Pokud by se někdo rozhodl napsat knihu nazvanou Dějiny strachu, zjistil by hned na první stránce takové knihy, že jakmile se v lidské duši objevil první strach, objevily se zároveň s ním i první bytosti, které tento strach provázejí.

Mívají různá jména. Podle čeho bývají pojmenovávány? Podle úhlu pohledu, podle prostředí, podle náboženství, podle duševního založení toho, koho ovládá tíseň, podle dobových konvencí. Hovořívá se tak o přeludech i o démonech, o halucinacích i o ďábelském mámení, o chorobných iluzích, o přízracích, i o strašidlech. Bylo hezky řečeno, že na světě by bylo všechno jednodušší, kdyby aspoň jedna ze dvou stran, které se přou, měla pravdu. Obvykle zaslepenost vůči názorům jednoho s sebou nese i zaslepenost pro moudré posouzení, pro převážení vlastních názorů.

Jistě že je oceán pověrčivosti, který je třeba přeplout, aby člověk dospěl k druhému břehu. Ovšem ti, kteří s pověrčivostí odmítají i vědomí toho, že existují i tajemství, neodmítají jenom pověrčivost, odmítají i pokorné a nezvratné poznání toho, že existuje něco, co jejich dosavadní poznání přesahuje.

Proti ďáblovi

Ti venkované, kteří rozbíjeli bleskovod pátera Diviše, (kterého považovali za zlotvora, co na jejich ves vábí blesky), si pravděpodobně mysleli, jak jsou pokrokoví, jak bojují proti tmářství a pověrčivosti. Ovšem mysleli si to i potom, když přišla bouře a jejich stavení vyhořela?

Jeden z velkých neurologů, člen vysoce prestižní Britské královské společnosti i Newyorské neurologické akademie, mi jednou při večeři vyprávěl o tom, jak se lidé zbavovali od pradávna strachu. Měli moderní poznání v "moderním" projevu. Pokřižování je skvělý způsob, jak se osvobodit od "elektromagnetického obalu", který stísňuje. Kněz nemohl uklidnit barokní babičku tím, že by jí řekl, ať se zbaví svého stísňujícího "obalu", nemohl použít přesného vědeckého pojmenování. Pokřižování rozuměla. A pomohlo. A co slovo "amen"? nádech a výdech. Jogínské cvičení. Totéž, co dnes doporučují psychologové studentům před zkouškou. Nadechněte se a vydechněte a uvidíte, že tréma mizí. Nejde o žádného démona obav, který by se zaplašil pomocí slov.

Odhánět mor vyzváněním zvonů?

Jak se osvícenci asi smáli knězi, který nechal vyzvánět. "Věří na morové strašidlo". Teprve moderní věda zjistila, že mor přenášejí hlodavci, kteří nesnášejí vlnové chvění, jaké kostelní zvony vyvolávají. A pokud je odbíjení ruší ve dne v noci, raději opustí místo, kde žili, a s nimi pochopitelně místo opustil i mor. Dávní pohané zosobňovali blesky, pojímali po svém fyzické potíže, pohromy. Jenomže nebyla jejich pověrčivost jenom jinou podobnou pověrčivosti, která je dnes často s pýchou vyhlašována za moderní poznání moderní doby?

Dříve lidé věřili na bůžky vody

A dnes? Jeden proutkař vyprávěl: "Tolik lidí se mi směje, že hledám vodu proutkem. Ale když potřebují studnu, stejně si pro mne pošlou". Lidé nemají strach ze všelijakých bůžků vody, z vodníků. Nevěří na tajemství vody. Na "bůžky vod". A přitom o tajuplné schopnosti proutkařů se ví dnes stejně málo jako před tisíciletím.

Jak důležitá je pokora

Lidé se často posmívají tak dlouho, dokud si neuvědomí, jak jsou sami směšní. Často jsem psal o úzkosti, o nevysvětlitelných jevech, o lidech nadaných schopností léčit od strachu. O "moderních strašidlech" i o těch pradávných. O prastarém, archetypickém strachu, i o strachu těchto dní. "Strašidla" nezmizí. Jenom dostávají jiná jména. A o těch jejich starých i nových podobách můžeme přemýšlet a vyprávět. Čím více má člověk schopnosti vnímat tajemství, tím více má i schopnost vnímat viditelnou skutečnost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 2/2010.