Pohled z Karlova mostu na Vltavu je vždycky uklidňující a nás ani nenapadne, že ta stříbrná stuha pod ním se v mladším diluviu prodírala přes Pankrác a Vinohrady, po úbočí žižkovského vrchu, přes Letnou k Podbabě a že v aluviu se valila přes Václavské náměstí. Tak daleko, byť by se geologové snažili sebevíc, naše fantazie nedosáhne. Ani nemá důvod, protože to, co se očím nabízí, je sama poezie.

Stačí je přivřít, přestat vnímat houfy turistů, jejich brebentění a zadívat se na dům, jehož balkónek směřuje přímo k mostu. Pak dáte za pravdu historikovi Karlu Krejčímu, který říká, že "každý starý dům, každá stará ulice se zdají napovídat skrytá a již nenávratně zapomenutá tajemství příběhů, jež se tu odehrávaly…". Jaké příběhy se asi odehrávaly v domě s balkónkem, na němž pod obrazem Panny Marie s Jezulátkem hoří věčné světlo a po jehož stranách visí dva válečky.

Dům U Obrázku P. Marie

Z mostu se zdá jako na dosah ruky, stačilo by se naklonit, víc natáhnout ruku a máte pocit, že byste se ho mohli prsty dotknout. Stojí hned blízko schodů na Kampu, první dům po levé straně náměstí. Postavili ho někdy v roce 1617, možná i dřív, a průběhem let přestavovali. Dnešní podobu má od roku 1846. V historií toho názvu jsou však určité nejasnosti. Říká se, že ho přinesla řeka, někdy v roce 1784. V té době byl majitelem domu a také bělidla František Pelzl. Jeho manželka Anna rozhodla, že obrázek zavěsí na dům, aby tak chránil před velkou vodou. Pověsili ho do průčelí, směrem k mostu ke Královské cestě. Jenomže historická zmínka o domu s obrázkem je prý už z roku 1675. Rozluštění té malé záhady je věcí odborníků. Důležité je, že na balkónku opatřeném malým zábradlím, na zdi pod stříškou, obraz visí (je malovaný na dřevě) a že pod ním hoří věčné světlo – dřív bylo olejové. A že je to pohled vskutku malebný. Další otázkou je fakt, proč jsou po stranách zavěšeny také válečky z mandlu. Možná, že jako označení někdejší mandlovny, ale vedle obrazu Panny Marie? Jak se ukazuje z vyprávění paní Bukvářové, která tady v padesátých letech minulého století vedla domovnictví, mohlo to mít své opodstatnění. "Jednou služka od domácích musela mandlovat prádlo na svátek Panny Marie, ač nechtěla. Za trest jí sjel těžký mandl na ruce, ale protože včas zavolala k Panně Marii o pomoc, nic se jí nestalo. A válečky z toho mandlu dali nahoru k obrazu", alespoň tak se to uvádí v knize Prahou od jara do jara. Jen pro zajímavost Josef Rousek, první muž paní Bukvářové, měl půjčovnu loděk. Když Vltava zamrzla, staral se o kluziště. V domě s balkónkem žil od roku 1818 až do své smrti. Zemřel v roce 1942. Bylo mu jednasedmdesát a ještě pracoval jako záchranář. Před utonutím zachránil víc jak dvě stě lidí.

Příběh služky není jedinou legendou

Říká se, že v tom domě bydlela sličná dívka, do které se zamiloval neduživý krejčovský tovaryš. A protože se chtěl děvčeti zalíbit, začal cvičit s válečky. Po čase zesílil a dívka se do něho zamilovala. Dům s popisným číslem 514, mezi obyvateli Kampy se mu také říkalo "U Válečků", neozvláštňují jen půvabný balkon s obrazem, válečky a legendy. Bydlívali tu bratři Maixnerové, Čeněk, Petr a Karel, chodíval k nim Karel Purkyně, i oba Mánesové. Býval to takový malířský dům. A od roku 1903 až do roku 1934 tu bydlel Adolf Kašpar. Adolf Kašpar přijel do Prahy z Olomouce, někdy v září 1899. Romuald Promberger mu zajistil byt "v nejkrásnější části Prahy". Romuald Promberger byl nakladatel. Vlastně to byla jeho sestra, Hedvika Řepková, která přivedla Adolfa Kašpara do kraje Boženy Němcové. Ale nepomáhal mu jenom on. Byl tu profesor brněnské techniky Hanuš Schweiger, tehdy už velký umělec, paleontolog MUDr. Mořic Remeš, ale také botanik, profesor František Polívka. Kašpar studoval ve speciálce Maxe Pirnera na pražské Akademii a studoval prý " s nestejnou pílí, ale výborným prospěchem". K jeho přátelům patřil Mařákův žák Stanislav Lolek, Oldřich Cihelka. Docházel tam Antonín Slavíček, Herbert Masaryk. Kašpar se Slavíčkem prý vedli "hlučné debaty".

Nic nového pod sluncem

Jedno proroctví říká, že přijde doba, kdy na Karlově mostě potkáme spíš jelena se zlatými parohy, než abychom zaslechli češtinu. Je pravda, že se vyskytuje sporadicky, ale proč ne? Už od jeho prvopočátku tu bylo cizojazyčné hemžení. Ale most a s ním celá oblast kolem jsou součástí našeho života. I když se občas z "pomazaných hlav" vyrojí až podivuhodné nápady. Ta podivuhodnost patří samozřejmě do uvozovek. Není to tak dávno, myšleno v běhu času, kdy stavební rada Alois Bulíř přišel s nápadem zasypat Čertovku a zvednout břeh. Navíc, měla na Kampě vzniknout moderní čtvrť s komunikací. Břeh by se zvedl, rozšířil, zpevnil a bylo by. Ten nápad měl souvislost s projektem na splavnění Vltavy. To se odehrávalo v roce 1893. Naštěstí k jeho realizaci nedošlo. Doufejme, že i v budoucnosti budeme říkat – naštěstí. I když se některým "geniálním" nápadům neubráníme. Ale vraťme se zpátky na Kampu.

Každý dům má svou historii
Není to jen dům s válečky, který se proslavil. Když půjdeme dál, nemůžeme si nevšimnout domu U Žluté růže. Jsou na něm zavěšeny hned dvě pamětní desky. Spodní upozorňuje, že zde žil od roku 1930 až do roku 1976 herec Národního divadla, slavný Eduard Kohout. Vlastně se nejmenoval Eduard, ale František. Ta horní je s bustou Bohuslava Martinů, který tady prožíval svá studentská léta. Příliš se neví, že tento světový skladatel byl vyloučen z konzervatoře pro "nenapravitelnou nedbalost". Později odjel do Paříže, kde se v roce 1923 oženil s Charlottou Quennehenovou. V Paříži se stýkal s Jiřím Muchou, R. Firkušným a mnoha jinými, především však s hudební skladatelkou a dirigentkou Vítězslavou Kaprálovou, jejíhož talentu si hluboce vážil. Mladičká Kaprálová však začátkem války onemocněla tuberkulózou a rok poté, co se provdala za Jiřího Muchu, zemřela. Martinů zemřel ve Švýcarsku. Charlotta vůbec netušila, že s pozůstalostí předává do Československa i dopis, který mu poslal Jan Drda a ve kterém mu radí, aby na návrat do republiky nepomýšlel. Pro Drdu to mělo samozřejmě velmi nepříjemné následky.

Mohli bychom chodit dům od domu, v každém jsou zapsány lidské osudy – šťastné i nešťastné. Zajdeme-li do ulice Hroznové, objevíme proti lávce a Velkopřevorskému mlýnu půvabnou stavbu, jednopatrový dům, který postavil v roce 1784 architekt Hummel a v roce 1869 adaptoval herec Pavel Švanda ze Semčic. Klasicistní stavbu doplněnou terakotovými plastikami z díly V. Sommerschuha upravil její majitel, malíř Jiří Trnka. Můžeme se zastavit u zahradního domku, který nechal upravit Bedřich, hrabě Nostic, pro svého bývalého učitele, Josefa Dobrovského a kterého zde navštěvoval mladý Palacký. Historie toho domu je velice barvitá a ještě zdaleka nekončí. Bydlel zde Jan Werich, jeden čas i Jiří Voskovec, bydlel tu akademik Zdeněk Wirth, Vladimír Holan i dcera Jana Slavíčka Anna Harvánková. Před domkem je pomník Josefa Dobrovského, který vytvořil T. Seidan a který sem byl přenesen z parku u Národního muzea v roce 1947. Na protější straně je umístěna socha Dívky s hrozny.

Její autorkou je sochařka Karla Vobišová. V časopise Ženský svět z roku 1924 se píše:

"První ženská absolventka Hořické kamenické školy, žákyně pražské školy Uměleckoprůmyslové pracovala naposledy před odjezdem do ciziny pod vedením Kafkovým. Z této doby pocházejí zvláště její mnohé zajímavé realistické studie zvířat. Pozdější práce jeví jisté ovlivnění Rodinem, jsouce modelovány po jeho způsobu ‚ovzduším a světlem‘. Ale pařížské období Vobišové strhl k sobě přece jen hlavně mistr výrazné a jednoduché, čistě sochařské linie Boudelle, jehož strohá vážnost jest čímsi blízká umělecké povaze této sochařky". Konec citátu. Je dobré vědět, kolem čeho člověk prochází, kdo byl ten, co dílo stvořil. Nezáleží na tom v jaké formě, jde o to, že někdo ze sebe něco vydal a předal ostatním. Kampa je v každém čase magickým místem, v každém čase nás k sobě připoutává. Herec Miroslav Moravec, který vloni, krátce po svých sedmdesátých narozeninách bohužel zemřel, říkával: "Když je mi nejhůř, jdu si pro povzbuzení na Kampu."

Zbořené zdi
Když se díváme na dobové fotografie a rytiny, nacházíme místa, v nichž se jen stěží dokážeme orientovat. Umíme si představit, jak Kampa vypadala, když jednotlivé zahrady od sebe oddělovala zeď? Původně to byly zahrady mlýnské, každý mlýn měl svou zahradu. Stavět se na Kampě začalo až ve druhé polovině 16. století. Z mlýnských zahrad se stávaly šlechtické a veřejnosti byly nepřístupné. V 17.století tu vznikla zahrada Michnovská, založená hrabětem Michnou z Vacínova, byla tu zahrada Kaiserštejnská, "která se rozkládala kolem stejnojmenného, dnes Lichtenštejnského paláce, a její zakladatel František Helfríd z Kaiserštejna měl v ní proslulé záhony karafiátů, jejichž krásu podtrhovaly vodotrysky."

Tvrdým zásahem do původních zahrad bylo zbourání jejich zdí. Došlo k němu za okupace, kdy v Lichtenštejnském paláci sídlila krajská NSDAP a německý architekt chtěl ze zahrad udělat hřiště pro " Hitlerovu mládež". Ale obraťme list.

Ke Kampě patří i platany. Ze Svaté země je do Čech přivezli maltézští rytíři. Vlastně byli první, kdo je u nás vysadili. Maltézské panství se rozkládalo po obou stranách Čertovky. Platany nezničily ani povodně. Za své vzaly, až když císař Zikmund se stotisícovým vojskem obsadil levý vltavský břeh. Pokáceli je obránci Prahy, aby se vojáci neměli kde schovat. Maltézské klášterní zahrady a celé panství se začalo obnovovat teprve po skončení husitských válek. Na Kampě znovu zakořenily nejen platany, ale i stromy z Malé Asie, i jihovýchodní Evropy...

Z Kampy se nedá jen tak – prostě odejít. Kdosi napsal: Malebně sahají domy k vodě, připomínajíce vlašské Benátky, a proto se také v lidu ustálil název ‚Pražské Benátky‘." Část ostrova pod Karlovým mostem tvoří malé tiché náměstí oživované trhy hliněného zboží. Domy tu bývaly dosti malebné a pojmenované. Je dobré, že to tak zůstává a my se na Kampu někdy příště zase vrátíme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.