkají: jestliže mohu růst jen v soužení, utrpení a ohni zkoušky, pak se raději spokojím s menší vírou. Takové smýšlení však odhaluje nedostatek důvěry a pochybnost o boží lásce a dokonalém plánu pro náš život.

Proč naše víra v příjemných a dobrých okolnostech neroste tak výrazně? Odpověď je snadná. Už dosti dlouho jsme žili v závislosti na tom, co cítíme a vidíme, dost dlouho byla naše víra závislá na našem rozumu. Její protříbení a prozkoušení je však možné jen v takových poměrech, které nás nutí navzdory tomu, co vidíme a co nám říkají naše smysly, spolehnout se cele a bez výhrad s naprostou rozhodností pouze na boží záměr…

Nesmrtelný cíl naší cesty

Víra a trpělivost jsou velmi podstatné aspekty našeho usilování. Nadto je však ještě jedna vlastnost, která je nad jiné důležitá – láska. Láska je nade všecko na světě. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom milovali. Kdo nemiluje, nese hrozné důsledky na svém celkovém stavu. Takový člověk je ztrápený, otrávený, podrážděný, plný strachu, uštvaný a má výčitky svědomí. Naše zraněné city, strach, křečovitost, sklon k ubližování a k ničení, k ustavičné sebeobhajobě – to všechno má zdroj v nedostatku lásky. Láska má obrovský význam pro rozvoj lidské bytosti. Láska, jež druhého přijímá takového, jaký je, která mu důvěřuje, je trpělivá, dobrotivá, není nikdy sobecká vůči druhým. Je plná taktu, není podrážděná, nevzpomíná na to, co bylo, nevadí jí, že nespravedlivě trpí. Taková láska všechno přetrvá a nikdy nezemdlí, vyžene všechen strach a zahojí všechny rány, je balzámem uzdravujícím naše nitro a uschopňuje nás milovat druhé bez obavy, že nás nepřijmou, odmítnou, že budeme zklamáni. Jestliže učiníme krok víry, uvolňuje se nadpřirozená moc lásky a tato moc nás začíná proměňovat. Dělá z nás lidi, kteří více milují, a přechází z nás na ty, které chceme mít rádi.

Také Merlin prosil Boha o více lásky a sám cítil, jak v něm tato láska roste. Až jednoho dne stanul tváří v tvář stvoření, které vypadalo tak uboze a budilo takový odpor, že se při svém pohledu na ně přímo otřásl. Ke své hrůze zjistil, že k této zbídačelé lidské bytosti necítí ani špetku sympatií a že má jen jediné přání – aby co nejrychleji zmizela…

Proměňující síla lásky

"Přítel tohoto děvčete, voják, ji dovedl ke mně do kanceláře. Obličej této mladé ženy byl zalepen starou šminkou a špínou, vlasy visely ve slepených, nečistých pramenech na ramena, její šaty byly špinavé a roztrhané. Špinavé nohy byly pokryty nesčetnými šrámy a jizvami a ohavný puch, který se kolem šířil, plnil místnost. Z napuchlých očí na mne civěl nenávistný, temný pohled. To ubohé stvoření přišlo do Fort Benningu, aby tomu vojákovi sdělilo, že čeká jeho dítě. Mladík se sice otcovství nevzpíral, ale naprosto odmítl se s ní oženit. Nato propadla mladá žena záchvatu vzteku a řekla, že zabije nejdřív jeho a pak sebe. Měla už jedno dítě z prvního manželství a teď se chtěla buď vdát, nebo umřít. Hleděl jsem na ni a myslel jsem si, že jsem ještě v životě neviděl odpornější stvoření, tak zoufalé, vyděšené, osamělé. Pouhé pomyšlení, že bych se s ní měl modlit, mne pohoršovalo. Dotknout se jí? Nikdy! ,Pane,‘ volal jsem ve svém nitru, ,proč jsi mi ji poslal?!‘

,Je to moje dítě,‘ zněla odpověď, ,a je ztracená a potřebuje moji lásku a uzdravení. Proto jsem ji sem dovedl, abys jí prokázal moji lásku a abys jí o mé lásce svědčil.‘ Najednou jsem bolestně jasně viděl. Chlubil jsem se, že jsem člověk boží lásky, a tady při pouhém pohledu na ubohé lidské stvoření se kroutím a odvracím se s odporem, ačkoliv vím, že lásku velmi potřebuje. ,Pane,‘ volal jsem v srdci, ,odpusť mi, prosím! Děkuji Ti, že jsi mi zjevil, jak je má láska sobecká a povrchní. Odejmi ode mne všecku nelásku a naplň mne svou láskou k tomuto děvčeti.‘ Vzlykala a tupě zírala zpod napuchlých víček se starými očními stíny a tuší zalepenými řasami. ,Pane, prosím vás, udělejte něco!‘ ,Věříte v Boha?‘ Kývla a šeptla: ,Ano.‘ ,On vám chce a může pomoci,‘ řekl jsem s jistotou, kterou jsem naprosto necítil. ,Pokuste se pochopit, že vás miluje. Naplní vás radostí a pokojem a všecky vaše potřeby vyplní dříve, než dnes opustíte tuto místnost!‘ Zírala na mne s otevřenou pusou a voják na mne hleděl, jako bych ho chtěl nutit, aby se s ní oženil…" Merlin se s dívkou pomodlil a spolu poděkovali za vše, co se až do tohoto dne odehrálo v jejím životě. To, co následovalo, by mnozí označili za zázrak. Žena se uklidnila, její oči se vyjasnily a do duše jí vstoupil nevýslovně krásný pocit míru a pokoje. I pro Merlina byl tento okamžik výjimečný; jako by se s ním v té chvíli udál div. Hleděl na dívku, která byla teď pro něj zcela jiným člověkem. Nejraději by ji objal – tak se mu najednou zdála krásná a čistá. Sám od sebe by to však nikdy nedokázal. Od něj se pouze očekávalo, aby upřímně vyznal své pocity odporu a odmítnutí a dobrovolně se pak poddal moci lásky, která má moc proměňovat. Bůh často přivádí určité lidi do našeho života, abychom si uvědomili, že sami za sebe nemůžeme nikoho milovat. Nechce nás tím uvést do rozpaků, ale chce nám dát zakusit svoji proměňující lásku, jež bude konat zázraky v životech našich i těch, které touto láskou obdarujeme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.