Ještě pár kilometrů a jsem v Neuschwansteinu. Je hustý provoz, mám žízeň a nechce se mi zastavit. Dám si tedy pár loků z pet lahve. Náhle zpozoruji ve zpětném zrcátku dva motocykly. Je to policie a ještě k tomu dopravní…

Policisté gentlemani

Pak to šlo již rychle. Osobní dokumenty, řidičský průkaz, zelená karta a následně i dotaz, zdali souhlasím se zkouškou na alkohol. Pro sebe si pomyslím: copak mohu odmítnout. Místo toho se zeptám na důvod zastavení. "Přejel jste plnou čáru a alkohol máte hluboce nulový." Bylo to řečeno tak, že jsem vteřinu přemýšlel, zda si nemám u prvního kiosku loknout trochu "alkoholického šutru," abych ten "nedostatek" napravil. I policisté pochopili a hned dostávám radu: "Neparkujte na tom horním parkovišti, je drahé. A vedle také ne, tam odtahují… Před hodinou tu někdo ukradl lehce nazelenalou škodovku s českým poznávacím číslem. Barva a typ se shodují s vaším autem." Co jsem ušetřil za pokutu a virtuální odtažení, dám do drožky.

Na zámek Neuschwanstein se můžete dostat pěšky za půl hodinky a zadarmo, nebo autobusem za tři euro, či o něco málo dráže drožkou, a máte to ještě s výkladem. Ceny jsou pohyblivé a prezentovanou sumu je nutno brát jen jako cenovou orientaci.

Zámek

Základní kámen zámku Neuschwanstein byl položen v roce 1869 králem Ludvíkem II. bavorským. Nestačil jej dokončit. Zemřel za necelých dvacet let po zahájení stavby. Ludvík byl jedním z posledních vládnoucích z rodu Wittelsbachů. Narodil se 25. srpna 1845 půl hodiny po půlnoci matce Marii, dceři pruského prince Viléma, a korunnímu princi Karlovi. Wittelsbachové nebyli zdravý rod. Spousta z nich trpěla duševními poruchami. Jeden z nich byl dokonce slabomyslný a strávil život v naprosté izolaci. Ludvík rovněž zdravím neoplýval. A navíc trpěl i velmi přísnou až vojenskou výchovou vedoucí ke skromnosti. Svoje zdravotní neduhy kompenzoval zájmem o divadlo a historii. Po korunovaci se vrhl do práce a lidé obdivovali panovníka oslňujícího krásou a mládím. Ne však všichni. Pruský kancléř Otto Bismark o něm po návštěvě v Mnichově poznamenal, že byl stále myšlenkami někde jinde. Jeho pití přesahovalo obvyklou míru. Byl náladový a nedůvěřivý.

Interiér zámku

V trůnním sále měl být lustr bohatě zdobený slonovou kostí. Král zemřel. Objednávka byla stornována. Stihl se pouze pověsit lustr v podobě byzantské koruny o váze jedné tuny, v němž bylo instalováno 69 svíček zasazených do drahokamů. Vlastně to žádné drahokamy nejsou, ale mistrovská práce z Čech, český křišťál. Podlaha je z malých kamínků, celkový počet – závratné číslo – celé dva miliony. Doba "sestavování" podlahy byla celkem přijatelná – pouhé dva roky.

Obdivovatel Wagnera

Ludvík II. byl obdivovatelem skladatele Richarda Wagnera. Proto jsou na stěnách v komnatách zámku obrazy s výjevy z Wagnerových oper, zvláště z Tristana a Isoldy, a četné výjevy z Lohengrina. Nechybí ani vyobrazení grálu, kalichu z Poslední večeře Páně. Koncertní sál s kazetovým stropem je v prvním patře. Nádherná práce. Kolem dokola jsou výjevy z dalších Wagnerových oper. Zastoupen je zvláště "Parsifal". Koncertní sál je obložený smrkem. Důvodem byla akustika. Zvláště pro Wagnerovu hudbu je smrk "zvukově" měkčí než jedle. Až do 60. let minulého století se zde koncertovalo jen jednou. Bylo to v roce 1933. U příležitosti 50. výročí Wagnerova úmrtí. Dávala se Valkýra. Neudržel jsem se a zeptal se, zda se představení zúčastnil také Hitler. Paní průvodkyně jen mlčky kývne. Další koncert se konal po 30 letech, v roce 1963. Dnes se na zámku koncertuje asi desetkrát za rok. Kapacita sálu je malá, asi 250 míst. Vyprodán je ihned, jakmile se oznámí termín koncertu.

Zdravotní problémy

Pohádkový zámek byl postaven na vrcholu skály. Je vzdálen jen pár kilometrů od města Füssen. Přezdívku pohádkový dostal zámek právem. Za kulisou zelených smrků se skví slonově bílé věže, které vytvářejí dojem, že zámek visí ve vzduchu. Vzdušný zámek postavený podle představy samotného krále. Už v mládí nosil v hlavě pozoruhodné stavby, a když v šestnácti letech uviděl Wagnerova Lohengrina, prosil svého otce, aby bylo uspořádáno jedno představení jen pro něho.

Na stavbě zámku nešetřil finančními prostředky. Výzdoby interiéru se zúčastnili nejlepší řezbáři, malíři a sochaři. Končilo to dluhy a zanedbáváním povinností hlavy státu. O králi se začalo mluvit jako o duševně chorém. Ludvík postupně ztrácel svoji krásu. Jeho dřívější půvab byl ten tam. Byl nápadně bledý. Měl údajně náklonnost k mužům. Na tom by mohlo něco být. Oblíbil si svého sekretáře Friedricha Zieglera a nabídl mu tykání a posílal mu milostné dopisy. Ziegler z funkce sekretáře odešel. Jako důvod udal zdravotní problémy.

Sáhl po morfiu

To vše sice poukazuje na královu homosexuální orientaci, ale nemuselo to tak být. Je totiž možné, že král nebyl homosexuální, ale asexuální, tedy jeho vztah v oblasti erotiky byl zcela platonický. Byl plný romantiky. Tato jeho vášeň ustala po jeho třicátém roku věku. Romantiku nahradil jinými vlastnostmi. Byl náladový, rozmrzelý, opíjel se šampaňským a trpěl i bolestí hlavy a zubů. Zaháněl je léky všeho druhu. Nakonec své problémy "léčil" morfiem.

Nedostávalo se peněz

Pronásledovaly ho dluhy. Jejich příčinou byly náklady na stavbu. Začal si půjčovat. Úvěrů přibývalo, úroky rostly. Nařizoval svým podřízeným, aby vykrádali banky v Paříži, Stuttgartu a Frankfurtu. Potenciální lupiči se sice našli, ale nebyli úspěšní. Mnoho loupeží se nekonalo. Povídá se, že Ludvík do lupičů více "nacpal," než z nich dostal. Oni mu vlastně základní "lupičský" kapitál rozkradli. Došlo to tak daleko, že musel zasáhnout premiér Johann von Lutz, který začal uvažovat o Ludvíkově náhradě. Nalezl jej v Ludvíkově strýci Luitpoldovi. Král byl zbaven svéprávnosti a von Lutz navíc pozval známého psychiatra Aloise von Guddena, aby vypracoval posudek na králův duševní stav. Psychiatr Gudden krále seznámil s jeho situací a pak s ním odcestoval 12. června 1886 na hrad Berg, kde měl být král izolován. Den nato došlo k záhadné tragédii. Král v poledne vydatně pojedl, posílil se alkoholem a vyzval Guddena k večerní procházce. Ve tři čtvrtě na sedm večer se oba vydali ke starnbergskému jezeru a ostatní je zahaleno tajemstvím.

Tragédie na starnbergském jezeře

V osm hodin večer se po obou začalo shánět služebnictvo a četníci. Vydali se k jezeru a nalezli tam dvě mrtvoly. Mrtvoly obou hledaných. Podle první zprávy v nedalekém lesíku našli von Guddena. Měl modřiny na oku. Existuje několik variant. Král chtěl spáchat sebevraždu a doktor Gudden mu v tom chtěl zabránit. Nebo to byla vražda, či dokonce spiknutí. Tedy že von Gudden krále zavraždil nebo utopil. Doktor von Gudden byl podle některých nalezen uprostřed jezera, podle jiných na kraji lesa. Ta pravdivá by mohla být, že to bylo uprostřed jezera, a to i v případě, že se jednalo o spiknutí. Vrah, tedy doktor von Gudden, se snažil z místa činu utéct, tedy uplavat. Fyzicky na přeplavání jezera neměl. Nebo by mohla platit druhá varianta. Král chtěl spáchat sebevraždu a bylo třeba odstranit nepohodlného svědka. Podivné bylo, že von Gudden měl v obličeji modřiny. Ty mohly být způsobeny také tehdy, když se pral s Ludvíkem. Objevily se i zprávy, že král byl zabit bleskem. Tato varianta má však jeden nedostatek. Jeho "utopené" tělo plavalo na povrchu, a to se utopencům nestává.

Lékařský protokol

A pak promluvili lékaři. Ti se přiklonili ke králově schizofrenii nebo progresivní paralýze. Tedy, že svou roli sehrály rodinné dispozice, které získal po své matce. A objevily se další spekulace. Při ohledání mrtvoly dr. von Guddena byla na jeho těle zjištěna velká modřina a podle vyjádření medicínských odborníků byla způsobena silným úderem. Dokonce podle velvyslance Pruska v Mnichově byly na jeho krku nalezeny známky po škrcení. U jezera byli jen oni dva. Král a lékař. Cizí zavinění je tedy vyloučené. Co se tehdy stalo? Byl to králův strach, aby lékař neprozradil jeho nemoc? Byl král lékařem vydírán? Byl si král vědom postupující nemoci a rozhodl se skončit sám se sebou a jeho lékař mu v tom chtěl zabránit? Vrátil se královi "zdravý rozum" a byl si vědom po utonutí dr. von Guddena, co způsobil? Chtěl král spáchat od začátku sebevraždu a extempore s lékařem bylo naprosto neplánované? Proč po tom všem král plaval doprostřed jezera, aby tam skoncoval se životem? To nezní příliš logicky. Nebylo to skutečně tak, jak se od začátku tvrdilo, že králi selhalo srdce a krevní oběh? Pak by utonutí logické bylo. Mnohokrát se tato kauza, smrt krále a jeho lékaře, rekonstruovala. Žádná z rekonstrukcí však neposkytla jednoznačnou odpověď. O tom, jak to opravdu bylo, se v Bavorsku diskutuje dodnes.

Pohádkový zámek

Před svou smrtí napsal Ludvík II. v dopise Richardu Wagnerovi, "…. že po nich zbude dílo, které bude zářit po staletí." Početné zástupy návštěvníků, které se tlačí před každým otevřením zámku, mu dávají za pravdu. Pohádkový zámek krále Ludvíka II. na vás zamává pět kilometrů východně od jihoněmeckého města Füssenu. Byl postaven na skalnatém útesu, nad hlubokou propastí, kde teče řeka Pollat. Je to bezesporu nejpohádkovější zámek na světě. Na kulise jedlové zeleně se zdá, jako by se bílé věže zámku vznášely ve vzduchu. Není to však žádný vzdušný zámek, ale uskutečněný sen bavorského krále. Zámek snů měl ve své hlavě už malý Ludvík jako korunní princ. Když mu bylo šest let, už tehdy si král hrál se stavebními kostkami a budoval ohromné stavby. O letních měsících se královská rodina odstěhovala na zámek Hohenschwangau, který získal Ludvíkův otec Maxmilián II. Maxmilián byl romantický monarcha. Výzdobou interiéru svého letního sídla nepověřil architekta, ale divadelního malíře. Oblíbenými motivy krále byly staré ságy o hrdinech, především sága o labutím rytíři Lohengrinovi, který měl žít právě na zámku Hohenschwangau.

Romantické dítě

Mladý princ, pozdější král Ludvík II. byl údajně ustrašené, citlivé a romantické dítě. Byl ovlivněn nadšením svého otce a oblíbil si stejné německé ságy. V roce 1864 zemřel král Maxmilián a Ludvík se v osmnácti letech stal následníkem trůnu. Čekal jen pět týdnů, než do Mnichova pozval skladatele Richarda Wagnera. Setkal se s jednapadesátiletým hudebním skladatelem, hudebním revolucionářem, který byl toho času finančně na mizině. Pozváním na Neuschwanstein mu najednou za sedmnáct měsíců spadlo do klína sto tisíc zlatých. Mezi králem mecenášem a Wagnerem se vyvinul úzký vztah. Ač král neměl muzikální vzdělání, byl skladateli radou i činem k dispozici. Stejně jako jeho otec pověřil Ludvík opět divadelního malíře, tentokrát Christiana Janka, aby navrhl jeho zámek snů. Jank vypracoval návrh fantastického stavebního díla. Byli sehnáni zruční dělníci a ti se podle plánu pustili do díla a vytvořili skutečně pohádkový zámek. Neuschwanstein byl vlastně zámek Lohengrina. Jank navrhoval původně tříposchoďovou gotickou stavbu. Král však trval na stavbě pětiposchoďové, neboť ta lépe pasovala kWagnerovu romantickému stylu. Modelem mu měl být zámecký dvůr v Antverpách z druhého aktu provedení Lohengrina.

Moderní vybavení

Středověk v Neuschwansteinu je jen iluze. Za stavební fasádou se skrývala moderní technika.

Na svoji dobu, před zhruba asi 150 lety, to byl pokrok. Z kohoutku ve formě labutě tekla voda. Bylo zde instalováno i ústřední topení. Když nefungovalo, bylo nahrazeno kamny. Teplý vzduch se reguloval klapkami. Kuchyně, i když více než stoletá, byla téměř na dnešní úrovni. Tekla zde dokonce teplá a studená voda. Byla též vybavena "bazénem", ve kterém plavaly ryby. Host si jen ukázal a vybraná ryba šla upravená na jeho stůl. Gril pracoval na principu, který vymyslel sám Leonardo da Vinci. Otáčení při grilování zajišťoval horký vzduch. Toaleta byla splachovací. Přes elektrické zařízení mohl král "dálkově" přivolávat svoje služebnictvo. A mezi třetím a čtvrtým poschodím byl dokonce místní telefon. Jídlo se do pater nenosilo, ale putovalo výtahem. Při stavbě na Neuschwansteinu byl použit poprvé dokonce parní jeřáb. Ludvík II. svůj dokončený zámek snů nikdy neviděl. Když "odešel", bylo kolem celé stavby ještě lešení.

Příbuzná Sisi

Odcházím ze zámku a vidím, že parkoviště je plné "dostavníků". Nikdo dolů nejede. To, co jsem "roztočil" směrem nahoru, jsem se rozhodl ušetřit. Takových jako já bylo, jak jsem brzy na krásné lesní cestě zjistil, více. Jen s tím rozdílem, že já jdu svižně a rodinky s dětmi si to vychutnávají. Mě však čeká ještě cesta domů, a to je pár set kilometrů. Konec lesní cesty tvoří rovina. Začínám přemýšlet o Ludvíku II. Vzpomněl jsem si přitom na Sisi, Ludvíkovu příbuznou, pozdější manželku císaře Františka Josefa I., císařovnu Alžbětu, českou a uherskou královnu. Tu samou Sisi, která byla známa svými dietami, jež se staly pověstnými a které přeháněla. Nejen to. Velmi často "utíkala" z domova, česky tedy od císaře. Její putování zastavil v roce 1892 ve švýcarské Ženevě anarchista, který chtěl být slavný, a jako cestu ke slávě si vybral smrt Sisi. Sisi byla vzdálená příbuzná krále Ludvíka II., a proto není podivné, že mezi nimi existovala korespondence. Není ani tak důležité, že si psali, ale co si psali. O čem Ludvík II. Sisi psal?

Zlosyn na scéně

Psal jí o zloduchovi, který se vzhlédne ve Wagnerových operách, a celý svět bude otřesen jeho počínáním. Psal o zloduchovi, který bude milovat Wagnerovu hudbu, a bude mít jako on, Ludvík, sklony k architektuře. V dalších dopisech sděloval Sisi, že ten démon ho chodí navštěvovat a seznamuje ho s bitvami, jež rozpoutal. "Je to ďábel v lidské podobě," zakončil Ludvík.

Sisi kladla králi Ludvíkovi II. v jednom z dopisů otázku, kdo je tím zlosynem. Na to jí Ludvík II. odpověděl, že ten zlosyn se ještě nenarodil. Pak jsem si uvědomil, že o pár let později se v Rakousku narodil obdivovatel skladatele Richarda Wagnera, obdivovatel Bavorska, jistý Adolf Schickelgruber. Nic vám to jméno neříká?? Ten zlosyn, o kterém se zmiňoval Ludvík II., se později jmenoval Adolf Hitler. A byl to právě on, kdo si oblíbil a mnoho času strávil poslechem Wagnerových oper. Jednu z nich viděl poprvé asi jako dvanáctiletý. Byl jí natolik osloven, že nešel několik dní do školy. Psal se začátek 20. století. Hitler však nebyl romantik jako Ludvík II., ale pragmatik. Před vpádem wehrmachtu do Polska si údajně prozpěvoval úryvky z Parsifala. Úryvky ze soumraku Bohů se pak hrály v německém rozhlase, když pochodovali váleční hrdinové Třetí říše, ale také po prohře propagované neporazitelné německé armády u Stalingradu. Údajně než se v Berlíně zastřelil, přehrával si Hitler úryvky z Bludného Holanďana. Měl stejné stavitelské plány jako Ludvík II., ale tentokrát ne v Bavorsku, ale v Berlíně, a také v Linzi a Vídni. Obraz Německa měl hrdiny ve wagnerovských operách. Ludvík II. dal Wagnerovi ohromnou peněžní částku na stavbu divadla v Bayreuthu, kde se měly hrát jen wagnerovské opery. A Hitler, už jako kancléř, se v Bayreuthu Wagnerových oper zúčastnil.

Pitvu ne

Do záhady úmrtí bavorského krále Ludvíka II. a doktora von Guddena by mohla vnést jasno pitva. V tom je ale háček. Pitvu nechtějí Wittelsbachové v žádném případě připustit. Tragédie na starnbergském jezeře je dále záhadnou tragédií. Co však není tajemstvím – Ludvík II. má v hrobě na prsou od Sisi, s níž si dobře rozuměl, uschlou kytici jasmínu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 2/2008.