Jsou zážitky, které se hodí vyprávět večer, nebo ještě lépe za noci, když plameny v krbu kreslí na stěny stíny…, když obvyklá skutečnost se rozostřuje a naopak se zaostřuje nová skutečnost, romantická… a přece třeba neméně pravdivá než ta minulá.

Před léty jsem bydlel u přátel v Paříži, v rozlehlém bytě, ve starém domě, v ulici, ve které bydlel kdysi d´Artagnan. A když přátelé odjeli na pár dní, zanechali mne v onom velkém bytě samotného.

Nejraději jsem se večer usadil v knihovně, seděl u krbu a probíral se regály…, kolik skvělých knih, k jakým bych se jindy nedostal, tady bylo. A pak kdosi přicházel, jasně jsem ho slyšel jít, procházel bytem ke knihovně. Á, přátelé se vrací o pár dní dříve. Zavolal jsem na ně francouzsky pár vět od krbu a vyšel jim vstříc.

Za dveřmi nikdo nebyl. Prošel jsem pokoji. Nikdo nikde nebyl. Vrátil jsem se zmatený ke krbu a opět si vzal rozečtenou knihu. A zase kroky. Hlasitější, dunivější. Mohl jsem přesně sledovat, jak kdosi se blíží ke knihovně. A kdosi se zastavil u dveří knihovny. Vzal jsem pohrabáč a pomaloučku se blížil ke dveřím. Pak jsem za ně vyhlédl. Nikdo.

Neviditelný chodil po bytě a já sledoval jeho kroky, snažil jsem se ho zahlédnout. Ale kdo kdy viděl neviditelného?

První hororový příběh české literatury, pokud vím, napsal císař Karel IV.. pojednává o tom, jak se panovník setkal s neviditelným, líčí to jako nevysvětlitelnou vzpomínku. Jeho neviditelný nebyl tak diskrétní jako "můj pařížský"hodil v pokoji i pohárem. A to v přítomnosti dalšího svědka. Kdo má zájem, může si svědectví přečíst ve Vita Carovi.

Jak popsat neviditelné?

Flammarion shromáždil velké množství dokladů a tajuplných setkání z různý koutů světa. A přece i přes jejich pracné zpracování dospěl jenom ke zjištění, že něco je za obzorem našeho poznání. Občas zaslechneme tajemné kroky nejenom v duši. Jiří Mucha, syn Alfonse Muchy, mi vyprávěl o mimořádných, nevysvětlitelných zážitcích, k jakým docházelo v jeho hradčanském paláci. Zmíním zde nyní alespoň jeden.

I onen dům byl zřejmě obýván neviditelným obyvatelem. Procházel domem. Nestrašil. Jenom v onom domě žil s lidmi. Sdílel s nimi jejich domov. Viděl je? Možná jenom občas zaslechl jejich kroky jako oni jeho, možná ze své dimenze nedohlédly do naší. Tak jako my nedohlédneme do jeho.

Podle Voltaira nemusí být jenom tolik smyslů, kolik jich mají lidé. Proč by jich nemohly být desítky?

Náš domov není jenom naším domovem

Je i domovem neviditelných, možná zatím neviditelných skutečností. Možná nejsme ani na prahu vyššího poznání, možná jsme před jeho prahem.

"Vše, co mohlo být vynalezeno, už vynalezeno bylo", prohlásil Charles H. Duell z Amerického patentového úřadu. Nejzajímavější na této jeho "pokrokově domýšlivé" větě je, že padla už v roce 1899.

Nevstoupí jednou "neviditelní" do našeho světa stejně přirozeně jako do něj vstupují naši sousedé? Když se večer rozsvítí krby na zámcích a staronoví obyvatelé, restituenti začnou vyprávět o bytostech, které s nimi na zámcích žijí, rozsvěcují se i podivuhodné shody mezi svědectvími starými staletí i těmi novými.

Rád u zámeckých krbů naslouchám

Víme o oněch neviditelných příchozích stejně málo, jako o nich věděl český král a římský císař. Jak říká jeden moudrý člověk: "je třeba učit se nepřehlížet to neviditelné, abychom mohli porozumět viditelnému." Je to paradox? Snad ano, snad ne. Rozhodně je to cesta k tomu, aby si člověk uchoval svěží vnímání světa. To, že je něco neviditelné, neznamená ještě, že to není.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.