Odjakživa jsem chtěla být herečkou, ale matka byla vždycky proti tomu. Chtěla, abych byla učitelkou. Abych jí vyhověla, zařídila jsem si suplování na místních vysokých školách. Učení mě bavilo, i když mi poměry na školách příliš nevyhovovaly. Učila jsem druhým rokem, když moje matka zemřela. Krátce nato mi zavolal kamarád, ředitel divadla, a ptal se, jestli se nechci vrátit do New Yorku, hrát Shakespeara v Central Parku – samozřejmě jako stálá členka souboru. Skočila jsem po tom. Seděla jsem v letadle s kufrem a stovkou dolarů a měla jsem pocit, že jsem se s matkou vyrovnala. Teď jsem se mohla věnovat svým snům.

Shakespeare byl úžasný. Když skončil, dostala jsem další práci, dělala jsem seriály, show, měla jsem se dobře, ale cítila jsem nepříjemnou prázdnotu. Říkala jsem si, že na tuhle práci asi nemám žaludek.

Ano, byla jsem učitelka, kvůli své matce. Ale kvůli sobě samé jsem se stala herečkou – a teď se mi zdálo, že jsem se mýlila. Neměla jsem ale nejmenší představu, co vlastně bych měla dělat. Ani jsem nevěděla, na koho se mám obrátit. Přátelé a rodina mi nabízeli spoustu dobrých rad a nápadů, ale všechno se to míjelo účinkem.

Poprvé v životě jsem se rozhodla obrátit se k vlastnímu nitru. Napsala jsem si seznam nejšťastnějších okamžiků. Meditovala jsem. Řekla jsem Bohu: "Chci vědět, jak mám naložit se svým životem. Chci vědět, proč jsem na světě," a pak jsem se modlila za odpovědi.

Za týden jsem dostala "odpověď". Bylo to jako záblesk podvědomí, ale připadalo mi, jako by ta zpráva patřila mně: "Nejsi specialistka, ale dokážeš podněcovat." Nevěděla jsem, jak s takovým sdělením naložit, tak jsem si to napsala a zapomněla jsem na to. Za pár týdnů jsem dostala další: "Musíš se podílet na růstu." Pomyslela jsem si, že růst může znamenat pěstovat rostliny nebo taky vymalovat dům. Dál jsem o tom nepřemýšlela., jen jsem si to zase napsala. Za dva týdny se to opakovalo znovu. "Máš zvláštní dar," slyšela jsem tentokrát, "musíš pracovat s lidmi." Tak dobře, budu pracovat s lidmi a budu je podněcovat k růstu a vývoji. Obrátila jsem se k Bohu a řekla jsem: "To ale není žádná konkrétní práce! Co s tím mám dělat?"

Za tři týdny mi zavolal kamarád, ptal se, jestli bych s ním nezkonzultovala jeho práci. Zajišťoval inzerci pro lékaře. Překvapilo mě to. Řekla jsem mu, že o tom nic nevím, a poděkovala jsem mu, že se ozval. Za týden zavolal znovu. Řekla jsem mu, že je to sice velice lichotivé, ale že mám právě spoustu starostí s hledáním uplatnění v životě. Nechal uplynout ještě jeden týden, a pak svou žádost opakoval potřetí.

"Proč já?" ptala jsem se a on odpověděl: "Protože ti důvěřuji." "Ale já o tom nic nevím!" "To by se mohlo hodit." "Tak dobře," řekla jsem mu, že když mě chce platit za něco, o čem nic nevím, klidně to beru.

Příští týden jsem strávila čtyři dny v jeho kanceláři. Poslouchala jsem rozhovory, rozmlouvala s lidmi, sledovala jsem jejich způsob práce a pracovní proces. Protože jsem opravdu nebyla "expert", dívala jsem se na to objektivně. V pátek jsme se setkali mimo kancelář. Když se můj známý ptal na výsledky pozorování, řekla jsem mu: "Než ti řeknu, co jsem viděla, chci opravdu vědět, co očekáváš."

Začal mi vysvětlovat myšlenku nadnárodního podniku, který by mohl řídit z hotelového pokoje kdekoli na světě. Pak řekl, že chtěl mít malý, rodinný podnik, kde by se lidé znali a drželi spolu.

Já jsem pak prostě komentovala neslučitelnost obou myšlenek – a jemu se rozsvítilo. Došlo mu, že se bude muset rozhodnout. Po rozhodnutí přijde plán a po něm všechno ostatní. Z našeho setkání odešel, jako by spatřil zjevení.

Když odešel, ještě jsem chvíli seděla sama a přemýšlela. Zjevně jsem řekla správnou věc ve správný čas. A řekla jsem si: "Podněcovat lidi, pracovat s nimi, urychlovat růst a vývoj." Od té doby jsem to dělala prostřednictvím konzultací, učení, dokonce jsem i psala – a vždycky jsem se snažila říct správnou věc ve správný čas. Jen jsem hovořila konkrétněji.

Vzhlédla jsem k nebesům a poděkovala. Ptala jsem se – opravdu jsem chtěla znát odpověď – a dostalo se mi odpovědi, po které jsem tolik toužila. Našla jsem své uplatnění.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.