Rozsah vědeckého zaměření a odborných výzkumů, jimž se věnuje doc. Ing. Jaroslav Klokočník, DrSc. (nar. 1948) je úctyhodný. Jako vědecký pracovník Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. se zabývá dráhami umělých družic Země a paleoastronomií, zkoumající astronomické znalosti dávných civilizací. Jako geodet je členem Evropské geofyzikální společnosti a Mezinárodní asociace geodézie, IAU a COSPAT. Výsledky svých bádání pravidelně zúročuje v bohaté publikační činnosti u nás i v zahraničí, díky níž se může i široká veřejnost seznámit s mnoha pozoruhodnostmi týkajícími se "dějin" v nitru naší planety, i těmi, které souvisejí s civilizacemi, jejichž odkazu se snažíme porozumět.

Která místa ve Střední Americe jste navštívil a proč vás přitahují?

Postupně při třech pobytech jsme navštívili následující archeologické lokality, některé opakovaně: Teotihuacán, El Tajín, Tres Zapotes, San Lorenzo, Monte Albán, Mitla, park La Venta ve Villahermose, Palenque, Uxmal, Kabán, Labná, Sayil, Dzibilchaltún, Chichén Itzá, Cobá, Tulum, Izapa, Kaminaljuyú, Quiriguá, Tikal, Uaxactún a Copán – od Mexika přes Guatemalu až do Hondurasu. Na většině míst jsme měřili s přesným kompasem a pomocí GPS. Chtěli jsme mít co nejrozmanitejší vzorky kultur z různých oblastí a období hlavně k testování Fusonovy hypotézy.

Máte pravdu, ale později. Co se do současnosti podařilo zjistit o kultuře Olméků, nejstarší civilizaci ve Střední Americe, která po sobě sice zanechala hmatatelné stopy, ale mnoho se o ní neví?

To by vydalo na knihu. Otázka spíše pro historika. Řeknu jen, že dnes se spíše preferuje teorie, že Olmékové a Mayové žili souběžně, čili není nutně pravda, že Olmékové Maye předcházeli. I s tím tvrzením, že byli v Mesoamerice nejstarší civilizací, bych byl opatrný. Tzv. předklasické období spadá do 2000 před n. l. až 250 n. l. Na scéně jsou Olmékové, Mayové, Mixtékové, pak Zapotékové.

Kdy byl rozluštěn mayský způsob psaní?

Dosud ve své úplnosti rozlustěn nebyl, i když to někteří historici-mayisté budou tvrdit. Hodila by se pomůcka typu "Rosettské desky" z Egypta. Blíží se jí spisy Diego de Landy "Relación de las cosas de Yucatán". Rozluštěna byla přinejmenším čísla a kalendářní hieroglyfy.

Mayskými hieroglyfy se zabývali m.j. L. de Rosny, D. G. Brinton, B. L. Whorf nebo E. S. Thompson. Abych neopakoval známé věci a nefušoval coby astronom a geodet do řemesla odborníkům, odkážu na literaturu, která je pro každého dosažitelná: M. Longhenová, Mexico, nakladatelství REBO, časopis VESMÍR 83, říjen 2004, nebo na klasika pana Sylvana Griswolda Morleyho, jehož kniha Mayové z r. 1946 vyšla v r. 1977 česky.

Některé stély a sochy z předkolumbovského období udivují vyobrazenými vousatými muži. Je možné, že jde o památku na dávné setkání s lidmi, kteří se na americký kontinent přeplavili, například na Vikingy?

Oficiální věda to připouští nerada. Osobně jsem oproštěn od schémat, která mohou svazovat kolegy mayisty, takže jako přírodovědec mohu na Vaši otázku odpovědět: ano, je to možné. Cílené či necílené návštěvy přes oceán na lodích mohly přicházet vícekrát jak z východu, tak ze západu. Přeplavat moře není po technické stránce zas až tak obtížné. Vyobrazení nemaysky a neolmécky vyhlížejících vousatých postav, nejen sošek, ale na velkých stélách a dalších objektech, které sotva mohou být novodobým padělkem, o takových plavbách a kontaktech svědčí, ale nedávají stoprocentní důkaz. Je jich řada z různých míst a dob. Zájemce si je může nalistovat na www.asu.cas.cz/~jklokocn v položce "ARCHAEOASTRONOMY".

Náhrobní deska z Chrámu nápisů v Palenque budí od svého objevení mexickým archeologem Alberto Ruz Lhuillierem v roce 1952 neustálý zájem. Zakrývala sarkofág s ostatky vládce Pacala (Sluneční štít) a názory na to, co její reliéf zobrazuje, jsou někdy velmi odlišné. Pomineme-li Dänikenovu hypotézu, že jde o znázornění vesmírné lodi s kosmonautem, co je možné o ní říci?

Takových desek a stél je v celé Mezoamerice celá řada. Ještě zajímavější je keramika. Historici vysvětlují scénu na sarkofágu Pacalovy hrobky asi takto: Pacal v okamžiku smrti je oblečen jako Bůh kukuřice a padá do tlamy Pozemského netvora či Podzemní "hadí" příšery (White Bone Snake). Pod ním je brána do podsvětí (Xibalba), Pakal padá dolů po ose Stromu života, též Kosmického stromu, jehož metaforou je Mléčná dráha.

Däniken desku otočil o devadesát stupňů a vidí na ní postavu sedící v létajícím stroji, obsluhující nějaké technické zařízení. Připusťme to na chvíli. Celý komplex v Palenque s Chrámem nápisů i Pacalovou hrobkou nemůže být starší než z 5. stol. n. l. a mladší než z 9. stol. n. l. Pacal zemřel r. 683 n. l. Tou dobou na Zemi žádná civilizace, jež by disponovala létajícími stroji, nebyla, a tak to nutně byli mimozemšťané, kdo Pacala posadili do své "stíhačky", kde mačkal páčky a byl vyobrazen jako "správný šéf" na "věčnou památku". Nyní se ptám: kdybyste byli průzkumníci nějaké planety, jistě byste ji zkoumali systematicky, na různých místech. Že by pak zbyla jen jedna památka na takovou návštěvu? Nepravděpodobné. Že byste navštívili právě jen pana Pacala? To sotva. To nám nějak nehraje. Nejspíš to tak nebylo.

Souvisí nějak tzv. sluneční kolo kamenného aztéckého kalendáře s kalendářem mayským?

Ptáte se asi na kruhovou desku, dnes postavenou vertikálně v muzeu v hlavním městě Mexika. Tento monument obsahuje hieroglyfy 20denního cyklu, stejný používali Mayové, Zapotékové a Mixtékové. Dále obsahuje znaky pro čtyři období, kdy byl celý svět podle tehdejších představ zničen a znovu obnoven. Se složitým mayským kalendářem nemá tato památka nic společného. Podle některých autorů je na okraji desky zobrazeno několik souhvězdí.

Podle některých názorů je dokonce možné podle jejich přesně vypočítaných kalendářních cyklů zjistit změny, kterými Země procházela, včetně určení jejího zániku, či zániku civilizace na ní… Jedna hypotéza zmiňuje rok 2012.

Spěte klidně, milé čtenářky a čtenáři. Takových konců světa už bylo...

A v případě, že by celoplanetární katastrofu mohl způsobit dopad některého z mnoha asteroidů, jak tomu možná bylo v případě po něm zbylém kráteru Mjolnir…

Nespěte klidně, milé čtenářky a čtenáři. Srážka s planetkou či kometou je možná v podstatě kdykoli. Navíc dnes nemáme prostředky k tomu, abychom jí zabránili, a dokonce ani k tomu, abychom ji předpověděli. Občas se spustí poplach, že bylo pozorováno těleso, které míří k Zemi, ale poplach byl zatím vždy planý. Ona totiž předpověď dráhy takového tělesa z krátké série měření je velmi nepřesná. Občas, v měřítku miliónů let, se zásah povede a následky pak mohou být katastrofální. A proč nejsme schopni ani varovat? Je totiž více prostředků na střílení do lidí než na kompletní sledovací službu, která by pozorováním pokryla soustavně celé nebe.

Astronomové už znají mechanizmy, kterými se "pokojně" obíhající těleso třeba v prostoru mezi Marsem a Jupiterem "vymkne" a může se dostat na dráhu protínající dráhu Země. Ve Sluneční soustavě existují jakési zásobníky takových těles nejen v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, ale i podstatně dále od Slunce. Dopad tělesa o průměru větším než 1 km (a takové není výjimkou) už může znamenat celoplanetární katastrofu. V oblasti zásahu nemají živí tvorové šanci, dále od něj přežijí ti schovaní pod zemí nebo v moři. Na pevnině budou ztráty velké, protože se zcela a na dlouho naruší potravní řetězec.

Vybrala jste si impaktní kráter Mjolnir, schovaný pod usazeninami v moři na severu Evropy. Ale ten není moc velký, průměr cca 40 km. Lepší je Chicxulub na severu Yukatánu se dvěma "lemy" o průměru 90 a 180 km nebo Vredefort v jižní Africe o průměru 300 km. Neprokázané jsou obří krátery v Antarktidě a v Čechách. Celkem je na Zemi prokázáno přes sto impaktních kráterů různých velikostí a stáří. Ani Země totiž neušla období Velkého bombardování brzy po zformování Sluneční soustavy. Proč by taky měla být výjimkou? Spousta těles ve Sluneční soustavě se vzájemně srážela. To jen na Zemi to následná geologická činnost zahladila někdy až k nepoznání, na rozdíl od geologicky skoro mrtvých těles, jako jsou nyní (a už dlouho) Měsíc nebo Merkur, které jsou krátery posety.

Čtenář se možná diví, jak kráter, který na povrchu není vidět, jako Chicxulub nebo Mjolnir, někdo může najít. Prozradí jej tíhové anomálie z gravimetrických měření. Ta se konají v rámci prospekce před těžbou nafty. Ukázka výsledků gravimetrických měření pro Yukatán je na obrázku. Oba valy kráteru, vnitřní a vnější, jsou dobře vyznačeny kladnými a zápornými hodnotami tíhových anomálií (bohužel zde není prostor tyto pojmy vysvětlovat, zvídavý čtenář se podívá na GOOGLE nebo do učebnice geofyziky). Chicxulub je napůl pod mělkým mořem (jižní část tzv. Campešské lavice Mexického zálivu), napůl pod vápencovou vrstvou na pevnině (sever poloostrova Yukatán), jakoby "zacementován" usazeninami nahromaděnými od konce druhohor, kdy těleso, které jej vytvořilo, vyhubilo spoustu živého na Zemi, i ty nenažrané veleještěry. Ještě že tím uvolnili cestu z nor našim předchůdcům... Dovedete si představit, jak by vypadal svět osídlený veleještěry, kteří by se mohli vyvinout na inteligentní veleještěry?

Možná jako scénář sci-fi... Spíš mne zajímá chrámový komplex v Chichén Itzá s hlubokou studnou – vlastně cenote, sloužící jako posvátné obětiště. Mohl byste se zmínit jak o její stránce duchovní, tak i geologické?

Cenote lze přirovnat k Macoše, díře v krasové oblasti. Slouží jako zásobárna pitné vody.

Je přirozené, že cenote přitahovaly starověké obyvatele a ti si v jejich blízkosti budovali svá sídla. Oblast je vápencová, pitné vody jinde moc není. Jedna velká cenote z Chichén Itzá je na obrázku. Jejich geografické rozložení na severu Yukatánu, jak vidíme na dalším obrázku, zjevně souvisí s následky pádu tělesa, které vytvořilo kráter Chicxulub. Odkázal bych na geology.

Kromě zásobárny pitné vody sloužily cenote jako obětiště – byly do nich vhazovány různé předměty i lidské oběti bohům, např. v době neúrody. Některé artefakty archeologové vylovili. Tak dlouho Mayové vhazovali, až se jim voda zkazila, dostali tyfus a pak zvítězil ten, kdo včas utekl... tenhle scénář jsem si vymyslel, ale mohlo to tak být.

Čím vás tato dávná kultura přitahuje a na které její otázky ještě chcete nalézt odpovědi?

Zajímal mě vztah mayského a našeho kalendáře, kde se ukázala obrovská nepřesnost v přiřazení dějin Mesoameriky k dějinám ostatního světa. Může jít o chybu v rámci sta let. To jistě mnohé překvapí. Pro některé historiky je to nepřijatelné zjištění. Znamenalo by to, že když řekneme, že Pacal zemřel v r. 683 (podle korelace GMT), tak to ve skutečnosti bylo v r. 787 n. l. (podle korelace BB). Nejistota přiřazení správného času se snad dá vyřešit za pomoci astronomie, konkrétně rozborem astronomických pozorování Mayi zaznamenaných v tzv. Drážďanském Kodexu, knize mayské astronomie. Ale to by bylo zase na knihu, nebo minimálně na další rozhovor...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 2/2008.