Tak jako je nutné, aby se na jaře rostliny zazelenaly a tvořily tak kyslík pro náš hmotný život, můžeme i my s pomocí Kristovou tvořit ve světě kyslík pro život duchovní. Aby síly dobra stačily na zlo, kterého je dnes tolik, můžeme se naučit to, co Sergej O. Prokofjev nazval "morálním dýcháním".

Při běžném vdechu se v našem organizmu mění pohlcený kyslík ve smrtící oxid uhličitý a ten pak vydechujeme. Vdechujeme život, vydechujeme smrt. Ale vězme, že před dvěma tisíciletími se na pahorku Golgoty stalo něco právě opačného, a pro celý svět. Kristus při ukřižování tam do sebe vdechl lidmi nastřádanou smrt, pramenící z veškerého materializmu. Při zmrtvýchvstání ze sebe vydechl pro celé lidstvo život. Materialistické, k smrti vedoucí myšlenky byly vdechnuty a duchovní myšlenky, vedoucí do budoucnosti, vydechnuty. A to je to, co se nazývá morálním dýcháním.

A k tomu jsme povoláni

Žijeme v materialistickém světě, ze kterého se k nám hrnou materialistické myšlenky, které vše zmrtvují, ochromují. Protože tyto myšlenkové a citové impulzy do sebe nemůžeme nepřijímat, je naším úkolem, abychom je přetavovali láskou, trpělivostí, pravdivostí, a vydechovali pak myšlenky, city a vůli, přinášející život. Je to proměna agrese, zloby a všech nectností v čistotu. Tím se můžeme stále více stávat opravdovými přáteli éterického – nadsmyslového Krista, našeho božsko-lidského bratra, a jeho spolupracovníky na obrodě lidstva. Můžeme se jimi stát, když půjdeme cestou pochopení, odpuštění a společného nesení tíhy osudu. Kristus totiž, na rozdíl od mlhavých inspirací nerozpoznaných neviditelných bytostí, může působit v lidském Já, aniž by toto Já vymazal, zatlačil. Jeho bdělý jas můžeme postupně s radostí a lehkostí nechávat v sobě působit a vše jím pojímat, přetvářet a vydávat světu proměněné. Možná to nepůjde hned, ale zase s tím můžeme jít právě za Kristem jako dítě za rodičem. Důležité je již rozhodnutí. Krista si můžeme uvědomovat v každém člověku jako latentní součást jeho nejvyšší podstaty. Je tam jen překrytý časnými nedokonalostmi, kterých se i on (byť by nám byl nyní protivný, nesnesitelný) jednou zbaví, a třeba dřív než my svých chyb. Přistoupíme-li k "nepříteli" jako ke Kristu – bez předsudků, podezírání, možná se sami podivíme, jak se jeho chování změní. Možná, že jsme však dřív v zaujetí sebou samými jeho přednosti neviděli.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 2/2010.