V nekonečných vodách Tichého oceánu leží uskupení pěti obdivuhodných souostroví: Společenské ostrovy, Tuamotu, Markézy, Australské ostrovy a Gambiérovy ostrovy. Celkem 118 ostrovů a atolů o rozloze pouhých čtyř tisíc kilometrů čtverečních, které dohromady tvoří zámořské území Francie, souhrnně nazývané francouzská Polynésie. Je sem odevšad daleko a navíc je tu draho. Uvážlivý člověk však řekne, že je to dobře. Alespoň na tyto nádherné ostrovy neproudí davy turistů.

Připadá mi, že Francouzi už zapomněli na jaderné pokusy na opuštěných atolech v roce 1963 a raději si pro sebe pěstují "poslední ráj". Životní úroveň je zde dnes srovnatelná s Novým Zélandem, všeho je dostatek a nikde žádný spěch.

Tahiti – legenda jménem Gauguin

Tahiti vylovil z moře rybář a polobůh Maui Tiki Tiki, bájný Otec ostrovů. Tento legendami opředený ostrov je pro mne první a zároveň největší ze sedmi Společenských ostrovů, za jejichž tajemstvím se vypravím spolu se skupinou kamarádů, cestovatelů. Na Tahiti žije celých 60 % z celkového počtu 262 000 obyvatel země. Touhou většiny z nich je usadit se v hlavním městě Papeete. Hlavní dění se soustřeďuje kolem katedrály Notre Dame z 19. století, která je jakýmsi srdcem města. Malá, vždy otevřená, láká svým stínem a tichem. Zato nedaleké tržiště Marché de Papeete volá návštěvníky lidským hemžením, výkřiky prodávajících a především svým zbožím. Nespočet barev a tvarů květů, v nichž převládá červený ibišek a bílá vonící tiáre, symbol Polynésie. Tradiční šátky v pastelových barvách, zvané parea, z nichž umné ruce žen vykouzlí svůdné oblečení pro každou příležitost, vůně koření s převládající vanilkou, tropické ovoce a ryby se hřbety růžovými, černými i jasně modrými. A bůžci s očima připomínajícími pohled mimozemšťanů.

Tahiti je pro Evropana spojeno především se jménem Paul Gauguin, který se sem na sklonku 19. století vypravil hledat romantiku, barvy tropů a lidi nezkažené civilizací jako náměty ke svým obrazům. Muzeum slavného francouzského malíře nalezneme na jihu ostrova nedaleko vesničky Papeari. Přímo na břehu moře v několika vzdušných pavilonech jsou umístěny fotografie chýší, v nichž postupně žil se třemi mladičkými vahiněmi, družkami jeho dvou polynéských pobytů na Tahiti a na opuštěnějších Markézách, kde později také zemřel. Model "domu rozkoše", který si nechal postavit v markézské osadě Otuona, vypráví o jeho životním stylu. Není tu žádný originál, jen kopie obrazů, a přesto k nám silným hlasem hovoří o spojení člověka s přírodou a kladou otázky k zamyšlení "Odkud jsme přišli, kdo jsme, kam směřujeme", jak je nazváno jedno z jeho nejslavnějších pláten.

Druhou velikou legendou Tahiti je loď Bounty, která dvakrát přistála na severu ostrova v zátoce Matavai v roce 1788. Poprvé z ní vystoupila posádka, která měla pod vedením kapitána Blighta pro Anglickou královskou společnost přivézt sazenice chlebovníku, dávajícího plody neobyčejné výživnosti a podruhé už to byla početná skupina vzbouřenců, kteří tvrdý život dlouhé plavby vyměnili za soužití s domorodci. Na pláž s černým pískem přicházíme se západem slunce. Do daleka svítí vysoký maják, moře je plné zlata posledních slunečních paprsků, v teplé vodě dovádí děti, snědý mladík ve vahadlové loďce, piroze, přijíždí navázat přátelský rozhovor. A na obzoru se rýsuje rozeklané panorama ostrova Mo´orea, vzdáleného jen 10 minut letu malým dopravním letadlem.

Mo´orea – ostrov srdce

Na mapě má Mo´orea podobu lidského srdce. A v mém srdci zůstává jeho nezapomenutelný obtisk od prvého pohledu z paluby letadla, kdy obdivuji jeho špičaté vrcholky hor, zvedající se téměř kolmo od moře do výšky dvanácti set metrů. Stejně jako ostatní Společenské ostrovy je obklopen modrou lagunou, která přejímá něco z barev duhy. Už cestou do hotelu spatřím obrovskou vlnu, zastavenou až třpytivě bílou tříští vody, která se rozbíjí o korálové útesy. Chce se mi zvolat Tsunami!, než pochopím, že tohle je stálý jev, vybízející k dobrodružství odvážné surfaře. Bydlíme s kamarádkou v bungalovu s doškovou střechou uprostřed květinové zahrady s jezírkem fialových lotosů a k břehu oceánu máme jen několik kroků. Na malé dřevěné molo vybíháme denně v pět hodin odpoledne, kdy náš hoteliér krmí žraloky, kteří si s železnou pravidelností připlouvají pro svůj díl rybích pamlsků. Někdy je jich až devět. Manželka pana domácího, původem Francouzka, projevuje svou odvahu a skáče do vody, aby zpovzdálí asistovala krmení.

Další nebývalá podívaná nás přiláká do 2km vzdálené vesničky jménem Tiki Village. Žijí v ní domorodci, kteří se živí tím, že předvádějí návštěvníkům svá obydlí, zvyky a tance. Na šedesát tanečníků vyjadřuje krásou svých těl, pohybem, písněmi a oblečením dávné i současné legendy polynéských ostrovů. Ženy i muže zdobí věnce z květin, náhrdelníky z kovově lesklých škeblí perlorodek, sukénky z přírodních vláken a listů, dívky mají cudně zakryté prsy půlkami kalichů kokosových ořechů, zatímco řada mužů se chlubí bohatým tetováním. Bubny, ukulele i kytary zní jako doprovod vířivému chvění těl. Je v něm smyslnost, zvláště když mladý náčelník vyzývá k tanci svou vyvolenou, a hned zase útočnost spojovaná s divokými výkřiky a plameny pochodní domorodých bojovníků.

Kdo chce poznat opravdovou krásu ostrova, musí se vydat na kole či autem po 60km dlouhé okružní silnici. Přitom by neměl vynechat dvě kouzelné zátoky plné výhledů, lodí, hospůdek a obchůdků i s malířským ateliérem. Prvá byla pojmenována Cookova podle slavného anglického mořeplavce a objevitele jižních moří, který v roce 1769 na Mo´orea přistál. Druhá se nazývá Opunohu, podle údolí stejného jména s množstvím ananasových plantáží. V této zátoce byl natáčen slavný příběh lodi Bounty s hercem Marlonem Brando, který se opravdově zamiloval do své filmové vahině, zrozené na Bora Bora, postavil si na Tahiti vilu a prožil tam několik šťastných let. Prudké serpentiny horské cesty obklopené sytou zelení džungle nás přivedou na sedlo pod nejvyšší horou ostrova Mt. Tahiea (1207m). Vyhledávanou vyhlídku překryje tropický liják s proudem vody připomínajícím provazy padající z nebe. Náhle se mraky protrhnou a člověk zírá na ostré hroty vyhaslých sopečných kráterů, které směřují do modravých vod obou zátočin.

Huahine – jak se rodí černé perly

Čtyřicet minut letu potřebujeme z Mo´orea k přistání na Huahine, ostrově připomínajícím svým tvarem ženskou vaginu. Tato skutečnost se stala předznamenáním k tomu, že zde v historii vládly ženy, královny, jejichž zákony byly přísně respektovány. Dnes má Huahine převážně zemědělský charakter, pěstuje se vanilka, grapefruit, uru (chlebovníkové ovoce), ananas, melouny, pastéques (vodní melouny). Mango nacházím při cestách nesbírané, volně ležící. Přitom je velkou pochoutkou, má chuť mandarinky, vylepšené citrónovou šťávou.

Nás však tentokrát láká jiná zajímavost. Směřujeme do malé pobřežní vesničky Faie. Skupinka místních dětí ochotně ukáže zvědavým turistům most nad říčkou, kde se mezi kameny líně válí nebo schovávají ve skulinách velcí úhoři. Jsou posvátní. A to pro výjimečně krásné modré oči, které vykukují jako světélka ze spleti tmavých hadích těl.

My ale dále směřujeme k přívozu a loďce, která nás na požádání bezplatně doveze na malý ostrov uprostřed laguny. Tam se rodí nepřehlédnutelný polynéský poklad – černé perly. Perlovou farmu provozuje jediná rodina. Než dojde k tomu podstatnému, smlouvání o nákupu perel, dostáváme výklad o chovu a zpracování probíhajícím podle japonského vzoru. Už dávno nejde o obtížný lov perlorodek na mořském dně. Dnes se do pootevřené perlorodky vloží kulička připravená z perleti mořské škeble, ponoří se upevněna v síti do slané vody a čeká se, až se během dvou či více let vyvine perla. Má lesk moře při západu slunce a barvu v celé škále od téměř černé, šedé, temně modré po růžovou. Je to zázrak, co dovede příroda s pomocí lidských rukou vytvořit. Stejně jako krása i ceny nám berou dech. Perly, které nosí místní krasavice i návštěvnice ze vzdálených zemí, běžně dosahují ceny desítek tisíc a některé i miliónů našich korun.

Huahine je však známo také svými marae, svatyněmi, ve kterých byli uctíváni ještě v devatenáctém století místní bohové. Ve vesnici Maeva je jich více než třicet, nejstarší z nich zbudovali ostrované kolem roku 900. O jejich novodobé restaurování se zasloužili především japonští archeologové. Z historie víme, že se tu uctívali bůh války Oro a bůh rybářů Hiro. Procházím volně přístupným areálem a zmocňuje se mě stísněný pocit. Ostré hroty korálových kvádrů, nejčastěji sestavené do tvaru lodi, ční výhružně k obloze. Bohové vyžadovali lidské oběti, jak praví a názorně předvádí vyvěšená informační tabule. Nejčastěji to byli zajatci, které přivazovali ke kůlu a zaživa smažili na otevřeném ohni. Ještě první evropští návštěvníci viděli takovou přípravu kanibalské hostiny k poctě bohů.

Raiatea – Matka zemí

Raiatea je odnepaměti nejposvátnějším ostrovem Polynésie. Sem připlouvali poutníci ze všech Společenských ostrovů, ale i z Nového Zélandu a Austrálie. Podnes se každoročně v říjnu koná mezi Raiateou, Huahine a Bora Bora velký závod sta kánoí Hawaiki Nui Va´a, ke kterému se sjíždějí posádky z mnoha ostrovů. Bájná Hawaiki je podle polynéských legend Matkou zemí, z ní byly osidlovány ostatní ostrovy.

Na první pohled zaujme svým tvarem. Ze zeleně džungle vystupuje podivuhodně tvarovaná hora do podoby kvádru s obdélníkovým plató ve výšce osm set metrů. Je to Temehani, odkud podle podání starců odcházejí duše zemřelých na věčnost, a to dle jejich pozemských zásluh do nebe, či pekla. Na náhorní planině roste vzácná bílá tiare apetahi, endemická rostlina, která se stala symbolem ostrova. Představuje pět prstů krásné dívky, jíž puklo srdce po zjištění, že se nemůže stát ženou milovaného prince. Rozkvétá v noci a přitom je slyšet pukání květu. To prý je její pukající srdce. Na mnoha místech nalézáme tento krásný symbol. Zdobí obrázky, náramky, látky i škeble. Škoda, že nemáme dost času, abychom se vypravili s místním průvodcem za jejím tajemstvím. V poklidném hlavním městě Uturoa nakupujeme suvenýry v malých buticích, vyměňujeme eura a americké dolary za CPF (centrální pacifické franky) a v místním supermarketu doplňujeme zásoby ovoce i pití. Ani se nechce věřit, že toto městečko s výraznou čínskou komunitou je druhým největším městem francouzské Polynésie. Kolem ostrova nejede žádná výletní loď, vede tu však 100 km dlouhá okružní silnice, a tak si opět půjčujeme auto.

Našim hlavním cílem je vesnice Opoa se svojí zátokou. Na vystupujícím mysu stojí komplex svatyní Taputapuatea. Posvátným průlivem Te Avamoa k němu připlouvali poutníci na velkých dablkánoích. Často to byly "korunovační lodě", které přivážely vznešené prince ari´i k obřadným korunovacím. Už z dálky je vidět hlavní marae s vysokým sloupem umístěným na posvátné kamenné plošině o délce téměř 50 metrů. Sloup měřil původně 3 metry a v jeho blízkosti stála zlatá socha uctívaného boha války Ora, který vystřídal až v 17. století mírumilovnějšího boha, stvořitele Ta´aroa. Poblíž se nacházejí další dvě marae Tauraa a Hauvire, které jsou "tapu", to znamená nepřístupné pro běžné smrtelníky. Obcházím posvátný areál a myslím na děje, které se zde odehrávaly. Postojím u přístaviště obětí, kam přivážely zvláštní lodě "dlouhonohé ryby", jak se říkalo lidským obětem. Není to už děs, co mne jímá, spíše jakési posvátno. To snad kdysi vycítily svým instinktem i ryby v okolním moři. Očití svědci dosvědčovali, že při rituálním očisťování právě zvolených králů připlouvali vždy dva žraloci a otírali se o jejich nahá těla.

Na zpáteční cestě se zastavíme ještě v zeleném údolí řeky Faaroa, odkud prý pocházeli vysídlenci, kteří se vydávali osidlovat Havaj, Nový Zéland a další blízké i vzdálené tichomořské ostrovy. Po necelých 4 km cesty na sever nabíráme ještě skupinku našich stopařů, dobrodruhů, kteří se vydali nehledě na štípance komárů blátivou cestou za koupáním v jezírkách pod třemi vodopády na další bezejmenné říčce.

Taha’a – rodná sestra Raiatei

Jednou prý spadly z nebe do moře dvě hvězdy a vznikly z nich dva blízké ostrovy Raiatea a Taha ´a. Sdílejí společnou lagunu a jsou od sebe vzdáleny pouhé 3 km. Taha´a je přístupná pouze lodí, jinak se k ostrovu s pralesem kokosových palem a vzrostlých bambusů nedostanete. Při pobřeží je vanilková plantáž, kterou obdělává jedna velká rodina. Dostáváme tu podrobný výklad o nezbytném ručním opylování a složitém sušení plodů v podobě lusků. Před sto lety byl o vanilku mnohem větší zájem a více rodinných farem vyprodukovalo až 200 tun výnosného artiklu za rok, dnes je to jen 25 tun. Divím se, vždyť místní speciality, čaj s vanilkou nebo vanilkový likér, chutnají výborně.

Snadno se necháme zlákat na lodní projížďku. Motorový člun řídí zkušený námořník v tričku jednoho z družstev závodu Hawaiki a jeho krásná tělnatá žena (neboť krásný znamená v této zemi dostatečně tlustý), má hlavu ozdobenou věncem z rudých ibišků. Vítr příjemně ochlazuje, kolem nás dovádí delfíni a na obzoru se rýsují soukromé ostrůvky, jejichž unavení majitelé tráví dočasně život ve stylu "návrat k přírodě". Škoda, že jsme tu nebyli před týdnem, mohli jsme spatřit velryby, vztyčující své ocasy kolmo k hladině při jejich rozmnožovacím rituálu. Nám ale stačí šnorchlování v "korálové zahradě", kde můžeme plavat s rejnoky a rukama rozhánět stáda rybek roztodivných tvarů i barev. Jsme v blízkosti jednoho z nejdražších hotelů, jehož bungalovy stojí na kůlech upevněných na mořském dně a některé z nich mají prosklenou podlahu k pozorování mořského života.

Jsme zváni na malý piknik, kde hlavní specialitou je tuňák připravený za studena. Maso se nakrájí na kousky, nasolí a několik hodin marinuje v citrónové šťávě, potom se zalije kokosovou omáčkou Chutná znamenitě, i když jsem původně myslela, že se téhle polynéské speciality raději vzdám. Daleko víc jsem se těšila na fei (opečené banány) a poe (dezert zalitý kokosovým mlékem).

Maupiti – hymny k poctě našeho Boha

Maupiti je nejmenší a nejizolovanější z ostrovů, které jsme v Tichomoří poznali. Má 11 km2 a po okružní silničce dlouhé 9 km se dá obejít za tři hodiny. Centrální ostrov se koupe uprostřed laguny sevřené několika atoly, jejichž šíře stěží dosáhne 1km. Říká se, že se tu dá žít zcela osaměle a přitom napodobovat Robinsona Crusoe. Ubytování se hledá jen v několika malých penzionech, hotely nenajdete, nepochodíte tu s peněžními kartami, natož s automaty. Na ostrově žije něco přes jedenáct set obyvatel a s klidným svědomím mohu říct, že patří k nejpříjemnějším lidem, se kterými jsem na svých cestách světem setkala.

Letadýlko přistává na severním atolu a člověku připadá, že z malé rozjezdové dráhy musí sjet v okamžení do moře. Leč piloti Air Tahiti jsou mistři, včas zastaví. Nastupujeme do motorové loďky, kterou nás majitelka přiveze přímo k molu našeho penzionu. Zelená zahrádka s lehátky, pět čisťounkých pokojíků s umělými květinami, společná večeře z darů moře a místní vegetace, západ slunce s načervenalými stády obláčků, klid a na noční obloze Jižní kříž. Hned po ránu vyrážím za dobrodružstvím. Na západním výběžku se nachází jediná pláž ostrova Tereira. Pod palmami jiskří v sálavém slunci bílý písek a tyrkysová voda laguny vybízí k ponoření. Jen vychutnat ten dar… Na protějším atolu Auira se pěstují melouny a slyšela jsem, že se tam dá přejít mořem. Proč to nezkusit? Na hlavu klobouk a na ramena tričko proti silnému záření. Pak už jen 20 minut brodění. Voda sahá po kolena, jinde nad pas. Mezi nohami se pletou drobné skákavé rybky a náhle se odkudsi vzali dva velcí rejnoci doprovázení mořským hadem. Obejdu je půlkruhem, jen nebát se a postupovat k divokým fíkovníkům na břehu. A potom zase zpět. Při pěším odpoledním návratu z pláže opět nečekané překvapení. Na břehu při cestě se suší skelet velryby. Hora kostí! Při výletu opačným směrem se dají najít pozůstatky posvátné marae s uctívaným falickým symbolem a dále pak na skále vyryté petroglyfy s jasně rozeznatelnou želvou. Ale ty si nechávám na příště stejně jako výstup na horu Teurafaatiu (380m) s výhledem na ostrovy Bora Bora a Taha´a. Moc se těším na nedělní návštěvu evangelického kostela. Ke společnému slavení se sejdou domorodci ze dvou vzájemně propojených vesnic Vaiea a Farauru. Přicházejí uctít Boha a společně si zazpívat. Nejprve je to sólo předzpěvačky, postupně se přidávají menší skupiny zpěváků, pohromadě usazené v lavicích, až zní posvátným prostorem mohutný chorál. Takové hymené, v podání mamas a papas, zaznívá o nedělích v celé Polynésii. K důstojné oslavě náleží slavnostní šaty v převažujícím bílém tónu a u žen především klobouky, zdobené květy a ovocem. Pro všechny jsou to květinové věnce kolem krku, dokonce i na mě a mé přátele se dostalo. Jako hosté musíme usednout do čelných řad. Pastor káže hřímavým hlasem v jazyce, kterému nerozumíme, ale přesto víme, že jde o lásku a vzájemnou pomoc, které vystřídaly ještě před dvěma stoletími obvyklé výzvy k boji. Je vidět, že křesťanství je tu dnes opravdově prožíváno. Hlásí se k němu více než 80 % obyvatel ostrovů. Jsme zváni i ke společnému stolu, symbolicky přijímáme kousky chleba a sklenku vína. Na rozchodnou zahraje kytarová kapela. Loučíme se podáním rukou a polibky. Z mého přání projít se do našeho penzionu pěšky nutně sejde, nemohu odepřít několikerým nabídkám svezení autem. Nejenom že jde o běžný zvyk svézt pocestného, což teprve, jde-li o návštěvníka z cizích krajů.

Bora Bora – nejkrásnější ostrov

Bora Bora se honosí pověstí nejkrásnějšího ostrova světa. Ano. Pohled z paluby přibližujícího se katamaránu je vskutku krásný. Na první pohled je zřejmé, že jde o ostrov vulkanického původu. Z hlediska geologického není starý, vznikl před třemi až čtyřmi milióny let. Ještě dnes je možné rozeznat zbytky kráteru a celá jeho laguna připomíná obrovský kotel, z něhož vystupují k modravým oblakům vrcholky strmých, věčně zelených hor. Vnitřní ostrov, o délce 9 km a maximální šířce 4 km, je přístupný jediným průlivem Teavanui Pass, takže jeho krásu chrání sama příroda. Však také za 2. světové války ho využili Američané pro stavbu své základny. Dodnes při procházce ostrovem najdeme děla, směřující do průlivu proti případným vetřelcům.

Bora Bora byl ve své historii vždycky bojovným ostrovem. Jako "ostrov bílého pásu", jímž se zdobili jeho náčelníci, bojoval nepřetržitě celých 250 let s Raiateou, ostrovem "rudého pásu", pojmenovaným podle pásu ze vzácných rudých per, který nosili jako znak důstojenství raiatejští náčelníci. Když konečně válka skončila a boraborský panovník byl zabit, jeho dcera se stala ženou vítězného náčelníka Maty z Raiatei. Vzájemných bojů na život a na smrt už bylo dost. Další náčelník Te Fatu, který se oženil s boraborskou princeznou, se potom snažil spojit polynéské ostrovy ve Vládu přátelského sdružení.

Dnes je Bora Bora ostrovem turistů, jsou tu nejdražší hotely, restaurace, butiky, galerie, zlatnictví se šperky z černých perel i řada dalších atrakcí, jako aquaskop, jímž můžete sestoupit pod vodní hladinu do hloubky 40 m. Jediná opravdová pláž je u výběžku Matira Point, pojmenovaného podle ztroskotané anglické lodi Matylda z roku 1792. Zde se soustřeďuje zábava většiny návštěvníků. Mě okouzlila skutečnost, že přímo z hotelu ujdu jen pár kroků a vstupuji do vody připomínající mořské akvárium. Hejna rybek kolem mne a pod nohama barevné trsy korálů.

Malé přístavní město Vaitape je správním střediskem ostrova. Místní půjčovna kol, motorek i aut má napilno, většina návštěvníků směřuje k jižní pláži. Nový křesťanský kostel vybízí k návštěvě a k pozorování hry světel barevných vitráží jeho oken. Je to navíc i jakési společenské středisko ostrovanů. Za pozornost stojí také nedaleké první fotbalové hřiště v Polynésii, které nechal zřídit francouzský mořeplavec Alain Gerbault. Nápis na jeho kamenném památníku hlásá, že tento odvážný muž jako první Francouz obeplul na plachetnici zeměkouli, nakonec se zamiloval do Bora Bora a také zde zemřel. Chtěla bych poznat trochu místního folklóru, a tak zamířím na tržiště. Jsou tu k dostání "černé perly" za babku, květovaná parea i klobouky, určené jako doplňky k návštěvě bohoslužeb. Mnohem více mne však zaujal místní fešák s dlouhými kudrnatými vlasy a obličejem tetovaným do tradičních vzorů, který se usadil u sousedního stolu v malém baru. Je sebejistý a zjevně hrdý na svou ozdobu. Nenápadně mačkám fotoaparát. Zařadím ho do své galerie polynéských typů.

Boba Bora je poslední ze Společenských ostrovů, které jsem navštívila. Tohle dobrodružství se nedá zapomenout. Děkuji životu, že mi bylo dopřáno. Mé díky patří též přátelům, pro které jsem se stala průvodcem na této dlouhé cestě za poznáním. To, co jsme viděli a zažili, předčilo očekávání. Ještě existuje na světě poslední ráj.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.