V příloze Lidových novin ze dne 31. 12. 2009 je uveřejněn rozhovor Aleny Plavcové s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a profesorem Tomášem Halíkem na téma náboženství a existence Boha. Pavel Rychetský říká, že nevěří v toho všemocného Hospodina po zkušenostech lidstva s holocaustem, plynovými komorami a miliony zavražděných dětí. Protože kdyby měl věřit v Boha všemohoucího po holocaustu, tak by to byl zločinec. A v to věřit nemůže. Ale musí přiznat, že teprve, když se diskutující dohodli na tomto rozhovoru, začal vlastně přemýšlet, jestli je vůbec ateista.

Já bych ovšem na místě pana předsedy ÚS spíše uvažoval o tom, zda moje představa všemohoucího Boha neustrnula na úrovni vnímání světa typu "staré Blažkové", které ve známé odrhovačce taková naivní představa Boha "za rouhání ihned láme nohu". Vždyť božské se liší od lidského právě tím, že zatímco lidské vnímá skutečný stav věcí neustále jen v přítomnosti, a také vinu lidí, v dimenzi věčnosti je minulost, přítomnost a budoucnost nerozdělitelná. Jak z pouhého vnímání přítomnosti neboli skrze zúžený zorný úhel znalosti věčnosti chce "lidský červ" posuzovat Spravedlnost smrti těch v Osvětimi zavražděných? Známe snad jejich konání v minulých životech, známe snad mechanizmy "umazávání" karmy při umírání pro další existenci duše, abychom mohli vynášet "silné soudy"? Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že v tomto vesmíru ani "vlas z hlavy nespadne bez vůle jeho Tvůrce", tedy ani způsob smrti nikoho není náhodný! A jsem přesvědčen, že rovněž platí, že co kdo seje, to i sklízí, ovšem nikoliv okamžitě, ale z hlediska věčnosti. A nepochybuji o tom, že i to, co člověk vnímá v životě na tomto světě jako bolest, v konečném důsledku, z hlediska věčnosti, je pro něj přínosné. I vlastní výprask z rukou božích vnímám jako osobní zájem Boha o směr mého vývoje, jako děj, který z hlediska revize odklonu od nastoupené špatné cesty slouží k mému výslednému prospěchu. Tím se liším od lidí, kteří události v životě hodnotí pouze z hlediska momentální užitečnosti. Tento postoj odvozuji od odpozorované životní zkušenosti, v níž jsem si všiml, jak vlastní životní události hodnotí většina lidí po letech zcela jinak, než je původně hodnotila! A což teprve, až je budou titíž hodnotit z hlediska věčnosti!

Moderní doba hlásá středověký postoj

Pavel Rychetský v rozhovoru dále konstatuje, "že evropská civilizace se hluboce proměnila. Protože před druhou světovou válkou všechno to, co teď řeší soudy, řešil pan farář, starosta nebo obecní policajt. Všichni sdíleli společný, nepsaný, ale obecně akceptovaný po staletí vytvářený systém hodnot a pravidel. A co bylo v protikladu, byly excesy, které se trestaly. Ale dnes už nejde o bývalé ojedinělé excesy. Žijeme ve světě, kde jsou běžné nájemné vraždy, vraždy bez motivu, upálení bezdomovce, útok na romskou rodinu. Vraždy se staly součástí našeho života." Ten příznak zhroucení starého světa vidí předseda ÚS od doby poznání možnosti plynových komor a průmyslového zabíjení lidí. A k objevení se tohoto nového jevu stanula společnost po válce jakoby bezradná.

Postoj Pavla Rychetského k nepochopitelnosti holocaustu za existence všemocného Boha je velmi rozšířený. Nutno ovšem dodat, že proto, že tato nepochopitelnost vyvstává z existence rovněž hojně zastoupené středověké představy člověku podobného Hospodina. Odmítnutí takové zploštělé představy Boha podvědomím současných lidí považuji za oprávněné. Naivní antropomorfistickou představu Podstaty světa lze přirovnat k tomu, jako když si mravenci představují Boha jako velkého mravence. Takto pojatý Stvořitel je však mezi duchovními lidmi v Evropě již skoro sto let mrtvý! Pouze v důsledku masového zanedbání duchovní výchovy ve školách a sdělovacích prostředcích se zdokonalenější představy Podstaty světa k lidem nedostaly. Dále mě mrzí, že Pavel Rychetský opomenul v tomto rozhovoru přiznat církvi alespoň minimální bonus. Totiž ten, že onen před válkou akceptovaný systém hodnot, jehož porušování takřka nemusely řešit soudy, vytvořilo právě křesťanství, "drezurovali" jej ve školách faráři a v celé společnosti křesťanské církve. Když srovnával minulou společenskou atmosféru s dneškem, měl také dodat, jaký systém hodnot dnes "drezuruje" ve školách a ve společenském životě (TV) ateizmus, vydávaný za vědecký světový názor. Není to náhodou "idea" urvi co nejvíce peněz za každou cenu, hlavně, aby tě nechytli? A není všechno ostatní, ještě našimi předky vnímané jako Bohem dané, "odhalováno vědeckým světovým názorem" jako soubor idealistických pověr? Právě z těchto přístupů domněle nového myšlení ke smyslu bytí člověka se vytváří ona kritizovaná současná atmosféra společnosti. Podezření z jednostranného hodnocení dějinného vývoje moderní civilizace vzbuzuje u předsedy ÚS také "nepřesnost", v níž za vynálezce "průmyslového zabíjení lidí" jmenuje jen nacisty. Pomíjí primát masového zabíjení nepohodlných lidí sovětskými organizátory nové, vyšší, na "vědeckém poznání" založené společnosti.

Sklízíme plody vlastní setby

Dále mě překvapilo, že Tomáš Halík místo křesťanského pohledu na holocaust pouze cituje sice moudrý, ale přesto nedostatečně výstižný výrok vrchního britského rabína Sackse. Ten na tiskovou otázku, kde byl Bůh v Osvětimi, odpovídá ve stylu: "Byl tam v přikázání Nezabiješ! Ta správná otázka je: Kde byl člověk v Osvětimi?" Nedostatečná výstižnost rabínova je v nepřesnosti otázky. Měla znít: "Kde byl v Osvětimi v Boha, tj. ve vyšší principy bytí věřící člověk?" Materialisticky myslících lidí tam v roli organizátorů holocaustu bylo přece dost! Z takto poopravené odpovědi rabína by člověku vyvstal zákon příčiny a následku. Ten by vyjevil, že rozmnoží-li se v jakékoliv společnosti materialisté, tj. ve vyšší principy nevěřící lidé, a zejména chopí-li se moci, rozmnoží se jako přirozený důsledek i "různé druhy Osvětimí". Ba, mohou se objevit i ve zdokonalených podobách. Objektivní pozorovatel tak zjistí, že v jakékoliv civilizaci, ve které nejsou žity vyšší principy bytí člověka, neboli nemá-li civilizace kvalitní nauku o duchovním rozměru člověka (náboženství), v takové společnosti lidé samočinně přechází k žití přírodního zákona přežití silnějšího neboli zákona džungle. Ve společnosti víry v biologickou sílu bez objektivně existujícího duchovního korektoru jsou hromadná vraždění jen formami boje o život! Tak pojímal holocaust i ateista Hitler. Říkal přece: "Kdo se odváží zeptat na způsoby vedoucí k vítězství vítěze?"

Já bych za křesťanskou odpověď na otázku, kde byl Bůh v Osvětimi, považoval Ježíšovo podobenství o zlých vinařích. (Mt. 21, 33 - 41 a Mr. 12, 1-10). V nich je analogie konání a odpovědnosti člověka ve světě vylíčena takto: Ježíš vypráví, jak Hospodář vysadil vinici, obehnal ji plotem, vykopal v ní lis a postavil věž. (Neboli stvořil zemi a živé na ni.) Pak ji pronajal vinařům a vydal se na cestu. (Pronajal ji nám lidským duchům a "vydáním se jakoby na cestu" dává nájemcům svobodu projevení své podstaty, možnost ukázat, co v jednotlivcích i národech skutečně je.) Když nastal čas vinobraní, poslal Zřizovatel vinice k vinařům svého služebníka, aby od nich převzal díl z úrody vinice. (Inkarnoval do těla vyššího ducha, aby zkontroloval naplňování smyslu pronájmu "vinice", vlastně smyslu existence člověka na zemi). Lidé, v podobenství nájemci vinice, jej ale ztloukli a poslali pryč s prázdnou.

Na zemi se tak děje pravidelně těm, kteří namísto živočišnosti požadují od lidí duchovní rozměr. Takové obtěžovatele lidé rádi zbijí, protože je ruší v konzumu živočišných slastí. Život "na vinici", tj. na zemi v těle, považují současní "vědou poučení" živočišní lidé za samozřejmý. Vždyť se sám vyvinul a nejsou žádné vědecké důkazy o tom, že by to měl být nějaký dar Vyšší síly k projevení se něčeho vyššího v lidském duchu. Živočišní lidé jsou obsednuti omylem, že když jej nevidí, není žádný "pronajímatel", že není žádný Bůh. Nájemcům země (biblické vinice) to dává možnost cítit se po dobu života bohy, kteří sami vědí, co je správné. Všechny pověrami o konečné spravedlnosti "obtěžující" proroky v minulosti i přítomnosti ztloukli a zase ztlučou a zabíjí. Ve zmiňovaném podobenství o zlých vinařích Hospodář nakonec posílá k nájemcům pro "podíl z výnosu" svého syna, neboť si říká: "Před mým synem se zastydí." Vinaři si ale tehdy jako dnes řekli: "Tohle je dědic. Pojďme ho zabít a dědictví bude naše! Pak si budeme moci dělat, co budeme chtít." Chopili se jej, zabili ho a vyvlekli z vinice ven. Co tedy udělá pán vinice, ptá se Ježíš v podobenství. Přijde, ty vinaře zahubí a vinicí dá jiným!

Kdy spustí Boží mlýny?

A nyní k souvislosti podobenstvím s Osvětimí. Nezavrhli snad Němci většinovým přijetím nacizmu a sociálního darwinizmu do té doby převládající křesťanství, což umožnilo zorganizovat esesáckým zrůdám ony "Osvětimi"? Nebyl většině Němců v třicátých letech jenom dán čas projevit se? (Bůh jako by odcestoval.) Nedostavila se nakonec do Německa Spravedlnost ve formě jeho hrozného pádu v roce 1945? Neukazuje právě naopak pád nacistických nadlidí a komunistických "lidí zvláštního ražení", vybavených na čas veškerou mocí, jak slepý je materialistický pohled na bytí člověka? Nebylo oněch dvacet let po pádu komunizmu časem daným k prohlédnutí? A prohlédla vládnoucí elita podstatu skrytých pochodů? Jak tedy dopadne civilizace "boha trhu", až přijde na zemi pro svůj podíl na užitku "Pán vinice", její skutečný Tvůrce? Jak bude spokojen s tím, k čemu konzumní lidé využili čas svobody k projevení se? Jak se "Pán vinice" bude dívat na čas využitý člověkem k provozu heren, k zlodějnám, drogám, padlým hrám a sportům. Cožpak je možné neočekávat, že neudělí nějakou formu výprasku celým národům i jednotlivcům? Nebudou pak v době tohoto výprasku postižení opět volat, že kdyby byl Bůh, tak by se na jejich utrpení nemohl dívat? Odedávna tento děj periodického "návratu již jakoby neexistující spravedlnosti" označovali vidoucí jako "boží mlýny". Copak dnes nemají v civilizaci hlavní slovo lidé s vědeckými tituly, kteří tvrdí, že "mlýny" se vyvinuly samy od sebe, že "Mlynář" neexistuje? Není to náhodou proto, že v hloubi jejich duší je skryta obava, jaké bude vyrovnání "Zřizovatele vinice" s nimi jako "nájemci života" v hmotné dimenzi reality?

Tento článek byl zveřejněn v tištěné formě časopisu Phoenix 2/2010.