Je mi 70 let, a tak mám právo být pamětníkem. Srovnávám-li dnešní situaci s dobou mého mládí, jsem konsternován skoro při každém pohledu na život dnešních rodin. Ne jednosměrně špatně, ale někdy špatně a někdy dobře.

Přirozeně bych si přál, aby to "konsternování" novými realitami bylo převážně v dobrém směru. Přesněji řečeno, aby vše dobré staré bylo udrženo v tradici a špatné, nově se infiltrující, včas odvrženo. Byly by toho dlouhé řádky na obou stranách "má dáti, dal", ale já bych se dnes věnoval klíčovému, nepochybně špatnému fenoménu, rozpadu institutu rodiny v důsledku ztráty smyslu pro rodinu u většiny mladých žen i mužů.

Jako pamětník, dívám-li se dnes kolem sebe a pozoruji většinu mladých rodin, vzniklých po rozpadu reálného socializmu a nástupu trhu, vidím nepochybný fakt jejich nebývalé lability, povrchnosti a neschopnosti docenit hodnoty sdíleného rodinného společenství. Hlavní proměnu rodinné atmosféry spatřuji v tom, že velící organizační jednotkou rodinného soužití se stává energická, nervózní, ambiciózní, konzumně založená "programově jednodětná" feministka, jejímž bytem "protéká" řada manželů a partnerů. K tomuto typu ženy a matky se samozřejmě stěhují stejně "vibrující" protipóly tohoto ženství. Elegantní, napomádovaní, konzumní, povrchní, egocentričtí užívači života, stylizující se momentálně do rolí "manželů" nebo velkých lásek. Kdyby tyto energické "otitulované kače" měly jen zbytek intuice a viděly na domnělých partnerech to, co já, poznaly by, koho si to vybírají k rodinnému soužití! Tato do jistého debaklu kráčející parodie na rodinu začíná vždy stejně. Několik měsíců pro mne zřetelně hrané galantnosti domnělého životního partnera, pak nějakou dobu neviditelné neutrální ticho, pak skrze "nervy" strnulé obličeje s následným odchodem průchozího "tatínka". Za pár měsíců začíná opakování děje s jiným chlapem stejného typu. A ty chudáci děti. Přestože jsou oblečeny podle poslední módy v drahých oblečcích, jsou tyto pouze náhradou za potřebu lidského spolucítění v nejužší komunitě, rodině. Druhou náhražkou za autentickou atmosféru rodiny a citovou spoluúčast jim má být svoboda – dělat si "co chtějí", neboli ona "americká" svoboda dítěte bez korekce milujícími rodiči. Tento typ pozornosti rodiče líčí anekdota: Rodič, zaujat sám sebou, se ptá dítěte, co dělá. Dítě, stříhajíc nůžkami záclonu, říká: "Číham, číham." A rodič odpovídá: "Číhej, číhej!" A pak se diví.

Duch rodiny mizí v nenávratnu

Tato změněná atmosféra v rodinách mě bije do očí proto, že já jsem vyrůstal v duchu tradiční katolické rodiny. Rodina byla pro mne oázou naprostého bezpečí, naprosté jistoty pomoci ostatních členů potřebnému. Rozvod rodičů vůbec nebyl uvažován jako existenční alternativa. Rodiče, děti a samozřejmě všichni blízcí příbuzní byli i se svými vlastnostmi vnímáni jako přidělení každému (Bohem), takže odmítnutí možné pomoci komukoliv z rodiny vůbec nepřicházelo na mysl. Vždyť všichni byli vnímáni jako domácí, tj. jako součást naší vlastní existence! Autorita rodičů byla pro nás děti nezpochybnitelná, odporování jejich rozhodnutí nepřicházelo do úvahy. Nesplnění uloženého úkolu znamenalo výprask, který byl akceptován jako rozhodnutí oprávněné osoby. Pobyt u dědy a babičky, nebo u tety a strýce jsem vnímal "jako doma". Ve "vzduchu" byla trvale cítit "vibrace" sounáležitosti, jednoty společenství, citová spoluúčast. Pozoruhodné bylo, že i přiženění či přivdané do rodiny byli automaticky vnímáni jako rodilí příbuzní. Dědové a babičky, i když byli bez vzdělání a nových rozumových znalostí, byli jen pro své stáří respektováni jako autority a stařešinové. Jen když to neslyšeli, mohlo být opatrně poukázáno na jejich nedostatky. Všichni členové rodiny znali ze svěřování blízkých přednosti i zápory každého, s účastí mu fandili při rozvoji a zapojování do společnosti, těšili se z jeho úspěchů. Domů jsem se vždy těšil, měl jsem tam své "území". Až jsem byl v mládí nadměrný "zápecník". Zřízení domova a řád v něm zásadně zajišťoval otec, matka asistovala a radila. Všude v rodině ležela s naprostou samozřejmostí starost o zabezpečení bytu a domu na dědech a strýcích. Nestarání se mužů o zabezpečení domova, otců o vlastní děti (svěřené jim Bohem), nikomu vůbec nepřišlo na mysl. Tato atmosféra sounáležitosti rodiny pocházela zejména z ducha otcovy rigorózně katolické rodiny. Přestože pocházel z osmi dětí a z materiální bídy, při vzpomínce na dětství, rodiče a sourozence bylo cítit, jak se mu vždy rozzářil obličej a duše. Jak si vážil otce, matky, sourozenců a jak je měl rád. Když o tom na můj a sestřin popud psal paměti v 94 letech, ponořil se při psaní do vzpomínek na materiálně bědné dětství tak, že úplně zapomenul na svou dušnost a spreje, úplně se na chvíli ozdravil. Vzpomínal, jak se jeho otec pro rodinu na dnešní dobu neuvěřitelně obětoval. Jak jeho maminka vstávala ve čtyři hodiny ráno, aby upekla domácí chleba. S jakou láskou a sebeobětováním pracovala pro rodinu a jakou měl pak ten chleba chuť. (Proto uznával "magnetizmus" potravin.) Vzpomínal, že byli tak chudí, že když šel poprvé do školy, měl boty po tetě Marii a každá byla jiná. Jak jej a všechny děti tatínek (kameník) léčil a ošetřoval podle knihy faráře Kneippa. Jak řídící učitel Lávička všechny žáky v jednotřídce obětavě učil a také rákoskou trestal. Jaká byla studia na klasickém gymnáziu v Budějovicích, jak mu v Praze zaměstnaný bratr "Véna" finančně i radou pomohl vystudovat Karlovu univerzitu, atd. Všichni z rodiny si samozřejmě pomáhali uchytit se "ve světě". Kdeže tato kdysi obecná rodinná kooperace je dnes! Tehdy se tomu říkalo: je z dobré rodiny, přičemž se nemělo na mysli z bohaté. Tak vybudoval otec i svou rodinu a já dnes děkuji denně Bohu za dobu svého obdobně šťastného dětství v chudobě, modlím se a děkuji za všechny zemřelé příbuzné.

Svoboda, která boří

Pokusím se nyní zamyslet nad tím, co je navzdory hmotnému blahobytu příčinou a hybnou silou změny k nepochybně horšímu duchu ve většině současných rodin. Změny, která teprve svými důsledky po dospění dnešních dětí přinese nakonec své společensky katastrofické ovoce. Jako základní příčinu pádu žité kvality rodiny cítím ztrátu odpovědnosti jednotlivce, muže i ženy, vůči transcendentní moci. Té, která přesahuje hmotnou dimenzi reality. Dále v nesprávném rozdělení rolí muže a ženy v rodině a společnosti. (Převrácenectví "mužožen a ženomužů") V křesťanské éře Evropy se každý "malý člověk" bál Boha, bál se nenaplňovat přikázání tohoto sebe přesahujícího principu. I vnitřní ateisti pod tlakem veřejného mínění se na veřejnosti tvářili jako věřící. Dodržovat "boží přikázání", dnešní terminologií Řád vesmíru, bylo obecně přijímáno jako užitečné, neboť bylo na věc hleděno z delšího časového odstupu. Bylo to něco jako jezdit autem podle pravidel silničního provozu. Ač tvůrce dopravních předpisů a kontrolor jejich dodržování není vidět a občas někdo pravidla mírně poruší, jejich užitečnost chápou kupodivu i ateisti. Všem řidičům dostačuje míra intuice na to, aby si představili, jak by to vypadalo, kdyby předpisy nebyly! Proto každý hlasatel "svobody ježdění si po veřejných komunikacích dle vlastní úvahy" rychle a za souhlasu všech končí ve svěrací kazajce na "psychině" u Dr. Chocholouška. Dávám si proto otázku, jak je možné, že bourači osvědčeného jízdního řádu ve společnosti, hlasatelé obdobných dezintegrujících svobod ve vtazích mezi mužem a ženou, v rodině, ve společenském životě, ve výchově dětí nekončí na tomtéž místě, ale zasedají v parlamentech a "vědeckých" radách? Stav rodin je takový proto, že se ateistům podařilo přesvědčit rozhodující masu lidí o tom, že boží vůle (Řád stvoření) neexistuje, že je to jen soubor pověr. Mohlo se jim to podařit jen proto, že výklad Řádu stvoření byl církvemi velmi nedokonale a strnule vykládán. A často zneužíván k materiálnu a k politice. Eroze víry v užitečnost božích zákonů, neboli "pravidel života člověka v hmotném stvoření", začala u nás již za první republiky, prohloubila se za obou protektorátů (nacistů a bolševiků) a dokončují ji současní tržní ateisti. Prosadili do faktického výkonu všech aspektů řízení společnosti zásadu, že za peníze je možné si koupit cokoliv, že peníze jsou bohem. Dokonce i do výkonu práva. Kupují si ve volebních kampaních duchovně duté hlavy, aby skrze ně zvolení poslanci vydávali nebo blokovali zákony, umožňující v praxi "svobodu nákupu čehokoliv". Ateizmem žijící elity společnosti převedly na kalkulaci o peníze veškeré dění a myšlení ve společnosti (mimo duchovní jádro národa). V důsledku toho jsme se dočkali svobody trhu se sexem ("missky" a milionáři), svobody nevázání se odpovědností v rodinách (rozvody a sňatky "o penězích"), svobody měření společenské a osobnostní ctihodnosti (bohatí jsou prý schopní a ctihodní), svobody poklesu obecné kultury na úroveň deklasovaných vrstev (kvalita TV a sponzoři umění úchylů), svobody nákupu titulů a hodností. Nověji se má pomocí změny financování zavést "svoboda" do možnosti udržení si zdraví (financování zdravotnictví) a žití stáří (penze jen pro někoho).

Novodobí "čarodějové"

Typickým dokladem tohoto duchovního úpadku vědomostních a uměleckých elit celé této civilizace je to, že za společenský vzor úspěchu je vydávána např. J. K. Rowlingová. Za několik dílů Harryho Pottera si prý zaslouženě (dle "práva") vydělala tolik, že se z nezaměstnané stala rázem miliardářkou. Komu v souvislosti s "úspěchem" knih o Harry Potterovi dovolili majitelé médií položit v médiích otázku, jakou potterovské dílo má skutečnou uměleckou a etickou hodnotu a jaký vliv na čtenáře vykonává? Kdo mohl v médiích poukázat na to, že předkládaný vzor Harry Potter nemá rodinu, že je egocentrický, že místo řešení reality z ní utíká, že řeší věci snadno a rychle kouzelnou hůlkou? To má být vzor pro myšlení člověka? Mně v životě šlo vždy a vše jen za cenu velké námahy. Nikdo nevěnoval pozornost tomu, že Rowlingová předkládá v knize jako normální dělení lidí na obyčejné podřadné "mudly" (rozuměj lidi na práci) a na čaroděje neboli kouzelné hráče s čímkoliv. Ti se ve speciálních školách učí tomu, aby pro ně zákony neplatily. Nemá být knihou do podvědomí lidí jako normální vtištěno, že vyšší kasty lidí – čarodějové – čarují v bankách s penězi a v parlamentech se zákony? Těmto "čarodějům" pak peníze rychle přibývají, aniž kdekoliv přibude hodnota, kterou mají být peníze podloženy. Jakýmsi podobným "čarodějům" se pod hůlkami kroutí i zákony v jejich prospěch. Nejsou oněmi "čaroději" i titíž "zákulisové", kteří ve sdělovacích prostředcích zařídili knize reklamu? Kohokoliv jiného by taková celosvětová reklama knihy stála miliardu! Každý pamatuje ten styl TV humbuku, že již za měsíc, týden, den, za hodinu vyjde další díl Harryho Pottera. A před půlnocí od data, odkdy se bude moci předražená kniha prodávat, jsou na mnoha místech ve světě zpovídány ucrnkávající fanynky před knihkupectvími. Viděl někdo v této civilizaci takovou reklamu od doby vydání knihy citátů "velkého Maa" (vysokého 150 cm)? A že by se něco v médiích dělo bez záměru vydavatelů a jejich hybatele? Podle mého vidění světa stál i za touto kampaní stejný duch temnoty a nepoznání Světla. Týž, který jako řídící duch ateistické civilizace inspiruje své lidi, aby vyvolávali hysterii slabomyslných a pomocí reklamy dělali z literárního škváru superdílo! (Re-klama je zkratka relativní klamání.) Kde zůstali slovutní literární kritikové, vědečtí psychologové, aby srovnali výchovnou hodnotu Andersena, Němcové a Rowlingové? Proč nenapsali pravdu, že jediný pravdivý slogan o díle měl znít: "Každý Harry trottel musí míti Harry Potter!"

Krize mezilidských vztahů pokračuje a bude se stupňovat. Jejími hlavními znaky jsou nově společností žité principy, že peníze není nutno vydělávat prací (neexistují špinavé peníze), že pro dítě není třeba rodina, že spravedlnost neexistuje (pouze právo), že čest je pro poslance k ničemu, že lidský život nemá jiný než živočišný smysl, že existuje pouze právo silnějšího a že nám je jedno, co přijde po nás. Výše jmenované pilíře myšlení jsou vlastně hlavní axiomy žitého ateizmu. Nejen situace u nás, ale celá civilizace je nemocná sice nevyslovovaným, ale o to více žitým ateizmem. Lidová prognóza o takové zdánlivě nezměnitelné situaci říká, že všechno trvá, až se strhá! Ještě duchovní jednotlivci musí myslet jinak, jinak by nemohli projít krizí a vejít do přicházející civilizace jiného pořadí hodnot. Jitřenkami přicházející nové doby jsou již inkarnující se duše dětí křišťálových očí. Ty, aby se nenarušila jejich vnitřní kvalita, potřebují k svému zrání atmosféru pravé rodiny. S trochu větší mírou svobody pro seberealizaci svých nových dispozic.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.