Život v dimenzích lásky (2)
-
Vytvořenopondělí 16. březen 2020 7:55
-
AutorZdeňka Jeníčková
-
Oblíbené771 Život v dimenzích lásky (2) /propozice/item/771-zivot-v-dimenzich-lasky-2.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Často říkáme bezmyšlenkovitě "díky bohu" a uniká nám vlastní smysl těchto slov i moc, která je v nich obsažena. Za co vlastně děkujeme? Určitě ne za nemoc, neštěstí či bolest, tedy za něco, zač v podstatě nejsme vůbec vděčni. A nemůžeme být vděčni za něco, z čeho se neradujeme. Přesto je kniha Život v nových dimenzích amerického vojenského kaplana Merlina Carotherse zaměřena na ústřední myšlenku: přijímat vše dobré i zlé a děkovat za to. Lidé v těžké životní situaci mnohdy nechápou smysl tohoto poselství, ale podaří-li se jim překonat odmítavý postoj a přijmout tuto myšlenku, žasnou, jak se jejich život rychle mění a stává pokojným.
Jednejme s rozumem
Mnozí to považují za téměř nemožné. Říkají, že tomu nerozumí: pokouší se sice děkovat, ale připadá jim příliš těžké vidět vyšší záměr za vším, co hrozného prožívají. Právě naše chápání se zde často stává kamenem úrazu. Avšak Stvořitel má dokonalý plán i pro naše chápání a používáme-li ho podle jeho vůle, stane se naopak skvělou pomocí pro náš život.
Nejde o to, abychom odsunuli nebo potlačili rozum a říkali se zaťatými zuby: "Sice tomu nerozumím, ale děkuji za vše, co se mi děje, i kdybych měl zahynout, jestliže je to jediná možnost, jak se z této šlamastyky dostat ven." To nejsou opravdová slova díků, ale manipulace. Ostatně každý z nás se o to někdy pokusil. Měli bychom děkovat rozumně, moudře, ne navzdory rozumu. Náš rozum nás potrápí, budeme-li se pokoušet vystihnout, proč jsou určité okolnosti v našem životě dopouštěny.
Nikdy zcela neporozumíme jejich příčinám, ale co bychom měli učinit, je: pochopit a uznat, že se tyto věci jednoduše dějí z vyšší vůle. Z vůle toho, jenž nás chce naučit chápat, že nás miluje a že má pro náš život svůj plán.
Když jsem se před pár měsíci ocitla v situaci, z níž jsem – ani při největší snaze – neviděla žádné východisko, snažila jsem se zoufale pochopit, proč se něco takového přihodilo právě mně. Po mnoha neúspěšných pokusech a na pokraji sil jsem se rozhodla vědomě přijmout skutečnost, že věci jsou takové, jaké v dané chvíli být mají, že mě Bůh miluje a že dopustil tyto okolnosti, neboť ví, že mi poslouží k dobrému.
Ještě nedávno by mi takový postoj připadal jako rouhání, děkovat za něco tak ďábelského, co od základu zacloumalo našimi životy. Znamenalo by to obvinit Boha, že nás úmyslně mučí, což by zcela odporovalo mým představám o milujícím Stvořiteli. Dnes již vím, že tomu tak není. Veškeré okolnosti mého života, ať jsou jakkoli bolestné, tvoří součást vyššího plánu, dokonalého a nanejvýš láskyplného. Tento skrytý plán se realizuje v životě každého z nás.
Nesledujme pouze motivy
Slova díků nejsou však žádný patent, všelék ani kouzelná formule, která nám zaručí úspěch. Je to způsob života, který je v souladu s vyšší vůlí. Nechválíme a neděkujeme za očekávané výsledky, ale za situaci takovou, jaká je. Pokud přitom jedním okem pošilháváme po výsledku, klameme tím sami sebe a můžeme si být jisti, že se nestane nic, co by naši situaci změnilo. Samozřejmě, když upřímně a z celého srdce pronášíme slova díků, něco se děje. Zázračná moc přímo viditelně proniká do našeho života a dříve nebo později uvidíme změnu. Může to být tak, že prožijeme hlubokou radost a pravý pokoj v poměrech, které jsme dříve těžce snášeli, nebo se mohou změnit okolnosti. To jsou však důsledky našeho počínání, jež by se nikdy neměly změnit v ryzí motivy.
V prvé řadě je zapotřebí stát se pokornými a uvěřit tomu, že pro náš život existuje dokonalý plán, přestože máme někdy pocit, že žijeme uprostřed velkého chaosu. Náš rozum je příliš omezený, než aby byl s to pochopit velikost božích plánů a záměrů. Kdybychom měli nejdříve pochopit a teprve pak přijmout, zůstalo by asi velmi málo toho, co bychom přijali.
I člověk koná velké skutky
Uvěříme-li v sílu lásky, jež nás stvořila, záhy uvidíme, jak tato úžasná moc působí v lidském životě. Stejně jednal i Ježíš v době svého pozemského působení v Izraeli. Jeho úkolem bylo podřídit se v plné poslušnosti, důvěře a víře vůli svého otce, a tak boží moc mohla působit, proměňovat lidská srdce a uzdravovat lidská těla.
Vzpomeňme několik modliteb, které Ježíš v nejvyšší nouzi a svízelných situacích vysílal k otci (když např. nasytil pět tisíc hladových, a to jen pěti chleby a dvěma rybami, nebo když se modlil u Lazarova hrobu za jeho zmrtvýchvstání).
Mnozí snad namítnou: to však byl Ježíš, boží syn, ten věděl, co otec učiní. Mějme však stále na paměti, co řekl svým následovníkům: "Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu." Považme tedy, ještě větší skutky! Merlin Carothers k tomu dodává jednu velmi zajímavou myšlenku: "Znamená to snad, že Bůh má nějaký plán pro svůj lid v souvislosti se světovým hladomorem a nedostatkem potravin, které předpovídají odborníci a znalci? Mám za to, že je tomu tak…"
Podmínkou nejsou zásluhy
Nabídne-li nám někdo desetihaléř, nebudeme jistě nijak zvlášť nadšeni. Asi se budeme ptát, proč to dělá, a snad se mu i vysmějeme. Dá-li nám další desetník, potřeseme zřejmě hlavou a budeme se divit ještě víc. Bude-li nám dávat další a další, možná to poněkud vzbudí náš zájem, přesto se však nepřestaneme ptát, proč to vlastně dělá. Ale když nám místo desetníku dá tisícovku, budeme jistě nadšeni. A když nám bude dávat další bankovky, záhy nám svitne, že jsme získali malé jmění. Honem tu radostnou zprávu někomu povíme a po zbytek života na to budeme vzpomínat.
Člověk dostává mnoho báječných darů. Dostává je zdarma každý, kdo o ně prosí. Možná, že je dosud známe jenom jako desetníky. Ty nás pochopitelně dvakrát neuchvátí. Co tu neklape? V čem to vězí? V oněch darech? Ale kdepak! To jen my ještě žijeme v oblasti desetníků. Všichni lidé by měli rádi o nějakou tu tisícovku víc. Mnozí z nich prohrají spoustu peněz v naději, že se jim podaří získat jmění za nic. Všichni máme vrozenou touhu vlastnit něco cenného. Dary, které k nám přicházejí shůry, pro nás však mají větší hodnotu než milióny. Jsou tu pro každého z nás, nejen pro ty, kdo se snaží vést slušný život. Jsme vychováváni v přesvědčení, že dostaneme jedině to, co si zasloužíme, nebo zač jsme ochotni zaplatit. Opak je však pravdou.
Láska beze strachu
Merlin Carothers hovořil s mnoha věrnými návštěvníky kostelů a ptal se jich, co musí podle jejich mínění člověk udělat, aby se dostal do nebe. Kladl tuto otázku v kruzích velmi pravověrných, biblicky fundovaných věřících. Skoro všichni mluvili stejně. Na devadesát procent bylo těch, kteří vypočítávali, co má člověk dělat: dodržovat přikázání, chodit do shromáždění, dávat oběti na Boží dílo, jednat správně s lidmi atd. – nekonečný seznam skutků. Věrní křesťané slyšeli a vyznávali lež, že naše spasení závisí na něčem, co konáme my sami. Není divu, že dobrá zvěst jde od úst k ústům jen váhavě. Kdo stojí o takové desetníky, kdo o nich má vyprávět? Zapomínáme na to, že vše, co Bůh koná, je jednající láska. Náš problém spočívá v tom, že máme jen kusé představy o tom, co pravá láska ve své podstatě je. Každý z nás už zažil nějaké zklamání v lidské lásce, známe také lásku, která nás přijímá a odměňuje, jsme-li dobří, a která nás trestá a odmítá, když jsme zlí.
To však není pravá láska, ale její velmi nezdařilá napodobenina. Řekové užívali pro lásku různé výrazy: erós – smyslná láska, pramenící ze vzájemné přitažlivosti, "filia", tj. bratrská láska, hluboká spontánní náklonnost, a "agapé" – všeobjímající láska k celému světu – promyšlená, úmyslná, vědomá duchovní oddanost. Zdrojem této lásky nejsou city, emoce. Je to vědomý volní akt, čin naší vůle.
Tato láska se nikdy nemění a lze se na ni vždy spolehnout, neboť nezávisí na tom, zda si ji milovaná bytost zaslouží, zda je jí vůbec hodna. Takovou láskou nás miluje Stvořitel, a to dokonce tehdy, když ho odmítáme, neposloucháme a žijeme špatným životem. Jeho láska je vždy hotova nás přijmout, odpustit nám a naplnit nás svou radostí a pokojem.
Útěk z pekla
Merlin Carothers líčí v této souvislosti příběh vojína, kterého k němu přivedl jeden důstojník ze svého oddílu. "Vojáka čekalo potupné propuštění z armády a vězení, protože obchodoval s drogami a sám je užíval. Byl narkoman již od svých třinácti let a vstupem do armády se vše ještě zhoršilo. Sloužil ve Vietnamu, kde byly drogy dostupné tak lehce jako žvýkačky.
‚Zpackal jsem si život, teď už je pozdě na nějaké změny,‘ z jeho temného pohledu mluvilo zoufalství. ‚Vzpomněl jste si vůbec někdy na Boha? ‘ zeptal jsem se. ‚Jedině on má moc vás změnit.‘ Voják pokrčil rameny. ‚K tomu nemám nejmenší důvod. Nikdy jsem mu nic dobrého neudělal.‘ ‚Ale on vás miluje,‘ řekl jsem. ‚A má moc vás uzdravit.‘ Voják na mě temně pohlédl. ‚Teď už to nemá cenu. Vždyť od drog se už nikdy neosvobodím, ať se namáhám, jak chci. Vězím v tom už příliš dlouho.‘ ‚Ale on to dokáže,‘ řekl jsem pln důvěry. ‚Myslíte, že není mnohem silnější než drogy?‘ Voják na mne hleděl s nedůvěrou. ‚Nechcete to aspoň zkusit?‘ zeptal jsem se a on přikývl. ‚Zkusím všechno. Tak rád bych vyvázl z toho pekla.‘
‚Poděkujte tedy za to, co pro vás v následujícím okamžiku vykoná. Poděkujte za všecko, co se ve vašem životě stalo a co sloužilo k tomu, že jste se dostal do své nynější situace.‘ ‚Moment, prosím!‘ voják na mne hleděl zmateně. ‚Myslíte to doopravdy, že bych měl poděkovat za všecko, co se v mém životě stalo až do dnešního dne, dokonce snad i za to, že je ze mne narkoman?‘ ‚Přesně tak,‘ odpověděl jsem. ‚Nepřivedla vás sem právě vaše spoutanost? Jestliže vás chce Bůh uzdravit, všechno vám odpustit a darovat vám nový život, nemyslíte, že máte opravdu poděkovat za všecko, co vám otevřelo oči pro skutečnost, jak naléhavě potřebujete jeho pomoc?‘" Merlin na mladíka vložil ruce a z celého srdce se modlil. Prosil Boha, aby chlapce uzdravil, aby od něho odňal sebemenší touhu po drogách a místo toho ho naplnil svojí láskou. "Co následovalo, lze těžko slovy vylíčit. Vojákův obličej se pojednou rozzářil jako tvář dítěte, slzy mu tekly po tvářích… To byl okamžik jeho znovuzrození. Už nikdy nebude jako předtím. Narodil se znovu – ne snad proto, že by cítil boží přítomnost, ale protože se rozhodl důvěřovat…" Víra je přesvědčená o věcech, kterých se nadějeme, je důkazem věcí, které nevidíme, je přesvědčením o jejich reálnosti.
Nepramení z našich emocí, citů, smyslů a nekotví v nich. Víra je činem vůle. Už jsme se zmínili o tom, že překážkou víry je často náš rozum, naše chápání. Ale stejně nebezpečné je měřit víru city. Naše pocity jsou velmi proměnlivé, podléhají vlivu počasí, výživy, náladám lidí okolo nás atp. Nemohou být tedy zkušebním kamenem skutečnosti. Na to nikdy nezapomínejme.
Tento článek byl zveřejněn v časopise Phoenix 3/2010.