Velikost člověka záleží na tom, jak dalece touží po svém vnitřním rozvoji a co pro něj dělá. Ten, kdo toto zrání předřadil všem ostatním úkolům, mění sám sebe a tiše spolupracuje na Božím díle. Znamená to obvykle také velkou osamělost, protože okolí tento vnitřní úkol člověka ani nechápe, ani netoleruje.

Smrt a umírání jsou takové, jaký je život člověka. Jsou jeho korunou a završením jeho díla. Je-li člověk nedospělý a nevědomý svých úkolů, nevěří-li v rozvoj duše a duševní a duchovní život, ani umírání a smrt nemohou mít patřičnou velikost. Jen připravený člověk, který více či méně vědomě přechází na druhou stranu, člověk, který sám v sobě hodnotí své prohry i výhry, je pravdivý a tudíž i velký. Velikost spočívá v odvaze přiznat pravdu sám sobě a sám o sobě samém. Kdo tohle zasune, odstrčí a nepřijme, nemůže ani zemřít v pravdě.

Naše společnost, prorostlá materializmem a odmítáním smrti jako zla, protože bere život, nechápe ani necení tyto věci, a proto se naklání stále hlouběji do nicoty a ateizmu, ztráty hodnot i smyslu života a věcí, a do fanatizmu náboženských fanatiků na druhé straně. Nebude-li sílit poznání duchovního života, života v pravdě a vnitřní velikosti, která spočívá ve vzepření se všem falešným modlám a pozlátku, není tu prozatím žádná naděje a žádná budoucnost a zbývá pouze osamělá rezistence jedinců, kteří došli kousek dál. Protože ale Bůh je, nemůže všechno skončit v marnosti. Tam ale jednou skončí ti, kteří se z tohoto vývoje vlastním rozhodnutím vyřadili.

Tento článek byl zveřejněn v tištěné formě časopisu Phoenix 01/2010.