Říká se, že Bůh nikdy nenaloží člověku víc, než by mohl unést. Přesto se řada lidí obrací s hněvem a výčitkami k tomu, jenž podle jejich přesvědčení dopustil tolik zla a nespravedlnosti, že se jejich životy rázem proměnily v truchlivou pouť. K nebi poté stoupá hlasitý nářek, plný bolestného údivu a nezodpovězených otázek. Proč právě já a proč nyní? Jak je možné, že mne Bůh tak trestá? Čím jsem se o to přičinil?

Také já jsem se nedávno ocitla v situaci, kdy jsem neměla daleko k tomu, přidat se k zástupu zoufalců, kteří se obracejí k Bohu se svými hlasitými výčitkami. Během několika málo týdnů se mi téměř rozpadla rodina, která spokojeně funguje bezmála již deset let, a to z důvodů, jež jsem nemohla ani v nejmenším ovlivnit. Během krátké doby mi hlavou prošla celá řada možných scénářů, od těch méně skeptických až k těm nejčernějším. Bylo to velmi skličující. Po deseti letech bezproblémového manželství jsem náhle musela zvažovat alternativy, o kterých jsem ani netušila, že existují. Záhy jsem dospěla k bodu, kdy jsem si řekla, že to vzdávám. "Děj se vůle Boží," pomyslela jsem si rezignovaně a nechala věci jednoduše být.

Naděje v pravý čas

V tu chvíli jsem netušila, že jsem učinila to nejlepší, co jsem v dané situaci učinit mohla. Teď trochu předběhnu v čase, když řeknu, že po pár měsících se vše vrátilo zpět do normálu a naše rodina žije stejně spokojeně jako dřív. Je to jako zázrak. Nejsem z těch, kdo při prvních potížích propadají malomyslnosti, ale tentokrát jsem vážně přestala věřit, že lze ještě něco zachránit. A přece se tak stalo. Je pravda, že nic na světě není náhoda a cokoli se děje, děje se řízením vyšší vůle. V době, kdy jsem žila na pokraji zoufalství a kdy jsem vzdala veškeré naděje, mě navštívil jeden můj dobrý přítel, kterého mám moc ráda a nesmírně si ho vážím. Přivezl mi jako obvykle pár knížek. Mezi nimi i jednu, jež mne na první pohled zaujala. V tu chvíli jsem však ještě netušila, že se ten útlý svazek stane mým "záchranným kruhem". Bez nadsázky lze říci, že knížka "Život v nových dimenzích" od Merlina Carotherse mi vrátila víru v život.

Přestaňme bojovat o vítězství

Jednoduché recepty na zaručeně úspěšná řešení jsou dnes v kurzu. Mnohé to těší, jiným to je – dá se říci oprávněně – podezřelé. Lidstvo má s levnými recepty na štěstí opravdu špatné zkušenosti. Jenže dlouhé a složité knihy málokdo čte. Jakmile chceme postihnout všechny problémy, dostáváme se do nepřehledné a obtížné situace. Na jedné straně jsme blízko pravdě, na druhé straně se nám může snadno stát, že pro stromy nevidíme les. Náročná a složitá studie sice odborníka poučí, ale laika sotva nadchne. Knížka Merlina Carotherse může být na první pohled zařazena mezi ty, které podávají levná a zaručeně úspěšná řešení. Nepodléhejme však prvnímu dojmu a zkusme pochopit více. Pocit, kdy se pochyby a tíživá nejistota postupně změní v postoj důvěry a bezpečí a kdy z hlubokého zoufalství náhle vytryskne pramen vnitřní síly, je natolik úžasný, že jej lze stěží popsat slovy. Začněme tedy několika příběhy, jejichž hrdinové tím, že se "vzdali" přítomné situaci, obhájili svá vítězství.

Vděčnost koná zázraky

"Jedna mladá žena mi napsala, že už byla úplně na dně. Jisté trapné okolnosti v jejím životě způsobily, že ztratila sama k sobě úctu a začala zanedbávat svůj zevnějšek. Začala se přejídat a brzy jsem byla tak tlustá, že se její muž začal ohlížet po jiných ženách. Jednoho dne se odstěhoval a podal žádost o rozvod. Jeden účet stíhal druhý a nervy této ženy byly tak napjaté, že se začala zabývat myšlenkami na sebevraždu. Po celý ten čas jsem se stále modlila, psala.

Četla jsem si Písmo, chodila jsem do kostela na každé bohoslužby a prosila jsem všecky známé o přímluvné modlitby. Všichni věřící přátelé jí radili totéž: jen vytrvej ve své víře, hleď se udržet nad okolnostmi. Zítřek bude jistě lepší. Ale ve skutečnosti to šlo stále k horšímu. ‚Až jsem jednoho dne dostala od kohosi Vaši knihu Dobrodružství za každou cenu. Četla jsem ji, ale jaksi mi nejdřív nešlo do hlavy, že byste to mínil vážně. Žádný člověk se zdravým rozumem přece ode mne nemůže očekávat, že budu vděčná za všechno, co se tenkrát v mém životě odehrávalo. Ale čím déle jsem četla, tím více jsem musela plakat. Pozvolna mi vysvitlo, že to, co píšete, je pravda.‘ A tak se rozhodla, že od té chvíle bude Bohu za všechno děkovat. Ztratit už nic nemůže. Příliš rychle ztloustla, její srdce bylo přetížené a hrozilo, že vypoví službu. S nepatrnou nadějí poklekla v obývacím pokoji k modlitbě: ‚Bože, děkuji ti, že je můj život takový, jaký je. Každý můj problém je tvým darem. Jistě bys nic z toho nedopustil, kdybys nevěděl, že mi to poslouží k dobrému.‘ V té chvíli ji vyrušil štěkot psa. Za dveřmi byl listonoš. I to byla jedna z maličkostí, které ji vždy rozčilovaly. Když vstala, aby psa obvyklým způsobem okřikla, napadlo ji náhle: Mám přece být za všechno vděčná! Listonoš přinesl dopis. Nevěřila svým očím, když viděla důvěrně známý rukopis. To snad není možné! Už po měsíce neslyšela nic o svém manželovi. Třesoucí se rukou dopis otevřela a četla: ‚Chceš-li, snad bychom se mohli pokusit uvést nějak náš vztah do pořádku.‘ Začala rychle hubnout, takže přátelé se jí ptali: ‚Co se s tebou děje? Vypadáš najednou tak krásně.‘"

Děkujme za bolest

"Když jsem sloužil jako vojenský farář ve Fort Benningu v Georgii, přivedl ke mně jeden voják svoji ženu a prosil mě, abych jí pomohl. Velice trpěla následky dřívějšího užívání LSD a lékaři ji nedokázali zbavit potíží. Strach a bolest rozryly její pěkný obličej hlubokými vráskami. ‚Nemohu vůbec spát,‘ vyprávěla. ‚Sotva na minutku zavřu oči, vidím, jak se na mě řítí strašná zvířata.‘ Manžel se ji pak snaží probudit, ale to trvá někdy i deset minut. Naslouchal jsem celé té otřesné historii a pak jsem řekl:

Mohu vám poradit jen jedno. Poklekněme a společně Bohu za tento stav poděkujme. Oba na mne bezvýrazně hleděli, jako by můj návrh nemohli brát vážně. Podrobně jsem jim vysvětlil, jak mne Pán Bůh vedl k tomu, abych mu za všechno děkoval. Všechno, co se až dosud dělo ve vašem životě, sloužilo k tomu, aby vás dovedlo na toto místo, řekl jsem. Věřím, že Bůh vás miluje a chce i z vašeho života udělat něco nádherného. Teď od vás očekává, že mu za všecko jeho vedení poděkujete. Oba to přijali a poklekli, aby Bohu za všechno ve svém životě poděkovali. Duch svatý mi ukazuje, že vás chce právě teď uzdravit, řekl jsem. Vložil jsem ruce na mladou ženu a modlil se: ‚Pane, děkuji ti, že právě teď tuto svoji dceru uzdravuješ.‘ Otevřela oči a dívala se na mne s úžasem: ‚Něco se stalo! Poprvé po dlouhé době jsem mohla mít zavřené oči a nic nevidět!‘ ‚Pán Ježíš vás uzdravil,‘ řekl jsem. ‚Chce se ve vašem životě projevit jako spasitel. Přijímáte ho?‘ Oba manželé plni touhy zvolali: ‚Ano!‘"

Dokonalý plán

"Znal jsem věřící manžele, kteří měli dva syny. Jeden byl pýchou a radostí svých rodičů, druhý byl buřič, který se vzepřel domácí kázni a odešel z domova. Nakonec se obrátil zády i ke společnosti a táhl s hippies zemí bez cíle a životního smyslu. Nešťastní rodiče se mne ptali, co jim radím podniknout. ‚Když se upřímně za své dítě modlíte, smíte věřit, že to, co se s ním teď děje, je pro něho to nejlepší, co Bůh určil k jeho dobru,‘ řekl jsem jim. ‚Chápu to,‘ odpověděl otec. ‚Vždyť i my chceme jen to nejlepší pro svého syna. Jistě je i toto Boží vůle a cesta pro nás všechny.‘ Krátce nato jsem od nich dostal dopis. Od našeho setkání setrvali ve svém přesvědčení a chválili Boha za život svého syna. Jednoho dne měl jejich syn nehodu na kole a bolestivě si zranil nohu. Protože teď nemohl volně cestovat s ostatními, rozhodl se, že se vrátí na nějakou dobu domů. Řekl rodičům, že má na různých místech nezaplacené účty. Rodiče poděkovali Bohu i za tento fakt a účty zaplatili. To syna nesmírně překvapilo. Očekával zcela opačnou reakci. Rodiče však byli úplně klidní a zdálo se, že se nepohoršují ani nad jeho oděvem a dlouhými vlasy. Jednou k večeru přišla skupina mladých křesťanů navštívit jeho mladšího bratra. Starší syn byl jejich vpádem očividně pohoršen, ale noha ho bolela, a tak nemohl z domu. Mladí lidé nadšeně rozmlouvali. Mladý muž reagoval nejprve sžíravou kritikou na to, co hodnotil jako nerealistický a naivní postoj k životu, ale brzy naslouchal pozorněji a začal klást otázky, které šly do hloubky… V jeho životě se záhy odehrála dramatická změna. Začal studovat Písmo a později byl pokřtěn. Brzy na to se seznámil s věřící dívkou a za pár týdnů se spolu zasnoubili.

Měsíce trvající úzkostlivé modlitby jeho rodičů neměly úspěch. Ale když se obrátili k Bohu, aby mu za současný stav svého syna poděkovali, otevřely se všem dveře pro dokonalý Boží plán…"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 2/2010.