Je známo, že člověk prospí asi třetinu svého života. Spánek je přitom obecně vnímán jako přímý protiklad stavu bdělosti, kdy jsme aktivní, naše tělo i mysl pracují a my vědomě vstupujeme do interakcí s okolním světem.

Ačkoli jde o zcela zřejmý a snadno prokazatelný fakt, napadá mě v této souvislosti malá metafora. Navzdory soustředěnosti, pohotovosti a aktivitě, jež tento bdělý stav provázejí, zažíváme občas zvláštní probuzení, kdy obvykle na pár okamžiků zahlédneme svět, jehož brány nám jinak zůstávají uzavřené. Svět, který se velmi liší od naší každodenní reality, ale jenž v nás přesto vzbouzí neodbytný pocit, že snad právě zde se ocitáme tváří v tvář jediné myslitelné skutečnosti...

Numinózní zážitek

Německý luteránský teolog a historik náboženství Rudolf Otto to nazval numinózním zážitkem. V těchto chvílích jsme zaskočeni něčím mocným, tajemným, a přesto na okamžik zčásti srozumitelným; něčím nekonečným a zároveň na moment zdánlivě uchopitelným; něčím naprosto odlišným od nás samotných, avšak současně něčím, čeho se jevíme být nedílnou součástí. V úžasu nad setkáním s oním tajemnem můžeme prožívat okamžiky, kdy nekonečno pohltí vše obyčejné a běžné. Pokud prožijeme něco takového, sotva se vrátíme do všedního života nezměněni. Tajemný prožitek posvátna se dostavuje velmi často také v noci, když obloha zazáří milionem vzdálených hvězd, nebo ráno při východu slunce.

Okamžik pravdy

Tento zážitek se často předává v lidském vyjádření prostřednictvím umění, hudby, literatury, tance nebo architektury. Může nás zasáhnout, když pozorujeme buddhistický chrám se staletou historií, nebo stojíme obklopeni nádherou evropské katedrály, jež se zdá být naplněna neviditelnou přítomností, anebo když vejdeme do skvostné mešity. Numinózní okamžik nám může navodit hudba, krajina zobrazená v orientální malbě, nebo spisy pradávných filozofů. Průvodcem k numinóznímu zážitku se může stát i člověk, jehož život svědčí o víře v širší skutečnost, ať už je to hinduistický guru, buddhistický mnich, nebo evangelický pastor. Takový prožitek v nás často probudí dosud nepoznanou touhu a my začínáme pátrat po tom, jak porozumět svému vnitřnímu duchu a jak definovat vlastní místo ve vesmíru.

V jednotě všehomíra

Jeden můj přítel prožil kdysi něco podobného, a přestože je to již mnoho let, tento zážitek zůstává i nadále v jeho paměti živý a fascinující. Meditoval tehdy spolu s několika přáteli ve veliké zahradě. Bylo léto, seděli v trávě na dekách a do tváří jim dopadaly teplé sluneční paprsky. Seděli tiše, bez pohnutí, pohrouženi do svých tajuplných světů. Na nebi se náhle objevil malý dešťový obláček a na zem začaly dopadat první kapky. Pak se stalo cosi nepochopitelného. Tělo mého přítele, jak to sám popsal, náhle zmizelo, jednoduše tu nebylo; respektive přestalo existovat ve své známé podobě. Navzdory tomu sám sebe i nadále vnímal, byl schopen vidět, slyšet, cítit... Poté si s úžasem uvědomil, že se proměnil v jednu z dešťových kapek, které ještě před pár okamžiky dopadaly na jeho oči, nos a ústa. Byl to naprosto jedinečný pocit, fantastická proměna, neuvěřitelný přechod z jedné úrovně bytí do zcela odlišné dimenze. Současně s tím se radikálně změnil i repertoár příchozích vjemů. Tak jako se v každé kapce deště nebo rosy odráží celý okolní svět, tak se nyní zrcadlil i v jeho novém vědomí – v jediné třpytivé krůpěji se vlnil svěže zelený trávník, šuměl nedaleký horský potok, modralo se blankytné nebe... sametově měkkým hlasem promlouvala matka Země. A když slunce vyslalo své zlaté paprsky vstříc pastelově něžným barvám duhy, z vodních krůpějí se staly čarokrásné perly a vesmír se roztančil ve víru oslnivé touhy.

Vnitřní vesmír

Jak již bylo řečeno, ona dokonalá jednota prožívaná v těchto posvátných okamžicích vychází z existence dílčích fragmentů, z nichž každý žije svým vlastním životem, a přece dohromady vytvářejí čarokrásný obraz všehomíra. Je proto třeba zaměřit své zraky a svou mysl k záhadným hlubinám vzdáleného vesmíru stejně jako k tajuplným dimenzím našich vlastních niter. I zde se rozprostírá vesmír s miliony hvězd a galaxií, jejichž povaha nám dosud nebyla odkryta. Lidská duše je ideální terén pro ty, kdo milují dobrodružství. Je to ta nejdokonalejší výzva pro zapálené objevitele. Většina lidí tuto báječnou šanci vědomě opomíjí. Nač také pátrat po něčem, co nelze ani řádně uchopit a pojmenovat, když okolní svět nabízí nepřeberné množství lákavých a zajímavých věcí, jež jsou téměř na dosah. Zapomínají však na to, že i tyto věci mají svůj původ v zářivém prameni inspirace, jenž vyvěrá z hlubin lidské duše, a že bez něj by byl onen přitažlivý okolní svět zcela nemyslitelným. Nehledě na to, že pokladnice našich niter skrývá i další vzácné klenoty, jako je láska, přátelství, víra v dobro, soucit a mnoho jiných. Vězme, že stojí za to prozkoumat tajemná zákoutí našich vnitřních vesmírů a objevit byť jen jedinou z oněch třpytivých hvězd, jež mají schopnost prozářit náš život světlem poznání.

Čas probuzení

Vzpomínám si v této souvislosti na americký film Čas probuzení (Awakenings, 1990) s Robinem Williamsem a Robertem De Niro v hlavních rolích. Mnozí z nás tento příběh natočený podle skutečné události jistě znají. Do nemocnice pro léčbu chronických chorob v Bronxu nastoupí nový lékař, původně s úmyslem věnovat se výzkumné práci v neurologické laboratoři. Skutečnost je však poněkud jiná a dr. Sayer dostává na výběr: buď nastoupí na oddělení chronických případů, nebo si najde místo někde jinde. Lékař zůstává a postupně se seznamuje se svěřenými pacienty. Tito lidé žijí v nemocnici již dlouhou řadu let a všichni mají jedno společné – jsou zcela nehybní a jejich chorobopisy jako příčinu tohoto stavu shodně uvádějí neznámou formu těžké demence. Vypadají, jako by skoro ani nežili. Nemohou chodit, nemluví a téměř na nic nereagují. Jejich situace je obecně považována za neměnnou, proto již několik desítek let dostávají stejnou medikaci. Dr. Sayer však v sobě nezapře rozeného badatele a snaží se objevit příčinu jejich potíží. Dlouhé noci vysedává nad chorobopisy a hledá nějaký shodný prvek, něco, jež mají tito lidé společného, co se možná kdysi stalo spouštěčem záhadné nemoci, která své oběti nelítostně uvrhla do stavu naprosté strnulosti. Jeho úsilí se vyplácí. Po nějaké době nalézá odpověď na svou otázku, a co víc – i možný způsob, jak své pacienty znovu vrátit do normálního života.

Věci, které platí

Záhy se stáváme svědky naprosto fascinující scény, jež je zároveň vrcholným momentem celého filmu. Uprostřed noci, v mlčenlivých bezútěšných kulisách psychiatrického oddělení se odehraje zázrak – dosud nehybní, strnulí lidé vstávají ze svých lůžek a jako tajemní duchové bloudí místností, jako by ani nevěřili tomu, co právě prožívají. Jejich pohyby jsou téměř přízračné a celá scéna připomíná fantastický sen, jenž mizí spolu s ránem. Tentokrát je tomu ale jinak. Nadcházející jitro neznamená konec, nýbrž začátek nových dnů, nového života, jenž po dlouhé době odhodil těžké okovy strašlivé nemoci. Později se ukázalo, že tato "probuzení" byla pouze dočasná; podávaný lék přestal účinkovat, příznaky nemoci se vrátily a lidé postupně upadali do své někdejší katatonie. Dr. Sayer se však nevzdal a až do konce své profesní kariéry se snažil znovu pomáhat těm, kteří po celý svůj život balancovali mezi bytím a nebytím. Závěrem bych připomněla malý úryvek z jeho projevu, který přednesl před lékařskou komorou jako obhajobu své práce: "Co však víme, je, že když se zavřelo chemické okno, přicházejí jiná probuzení, že lidský duch je silnější než jakákoli droga a že to je to, co musí být živené – prací, hrou, přátelstvím, rodinou." K tomu snad není třeba nic dodávat. Snad jen upřímné a vroucí přání, aby naše vlastní "probuzení" nebyla pouze dočasná a abychom vždy nové ráno přivítali se srdcem stejně zářícím, v jaké se tato vzácná schránka niterného lidství proměnila v okamžiku "záblesku".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 2/2010.