S manželem jsme se zrovna vrátili z nákupu, když se zvenčí za dveřmi ozval ohlušující kočičí skřek, při kterém tuhla krev v žilách. Vylekala jsem se, že jedna z našich dvou koček nějak vyklouzla ven a teď je v průšvihu.

Otevřela jsem dveře a cizí kočka – a ráda bych zdůraznila, že neznámá a veskrze divná – ležérně vešla do předsíně, jako by měla pozvání. "Hele, tady nemáš co dělat," upozornila jsem šedobílé stvoření a shýbla se k němu. Pozdě. Kocour utekl do kuchyně rychle jako blesk.

Tam si naše dvě hýčkané kočky prohlížely vetřelce, který se střídavě díval po nich a po lákavých miskách se žrádlem, postavených na podlaze, jako by se ptal: "Už je ta dobrota volná?" Pak ani nepočkal na odpověď a sklonil hlavu k nejbližší misce. "Hele, chlupáči, to by stačilo," napomenula jsem kocoura a šoupla ho i s miskou na verandu. "K nám domů se nesmí bez razítka od veterináře, rozumíme si?" Tehdy jsem jednak nebažila po další kočce, jednak naše kočky netrpěly vysoce nakažlivou kočičí leukémií, z které jsem měla strach. Právě proto jsem nehodlala riskovat. Ježatý kocour měl výdrž. Potloukal se kolem naší verandy, vyhříval se na sluníčku a spokojeně baštil z misky, kterou jsem mu donesla, jakmile packou zaškrabal na okno. Povídali jsme si pokaždé, když jsem mu nesla žrádlo; přinejmenším já povídala jemu. Kocour spíš jenom přikyvoval a mrskal ocasem. Dala jsem mu jméno Mutant. Ani nevím proč. Původně mě napadlo, že jakmile mu dám jméno, povýším ho tím na svého kocoura, ale přesto jsme s manželem ještě asi týden pátrali po jeho majiteli, než jsme se rozhodli odvést ho k veterináři.

Teprve tam nám naplno došlo, jak chytrý je to kocour; nejdřív shodil ze stolu lahvičku z vakcínou, potom vyrazil veterináři injekční stříkačku z ruky. Na závěr prohlásil veterinář, že kocour je naprosto zdravý. Slavnostně jsme kocoura pustili do domu a stejně jako toho prvního večera se okamžitě choval, jako by s námi bydlel odjakživa. Kamarádsky se proflinkal k ostatním kočkám a pak jim ukradl jejich oblíbené místečko na spaní. Při servírování večeře stál ve frontě vždy jako první a přivlastnil si právo zabrat vždy ten nejlepší klín.

Všechno bylo báječné až na jeden zlozvyk – i když to bylo možná horší než pouhý zlozvyk – demolování toaletního papíru. Během dvou minut dokázal rozcupovat dvě roličky luxusního parfémovaného toaleťáku. Ale my jsme přece chytřejší než kocour, usoudili jsme s manželem a papír jsme schovali do skříňky nad záchodovou mísou. Mutantovi trvalo přesně deset minut, než ho objevil. Za dvě minuty nám vlály cáry toaletního papíru dolů ze skříňky, po stěně, přes podlahu koupelny a předsíně až k Mutantovu oblíbenému polštáři (který ukradl kočkám, jak jinak). Právě tehdy jsem v supermarketu objevila regál s různými dětskými pojistkami. Tam jsem objevila geniální zámek na skříňky. "Vidíš," zamávala jsem balíčkem před zvědavou kocouří tvářičkou, "tohle ti hrátky s toaleťákem zatrhne jednou provždy." Mutant se zájmem pozoroval, jak z plastového obalu vybaluji jednoduché zařízení. Bylo to úzké plastové zařízení ve tvaru U, které se zaháklo přes úchytky na předních dveřích skříňky a utáhlo se, takže žádné dítě nemělo šanci dveře otevřít. Bylo to jednoduché a účinné.

Nepochybovala jsem, že tohle kolo jsme vyhráli my lidé. A celou tu dobu ode dveří koupelny mě pozorovaly kocouří oči. "Hotovo, frajere!" zasmála jsem se a pohladila Mutanta za ušima. "Teď na tu skříňku můžeš klidně zapomenout!" uvelebila jsem se do křesla a zvedla rozečtenou knihu. Buch, cvak, břink! znělo z koupelny., jak Mutant testoval nový zámek. Lomcování a rány zněly stále silněji a já se pobaveně usmívala. Náhle hluk ustal. Přízračné ticho… a měkké našlapování tlapek přes parketovou podlahu… Vedle mě s žuchnutím přistál Mutant a pustil mi do klína urvaný zámek.

Pochopila jsem, že i kdybych stokrát zamkla všechny dveře v domě, srdce si před Mutantem nikdy nezamknu. A jinak bych si to ani nepřála.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 2/2010.