Bylo mi čtyřicet a se svým životem jsem byla spokojená. Scházela jsem se s jedním mužem, který nevyžadoval lásku, a s jedním opravdovým přítelem, který mi dal všechno ostatní: společenský život, lásku a přátelství. Neměla jsem ani žádné existenční problémy. Cestovala jsem a dělala všechno, co jsem chtěla dělat, a kdy se mi zachtělo.

Zajímala jsem se také o kurzy a semináře – čím tajemnější, tím lepší. Pokoušela jsem se dostat do skupiny studující učení kabaly, ale už nebrali přihlášky. Jednou večer se u mě zastavil přítel Masnny s letáčkem, že se otevírá nová třída kabaly, prakticky za rohem mého bytu.

Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť nábožensky založená ani vzdělaná v judaizmu, ale tohle nové mystické učení mě zaujalo. Hodiny byly vynikající a postupy, jimiž jsme se učili sebezdokonalení, opravdu zabíraly. Po prvním měsíci se blížily židovské svátky a kabalistické centrum nás zvalo na oslavu židovského nového roku v Somersetu v New Persey. Cítila jsem, že jsem připravena na duchovní dobrodružství. Kromě toho, jeden víkend, to může být docela legrace. Hned po příjezdu byla recepce. Stála jsem v řadě, když ke mně přistoupil nějaký muž a řekl mi, že to bude silný zážitek. Z neznámého důvodu mě to popudilo. Jakou má ten chlap drzost, říkat mi, co mě čeká a jak se mi to bude líbit! Nezvykle ostře jsem mu odpověděla, že mám silné zážitky ráda, a nevybíravě jsem mu naznačila, aby odešel. Ve vší slušnosti se vzdálil.

A jestli to silný zážitek byl? Nejenže se mi tam nelíbilo a nic z toho, co se tam dělo, mě neoslovilo, ale dokonce jsem chtěla okamžitě odjet. Ale nemohla jsem jen tak utéct, a tak jsem se rozhodla, že se pokusím vzít si z toho maximum. Chodila jsem na bohoslužby a sledovala jsem je s nadhledem. Někdy ke konci bohoslužeb byla modlitba, která umožňovala něco si přát. Řekli nám, že pokud se na přání opravdu soustředíme, určitě se nám příští rok splní. No to je něco, řekla jsem si, tak do toho. Přála jsem si, abych někoho mohla učinit šťastným, jak bych chtěla být já sama.

Krátce potom bohoslužby skončily a já byla tak ráda. Už jsem se těšila, až pojedu domů. Abych nějak zabila čas, šla jsem se s kamarádem projít. Bavili jsme se o svých pocitech, když jsem si všimla toho muže, co mi na začátku sděloval, že to bude silný zážitek. Sladce sarkasticky jsem se ho optala, jak si užíval víkend. Začal mi poctivě vyprávět, jak se měl, ale já to pouštěla druhým uchem ven. Nakonec se mě zeptal, jestli by mě nemohl pozvat na skleničku. Popíjeli jsme a povídali jsme si a povídali a povídali…, a pak jsem si najednou uvědomila, že ještě s nikým jsem se necítila tak dobře. Vyzařovalo z něj dobro a já cítila, že mu můžu důvěřovat. Vůbec jsem nebyla ve střehu, ani jsem neměla představu, jak by to mělo pokračovat. Hodiny plynuly a my si povídali a odhalovali se jeden druhému. Právě jsme se chtěli rozloučit, když mi řekl, že by "někoho rád učinil tak šťastným, jak by chtěl být on sám". Slovo od slova mé přání! Nejenže mě "znal", ještě než mě poznal, dokonce teď vlastními ústy vyslovil mé několik hodin staré přání.

Po šestiměsíčním dvoření u mě na Floridě a u něho v Kanadě jsme se vzali – nikdy jsem si nemyslela, že bych se ještě mohla vdát. Nikdy jsem nečekala, že potkám muže, který by se tak hodil k mé osobnosti a k mé duši.

Teď jsem každý den svědkem zázraku – protože mou jedinou starostí je učinit manžela tak šťastným, jako bych chtěla být já sama.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 2/2010.