Když jsem hovořil s překladateli své knížky pojednávající o českých strašidlech, žasl jsem: o české zemi je možné bez nadsázky říci, že je v říši tajemství fenoménem, je opravdovou velmocí, bezkonkurenční velmocí, pokud se týká přízračných, tajuplných bytostí.

Do té doby, než jsem hovořil se starou anglickou lady, která mé texty překládala do angličtiny, považoval jsem její vlast za nejvýznamnější domov přízraků a oněch podivuhodných bytostí, označovaných pohádkovým slovem strašidla.

I když se považuji za vlastence, nenapadlo by mne, že Čechy mohou konkurovat staré dobré Anglii s její spoustou starodávných sídel, obývaných starobylými, po pokolení osvědčenými duchy.

"Teda, ale měla jsem s tím práci", usmívala se ušlechtilá lady, když mi překlad ukazovala, "well, to jsem netušila, co tady v Čechách je. Musela jsem jít do velšské mytologie, do skotské,… a…". V angličtině je například slovo označující skřítka. V Čechách je bohatství jeho příbuzných pojmenování; pidimužík, trpaslík, skřet, pidimuž, ohnivý mužíček, permoník, plivník, šotek. I trpaslík je ještě v další, ještě miniaturizovanější, podobě – trpaslíček. Ani jsem se nedivil, že skvělá překladatelka musela hledat v literatuře, aby se složitě přiblížila k tomu, co není v Čechách výjimečným.

A to ještě nemluvím o fantazijním bohatství podob, jaké českých strašidlům tradice přisoudila. O jejich rozmanitosti a fantasknosti by mohlo pojednávat několik tlustých knih. A ona povodeň tajuplnosti není v Čechách, v srdci Evropy, žádnou novinkou.

Už v minulých staletích se to v Čechách strašidly hemžilo, je možné nalézat románská strašidla, gotická, renezanční, barokní a tak dál.
Nedivím se onomu francouzskému profesoru, který se nedávno vydal do Čech právě kvůli tomu, aby zkoumal svět českých strašidel, považoval jej za zcela výjimečný.

Při hovorech s překladateli své knihy do francouzštiny, němčiny, italštiny nebo i třeba arabštiny, jsem se přesvědčoval, že ona zkušenost s anglickým překladem nebyla náhodná.

Naše strašidla po staletí nepostihla krize

Neobjevil jsem kulturu, která by byla srovnatelná s přemírou tajemství a podivuhodných bytostí, jaké lze nacházet v naší vlasti. I ten, kdo se nezabývá "strašidlologií" zevrubněji, může nahlédnout do jednoduchých lexikonů, které o přízracích pojednávají, zjistit velmi snadno, že česká země představuje ve světovém měřítku unikát bohatstvím fantazie. A počet strašidel "na jeden kilometr čtvereční" je zcela mimořádný.

Při překladu vyprávění o podivuhodných bytostech do italštiny je potíž i s českými vodníky. Stačí se podívat na mapu Evropy a zdá se, že Itálie by uživila spoustu vodníků. A přece jakou dalo práci nalézt způsob jak přiblížit třeba našeho proslulého vodníka z Kampy. Italština nemá slovo pro vodníka. Slovo vodník se muselo vyjádřit opisem. Že by to bylo tím, že mořská voda je slaná a že vodníci jsou jako kapři sladkovodní? Chateaubribad prohlásil po své návštěvě naší vlasti, že Čechy jsou země čarodějů.

Kdo ví, zda za výskyt oné fantazie, jaká dala vznik tolika pozoruhodným bytostem, oživujícím naše města, hrady a zámky, lesy a louky, vesnice i samoty, není odpovědné, jak tvrdí někteří senzibilové, geologické podloží, které vydechuje do české země zvláštní citlivost pro mimořádné vjemy. Kdo ví, zda český národ, který nemohl hledat uplatnění v podmaňováním si dalekých krajin, nenalezl náhradu v tom, že si podmaňoval říši fantazie?

Anebo, jak soudí někteří badatelé, zabývající se tajemstvími, je v Čechách tak příznivé prostředí, že se tu po dlouhá staletí strašidlům opravdu tak líbí, že se rozhodla v našich krajinách vyhledávat a nacházet, po tolik pokolení nacházet, svůj domov?

Tento článek byl zveřejněn v  tištěném časopise Phoenix 3/2010.