Ještě před stoletím téměř zapomenutý a ztracený v nekonečných vodních dálavách Tichého oceánu leží jeden z nejpodivuhodnějších ostrovů světa RAPA NUI, v Evropě známý podle názvu, který mu byl dán jeho objevitelem Holanďanem Roggeveenem, jako Velikonoční ostrov. Od roku 1888 je součástí Chile a nachází se na poloviční cestě mezi chilským Santiagem a hlavním městem francouzské Polynésie Papeete. Tento osamocený ostrov s dvaceti vyhaslými sopkami, o rozloze pouhých 180 km čtverečních, čítající 3800 obyvatel, vzbuzuje dlouhou řadu otázek, na které dosud známe málo odpovědí.

Štěstí mi přálo, abych se na svých cestách po ostrovech jižních moří zastavila také tady, na Mata Ki Te Rangi, jak zní původní polynéský název ostrova, což se dá přeložit jako "Oči, které hledí do nebe". Ano, i mé oči tu hleděly v úžasu někam do nebeských výšin.

Pobožnost u ptačí nebeské královny

V ranních hodinách jednoho říjnového dne přistává letadlo společnosti LAN na letišti zbudovaném před čtyřiceti lety v městečku Hangaroa, správním středisku a zároveň jediné osadě celého ostrova. Po krátkém odpočinku a ubytování v jednom z turistických hotýlků, které tu v poslední době vyrůstají, se vydávám spolu z několika přáteli na průzkum. Bydlíme poblíž náměstí, pojmenovaného podle prvého krále ostrova, bájného Hotu Matui, který sem připlul se svým doprovodem na dvou kánoích v polovině 13. století. Cesta kolem tržnice a řady obchůdků s potravinami i předraženými suvenýry nás přivede na pobřeží Tichého oceánu. Strmé útesy padají do moře a nohy se smekají po vlhké trávě i kamenech. Ještěže nás domorodý rybář, s řadou navěšených úlovků u pasu, vyvede na cestu směřující k našemu cíli, vrcholu sopky Rano Kau. Chceme dojít ke kráteru, na jehož svahu stávala obydlí pověstmi opředených ptačích mužů. Leč bůh ptactva Make Make nám pro tentokrát nepřeje, přichází hustý déšť, prudký vítr honí mraky a hustou mlhu všude kolem nás. Jsme u kráteru a nevidíme ho. Nezbývá než sestoupit. Navečer zaslechnu vyzvánění zvonů a uposlechnu jejich hlasu. Prostý kostelík pamatuje prvního misionáře, pátera Eugena Eyrauda, který v 80. letech 19. století pokřtil většinu obyvatel ostrova a přivedl je na křesťanskou víru. Ještě nikdy jsem neviděla podobnou kostelní výzdobu. Vyrobili ji z naplaveného dřeva místními řezbáři. Stojí tu jako na stráži podivná bytost s ptačí hlavou a šípy vrhanými do jejího těla, nedaleko pak socha archanděla Michaela, naproti svatý František rozepíná ruce a v dlani mu sedí ptáček. V rohu ozdobena bílými liliemi trůní na vyvýšeném oltáři žena nezvykle ostrých rysů s mořskou vlaštovkou jako korunou na hlavě, v náručí drží dítě. Je to Rapanuiská Panna Maria, matka a přímluvkyně současných ostrovanů. Už jim nehrozí nekonečné mezikmenové války, ani děsivý Make Make nevyžaduje lidské oběti. Je všední den a skupina domorodců se schází k pravidelné modlitbě růžence. Slova pronášená ve španělštině vzývají Pannu Marii. Následují písně, jejichž melodie připomínají oslavné hymny na dávné rapanuiské bohy. Člověku letí hlavou celá historie. Na dotazy, odkud přicházím, odpovídám, že jsem ze země prezidenta Havla, který kostelíku za své návštěvy věnoval sošku Pražského Jezulátka. Je tu vystavena za sklem a opravdově ctěna. Jak zvláštní potěšení najít na nejizolovanějším ostrově světa tak vzácnou vzpomínku na rodnou zem! Potom vyjdu uličkou na nedaleký mořský břeh a ustrnu v údivu, když v temnu spatřím defilé několika obřích kamenných soch, které jako by na mne hleděly a mlčky vyprávěly o střídání časů.

Tajemství vesnice ptačích mužů

Ráno obloha jásá v záři slunce, jen vítr nepřestává dout. Tentokrát se vypravíme na svahy sopky Rano Kau, sice po blátivé cestě, avšak pohodlně v terénním autě. Vysoký holý kráter se svažuje více než třísetmetrovými srázy přímo do vzdouvajících se vln oceánu. Je třeba projít hlídanou branou národního parku, než vstoupíme na cestičku provázející návštěvníky hlavními pozoruhodnostmi. Už na konci 16. století tu stávalo Orongo, ceremoniální vesnice ptačích mužů, která ožívala vždy na jaře v době hnízdění mořských ptáků. Zbylo tu čtyřiapadesát k sobě natěsnaných nízkých domů, vyskládaných z kamene se střechou krytou travnatými drny. Vstupovalo se nízkými otvory, které chránily proti nepřízni počasí a navíc zajišťovaly určitou ochranu proti napadení zvenčí. Obývali je muži, zejména kněží, kteří tu čekali na výsledek každoročního klání.

Původně soutěžili náčelníci jednotlivých klanů, později, vzhledem k obtížnosti závodu, se urození a bohatí nechávali často zastupovat odvážlivci z řad svých poddaných. Vždyť mořské vlny pod příkrými srázy jsou plné žraloků a bylo třeba doplavat a vyšplhat se na nejvzdálenější ze tří ostrůvků Motu Nui. Tam pak odvážní mladí muži zůstali několik dnů a třeba i týdny v očekávání příletu mořských vlaštovek manutara. Kdo se první vrátil na Orongo s jejich vejcem, byl vítěz, ptačí muž – Tanga Ta Manu. Stal se tak na jeden rok neomezeným vládcem ostrova. Aby získal nadpřirozenou moc, zvanou manu, oholili mu hlavu a dali paruku. Stal se tabu, což značí posvátný, žil osamocen bez přítomnosti žen. Jeho povinností bylo věnovat několik lidských obětí krvežíznivému Make Make. Byli to nejčastěji zajatci z nespočetných mezikmenových a mezirodových válek. Tito nebozí lidé byli za živa smaženi a čtvrceni. Zejména bylo třeba usmažit mozek poražených náčelníků, aby byla zničena jejich manu. Výsadou pochutnávat si na lidském mase byli poctěni pouze muži. Poslední soutěž o získání titulu "ptačí muž" se konala kolem roku 1867. Nepopiratelnou skutečností zůstává, že ještě na začátku 20. století zaznamenali cestovatelé příběhy obětovaných lidí při ceremoniálních slavnostech. Stojím na vyhlídce, vysoko na skalnatém útesu, vítr mi svou silou přímo nadouvá bundu a mé oči se nemohou odtrhnout od podívané, která je vzrušující sama o sobě, bez lidských příběhů. Pode mnou tři ostrůvky Motu Kao Kao, Motu Iti, Motu Nui a dál už nic, jen stovky a tisíce kilometrů moře, které na obzoru splývá s modrou oblohou. Pěšinka směřuje k vnitřní straně kráteru o úctyhodném průměru více než 1000 metrů. Tentokrát hledím do hloubky sto šedesáti metrů. Na dně se dá pozorovat jezírko zarostlé rákosovou travou totora. Okolní skaliska jsou pokryta tisíci pozoruhodnými petroglyfy, které znázorňují ptačí muže, ptáky, boha Make Make i ženské vagíny. Má se za to, že místo sloužilo též k pohlavnímu zasvěcování dospívající mládeže. Jen omezený počet obrazců je zpřístupněn turistům. Komu se podaří sejít z vyznačené cesty, může narazit i na řadu jeskyň, vzniklých jako důsledek vulkanické činnosti. Některé mají příznačná jména jako "jeskyně bílých panen", zasvěcená vyvoleným dívkám, běleným v temnotě a vykrmovaným do náležité krásy, či "jeskyně pojídačů lidského masa".

Za tajemstvím soch moai

Nejznámější památkou Velikonočního ostrova jsou obří kamenné sochy zvané moai, kterých je rozmístěno po celém území téměř jeden tisíc. Mnohé našly své místo na ceremoniálních platformách (ahu) v blízkosti sídlišť nebo pohřebišť, jiné zůstaly ležet ještě nedokončené na místě svého původu. Když sem přišli první Evropané v 18. století, byla valná většina soch povalená, mnohé nesly známky vandalizmu, patrně jako důsledek častých válek všech proti všem. Terénním autem vyrážíme po výmolech pobřežní cesty k více než pěti set metrové sopce Rano Raraku, kde se nachází lom na tmavý sopečný kámen tuf, zdroj materiálu dávných kameníků. Místo je chráněno UNESCEM. Paní Maria Chávez, domorodá ochránkyně a zároveň průvodkyně, přísně střeží jí svěřené světové kulturní dědictví. Nikdo nesmí vystoupit mimo vyznačenou stezku, dotýkat se soch či něco odhazovat, hned ho vyvolává svým ručním tlampačem. A objektů k obdivování a fotografování je víc než dost. Na svazích sopky zevně i uvnitř kráteru je rozeseto několik set moai, jen nedodělaných leží v lomu 166 kusů. Jsou různé velikosti, většinou čtyři až pěti metrové. Člověk si mezi nimi připadá jako by se ocitl v zemi mimozemšťanů. Ta největší z nich, 21,8 m dlouhá o váze 300 tun, leží dosud nevztyčená, připoutaná zády ke kamennému podloží. Jako by kamenické práce byly náhle z dosud nám neznámých důvodů přerušeny. Přitom sochy jsou si svým výrazem podobny "jako vejce vejci". Velké, pečlivě opracované hlavy s dlouhými nosy, výraznými nadočními oblouky a úzkými ústy sedí na srovnatelně kratších tělech, ruce mají propracované prsty, jen nohy chybí. Koho asi znázorňovaly, bohy, náčelníky, předky? Nikdo dnes neví. S jistotou ani nevíme, jakým způsobem byly tyto kolosy z lomu přemisťovány, mnohdy na vzdálenost i několika kilometrů. Domorodci vypráví, že sochy samy kráčely za zpěvu posvátných písní a do pohybu se uváděly silou manu, připisovanou kněžím a náčelníkům.

Nemohu zde nevzpomenout na českého inženýra Pavla Pavla, který jako účastník expedice Thora Heyerdahla v roce 1986 na základě svých výpočtů jednu moai rozpohyboval. Použil k tomu soustavu pootáčecích a nakláněcích lan, kterými sochu rozkmital a uvedl do pohybu. Byla to tehdy velká událost, zaznamenaná odborníky i amatéry a hlavně obyvateli ostrova. Však také inženýr Pavel má v místním muzeu stálou vlastní výstavku mezi kostrami a lebkami, mapami a fotografiemi z řady archeologických průzkumů.

I z obyčejného návštěvníka se snadno stává průzkumník

Vždyť co pár kroků, to něco pozoruhodného. Vydáváme se strmou pěšinou ke kráteru sopky. Na dně je znovu jezero vzniklé z dešťové vody, zarostlé totorou. Pouštní, rudě kvetoucí keř vysokého vzrůstu rámuje neobvyklý pohled. Usedám a v tichosti medituji. Na vnitřním svahu Rano Raraku opět sochy hledící na tu nádheru a zároveň tajemnost. Proč byly dopraveny také sem? Z nejvyššího bodu kráteru, tvořeného úzkým ostrohem, je úchvatný pohled na moře. Sleduji jeho směr a v dálce na samém břehu stojí jako na stráži seřazených patnáct soch moai. Je to Ahu Tongariki. Nedávno je zrestauroval a znovu vztyčil archeolog Claudio Cristino, a tak jsou opět vystaveny náporům větru, dešťům i slunci v plné své mohutnosti. Některé mají na sobě vyryté totemické obrazce – želvu či rybu, a všechny jsou obráceny směrem do středu ostrova. Moře tyto obry zdánlivě nezajímá, i když se čas od času přižene obrovská tsunami. Ještě ve 20. století jedna taková vlna posunula některé moai několik metrů do vnitrozemí. Obcházím posvátnou plošinu, vytvořenou z opracovaných kamenů pro obry hledící kamsi mimo náš čas i prostor. A to, co se mne zmocňuje, je nekonečný úžas.

Celé dva a půl dne objíždíme a vyhledáváme plošiny s moai i osamělé kamenné jedince. Jen jeden z nich se výrazně liší svou podobou, je to klečící vousatý obr, kterého před více než padesáti lety objevil profesor Arne Skjolsvold. Máme další záhadu ostrova. Koho představovala tato ojedinělá moai? Už nehledám odpovědi, pouze zaznamenávám skutečnosti. Kdo se vypraví směrem ke středu ostrova k Ahu Akivi, nalezne tam sedm pětimetrových soch obrácených směrem k oceánu. Na otázku, proč pouze těchto několik moai z celé tisícovky soch vyhlíží k nekonečným vodním dálavám, hledají někteří historikové odpověď v legendách. To prý praotec Rapanuiců, bájný král Hotu Matua vyslal před svým připlutím na ostrov sedm zvědů a oni tu vyhlížejí příjezd svého pána.

Na toulkách ostrovem nesmíme zapomenout na klobouky pukao z červeného tufu, které měly původně posazeny na hlavě stojící moai. Jedeme pustou krajinou bez stromů po kamenité cestě s nepříjemnými výmoly k menší sopce Puna Pao, kde několik nepřehlédnutelných kamenných klobouků symbolizuje cíl našeho hledání. Je tu lom a okolo něho rozesety opracované balvany o velikosti dobrých dvou až tří metrů v průměru, uvnitř s vytesanou dírou pro nasazení na hlavu. Poblíž objevíme i tabulku s výkladem, kde je víc otázek než odpovědí. Proč měly některé moai na hlavách takové ozdoby, jakým způsobem je domorodci zvedali, když některé měly až tři tuny? Nepředstavovaly náhodou tyto domnělé klobouky uzly spletených vlasů, jimiž se původní obyvatelé zdobili? K podtržení poslední domněnky nalezneme na vývěsce i vyobrazení takového rapanuiského fešáka s nápadným účesem, kterému by mohl závidět leckterý náš současný vlasáč, chlubící se dredy.

Kde hledat pupek světa

Už jsem spatřila "pupek světa" na opačné straně Tichého oceánu v hlavním městě bývalé Incké říše v Cuscu, ale že se s ním setkám také na nejosamělejším z osamělých ostrovů, bylo pro mne překvapením. V severovýchodní části Rapa Nui při pobřežní cestě stojí kámen – poutač a na něm je vyrytý nápis Te Pito Kura. Z jazyka domorodců, rapanuištiny, se dá tento nápis přeložit jako pupek světa. Je na něm také šipka ukazující směr, kde vzácnou pozoruhodnost hledat. V malé rokli přímo na mořském břehu leží velký oválný kámen uprostřed čtyř menších valounů, ohraničený kruhovou zídkou, vyskládanou z kamení. Už na první pohled je zřejmé, že je to kámen výjimečný. Má tmavší barvu a jeho povrch je vyhlazen. Na první pohled mi připadá jako nějaký meteorit z vesmíru.

Místo a především samotný kámen vzbuzují nebývalou pozornost návštěvníků. Všímáme si dvojice Japonců, jak se zaujetím vkládají své ruce na tento kámen a pak v pokleku s hlavou k němu skloněnou setrvají nějaký čas. O Japoncích je všeobecně známo, že mají vyvinutější smysl pro různé druhy energií. A tak je nasnadě, že jejich chování alespoň částečně já i moji kamarádi zopakujeme. Jen co přiložím ruce k posvátnému kameni, ucítím veliké teplo, které vstupuje do dlaní a po chvíli proniká do těla i mravenčení na způsob iontoforézy, známé z elektroléčby. Není pochyb o tom, že tento kámen je zdrojem mimořádné energie. Někdo ji nazve energií vesmírnou. My věříme alespoň tomu, že je to energie blahodárná. Vždyť to byly stovky, ba tisíce doteků lidských rukou, které se tu uskutečnily s důvěrou v něco pozitivního.

Blížíme se k místu zvanému Ahu Tahiri. Až tady jsem naplno pochopila, proč mnozí odborníci srovnávají historické památky Velikonočního ostrova s tím, co po sobě zanechali peruánští Inkové. Populární mořeplavec a průzkumník Thor Heyerdahl dokonce uskutečnil památnou expedici voru Kon Tiki na podporu domněnky, že původní obyvatelé Rapa Nui připluli na svých vorech z totory právě z Peru. Na Tahiri stojí dodnes stěny posvátných plošin vytvořené z obrovských kamenů, řezaných a přiléhajících k sobě stejným způsobem jako kamenné kvádry velkolepých staveb v Cuzcu či na Machu Picchu.

Na konec si necháváme Ahu Vinapu, ceremoniální místo s pozůstatky lidských obydlí. Má tři plošiny, nejstarší z nich pochází z 9. století. Vinapu I je nasměrováno podle vycházejícího slunce při letním slunovratu, Vinapu II se řídí sluncem ve dnech rovnodennosti. Stojím na místě obývaném před dvanácti sty lety vzdělanci a kněžími podivuhodné a dosud ne zcela prozkoumané civilizace. Snad je to dobře, že všechno nevíme. O to větší úctu bychom měli chovat ke znalostem i dovednostem předchůdců.

IA ORANA! – Dobrý den a na shledanou, Velikonoční ostrove!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.