Bylo mi devatenáct let, když jsem poprvé slyšela její jméno. Bylo to na jaře roku 1971 na univerzitě v Georgii. V půli překladu Kafkovy povídky "Proměna" se mě profesor německé literatury zeptal: "Nejste příbuzná Dory Diamantové?"

Mé příjmení je opravdu neobvyklé a v té době jsem kromě příbuzných neznala nikoho dalšího se stejným příjmením. "Je to možné," odpověděla jsem s nadějí.

"Kdo to je?"

"Dora Diamantová byla poslední milenkou Franze Kafky," vysvětlil profesor. "Dora a Kafka se vroucně milovali," pokračoval. "Poprvé v životě byl Kafka opravdu šťastný. Ale měl tuberkulózu a zemřel Doře v náručí."

Teď už dávali pozor opravdu všichni. "A ona pak…," odmlčel se, opřel se rukama o katedru, naklonil se kupředu, "ona pak spálila jeho dílo."

Hned po hodině jsem běžela do knihovny. V Kafkových životopisech jsem našla pár zmínek o Doře. Byla sionistka a snila o emigraci do Palestiny. Když v roce 1923 potkala Kafku na pobřeží Baltu, bylo jí teprve devatenáct – právě tolik, co mně, což jenom povzbudilo vzrušující myšlenku, že bych s ní mohla mít něco společného. Podle všech zpráv byla Dora výjimečná žena, velice inteligentní a citlivá.

Když se na něco ptáte, má to jeden háček, musíte být připraveni na odpovědi. Otec pochází ze židovské rodiny, která se do Spojených států už dávno přistěhovala odněkud z Evropy.

Když jsem otci volala, abych se zeptala, jestli Dora není naše příbuzná, s hrůzou jsem se dozvěděla o dopisech, ve kterých lidé s jménem Diamantovi prosili mé prarodiče o pomoc při útěku z Evropy. Prarodiče nikdy neodepsali. "Proč ne?" ptala jsem se. "Ty lidi jsme vlastně vůbec neznali, nevěděli jsme, jak získali naši adresu, ani co vlastně chtějí," vysvětloval otec. Poprvé v životě se mnou otec mluvil o antisemitizmu, který zažil, když vyrůstal v New Yorku – "zakázané" školy, hotely, kluby. Dál jsem se nevyptávala. Knihy jsem vrátila do knihovny a přestala jsem pátrat, jestli jsem příbuzná Dory Diamantové.

Tady by mohl příběh skončit, ale Dora odmítla upadnout do zapomnění. Během následujících patnácti let infiltrovala do mého života. "Co by asi udělala Dora?" ptala jsem se, když jsem měla před sebou těžké rozhodnutí. "Jestli budu mít někdy dceru, dám jí jméno Dora," oznámila jsem. Když jsem se vdala, ponechala jsem si příjmení Diamantová tak jako Dora, když se pár let po Kafkově smrti vdala.

V roce 1984 jsem vstoupila do skupiny pisatelek deníků, která si říkala "Žij svůj sen". Nejdřív jsme pomocí psaní deníků měly zjistit, o čem v životě sníme, a pak se snažit své sny uskutečnit.

Bylo mi dvaatřicet let a měla jsem nejlepší práci ve městě. Jako moderátorka oblíbené ranní televizní show v San Diegu jsem byla každý den na obrazovce. Každý den jsem potkávala úžasné lidi, filmové hvězdy, autory bestsellerů, špičkové sportovce a politiky. Avšak psaním deníků jsem zjistila, že můj život je vlastně velice povrchní a mé pětileté manželství skomírá.

Po šestnácti týdnech psaní deníku jsem měla nový sen, přála jsem si život méně obyčejný, hlubší. Ale ještě jsem si nebyla naprosto jistá, co to znamená. Během měsíce se vrátila Dora, pronásledovala mě. Zvláštní, nevysvětlitelné náhody mě vedly hlouběji do tajemství našeho spojení. Jako by každý můj krok vedl k Doře. Myslela jsem na ni, otázek přibývalo. Co se s ní stalo po Kafkově smrti, proč spálila jeho práci? Proč jsem Dorou tak posedlá?

Za necelý rok jsem stála před Kafkovým hrobem v Praze. Další shoda okolností mě zavedla do malého pokoje v sanatoriu na okraji Vídně, kde Kafka v roce 1924 zemřel. V Jeruzalémě na Hebrejské univerzitě jsem si prohlédla sbírky Diamantů, rodopis více než tří stovek rodin Diamantů. O pět let později jsem konečně vypátrala paní Mariannu Steinerovou, Kafkovu neteř a nejstarší žijící příbuznou. Marianna byla s Dorou, když umírala. Řekla mi, že Dořina poslední slova byla: "Dělej co můžeš."

Vše, co jsem zjistila, jen vyvolalo nové otázky. Přestože to byl Kafka, kdo Doru požádal, aby spálila veškeré jeho práce, které měla u sebe – to nám profesor řekl – ona to neudělala. Nechala si je…, ale nikdy je nepublikovala. Proč? Chtěla tak dodržet jeho poslední vůli?

V roce 1988 jsem začala psát články do novin na základě svých rozhovorů se známými osobnostmi. Za dva roky jsem se stala spisovatelkou na volné noze – abych mohla vyprávět Dořin příběh. Od té doby jsem dokončila dva hrubé rukopisy románů, hru a scénář, vše o jejím milostném románku s Kafkou a o výsledcích mého pátrání.

Přestože se říká, že Dora je odpovědná za ztrátu Kafkových rukopisů, díky mně by mohla být odpovědná za jejich nalezení. Když se v roce 1933 dostali nacisté k moci, prohledali Dořin byt v Berlíně a ukradli všechny papíry včetně Kafkových materiálů. V roce 1989 padla berlínská zeď a ve východním Berlíně se objevovaly nové bunkry a sklady plné materiálů, které zkonfiskovalo gestapo. Postupně se otevírají výzkumným pracovníkům a také já jsem nedávno obdržela povolení k pátrání po Kafkových ztracených dílech jménem jeho pozůstalých.

Dora holocaust přežila. Uprchla nejprve do Moskvy a pak, po strašlivé dlouhé cestě, do Londýna. Tam v roce 1952 zemřela. Tři měsíce po mém narození. Já ještě v matčině těle v New Yorku a Dora leží v kómatu v londýnské nemocnici… Kdoví, občas si říkám, co všechno se v tom tajemném světě mezi životem a smrtí mohlo stát?

Ať jsem v Jeruzalémě i jinde pátrala, jak chtěla, nepodařilo se mi zjistit, jestli jsme s Dorou příbuzné – ale to už není důležité. Něco nás spojuje. Dnes jsem taková, jaká jsem, díky Doře. A kdoví, jak tenhle příběh skončí?

Jak jednou napsal Kafka: "Jsem oživlá vzpomínka."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.