"V ideálním světě by akciové trhy spadly o dalších 70 nebo 80 procent a odpovídající část našich bank by zavřela krám. Ano, nezaměstnanost by narostla mimo jiné o stovky tisíc kdysi dobře placených bankéřů, ale alespoň by přestali bohatnout na náš úkor. Bylo by třeba postarat se nezaměstnaným o živobytí, ale v důsledku by nás to vyšlo levněji, než když budeme nadále podporovat luxusní podmínky, ve kterých teď žijí," tvrdí Douglas Rushkoff – spisovatel, učitel a dokumentarista, který se zabývá tím, jak vznikají a jakým způsobem se navzájem ovlivňují hodnoty různých kultur a institucí.

Rushkoff strávil poslední dekádu přezkoumáváním způsobu, jakým centralizované ekonomické systémy pustošily svět předchozích 500 let. O probíhající finanční krizi říká, že bychom si jí měli vážit, protože je pro nás záchranou. Když před třemi lety začal psát svou knihu How the World Became a Corporation and How to Take It Back (Jak se svět stal korporací a jak ho převzít zpět), doufal, že pomůže lidem spatřit umělý a nelidský svět korporativizmu, na kterém stojí tak velká část našeho života. Nejen, že předvídal nástup krize – bál se, že nepřijde s dostatečnou silou, nebo že přijde příliš pomalu a neprobudí nás ze sebedestruktivních představ o věčném růstu ekonomiky.

Systém, který nestojí za záchranu

Od této planety a jejích obyvatel se teď očekává, že splatí víc, než jsou vůbec schopni vyprodukovat. Zkuste ale tento argument přednést bankéři, jehož dobré bydlo závisí na zachování této iluze, nebo lidem, jejichž důchod je podmíněný tím, že se to ještě alespoň jednu generaci neprovalí. Je to jako říkat těm, kteří si čerstvě pořídili vlastní dům, že do realit investovali právě ve chvíli, kdy celý trh hodlá jít ke dnu.

Když dnes podvod, který jsme pokládali za reálnou ekonomiku, vlastní vahou kolabuje, je mnohem snazší pronášet podobná tvrzení. Ale když nic jiného, je důležité si uvědomit, že celý ten systém v ohrožení není daný nějakým přírodním zákonem a není ani natolik hodnotný, aby stál za záchranu. Umírá korporativistický model obchodu, který není a nikdy nebyl základem skutečné ekonomiky. Nebylo to jeho účelem. A předtím, než začneme lamentovat nad jeho koncem, nebo dokonce utrácet hromady peněz ve snaze ho oživit, měli bychom se ujistit, že víme, k jakým účelům tento systém vznikl, jak nás téměř vysál a proč bychom ho měli milosrdně utratit.

Společnosti s výsadní listinou

Za starých zlatých časů (bavíme se o pozdním středověku) lidé prostě obchodovali jeden s druhým. Jak se cestování stávalo jednodušší a lidem se zpřístupňovaly nové zdroje a trhy, střední třída kupců a řemeslníků začala bohatnout. Tolik bohatnout, že začali ohrožovat moc vládnoucí aristokracie. Monarchové potřebovali upevnit svou pozici, aby o ni vlivem volného trhu nepřišli.

Vznikly výsadní listiny. Výsadní listinou mohl král svým vybraným přátelům udělit monopol na některou oblast nebo sektor ekonomiky. Za výměnu získal v tomto podniku podíl. Obchodník se tak mohl přestat starat o konkurenci, protože svou pozici měl zajištěnou zákonem, a monarcha mohl pustit z hlavy strach ze ztráty moci a autority – podniky s výsadní listinou zajištěnou státem budou takový stát podporovat.

Ztráta hodnot

Tvář obchodu se teď ale od základu změnila. Místo toho, aby přinášely vývoj a růst, tyto monopolní podniky prostě jen těžily a vyvážely hodnotu z oblastí, které měly pod kontrolou. Když nebylo čemu konkurovat, stačilo prostě využívat místní zdroje a populaci – a běžní lidé tím ztratili možnost vytvářet a poskytovat si hodnoty navzájem.

Jeden příklad, v 18. století měli američtí kolonisté povoleno pěstovat kukuřici – ale už s ní nesměli dělat nic dalšího než ji za pevně stanovené ceny prodat Britské východoindické obchodní společnosti, korporaci, která měla od Británie povoleno podnikat v koloniích. Kolonisté neměli dovoleno prodávat si navzájem bavlnu, natož z ní dokonce vyrábět látky. Byli ze zákona povinni posílat ji do Anglie, kde se o výrobu látek starala další společnost s výsadní listinou, která poté látky a oblečení posílala zpátky do Ameriky, aby si je kolonisté mohli koupit.

Válka za nezávislost nebyla ani tolik revoltou proti Anglii jako právě proti těmto společnostem.

Místní měny

Další věcí, která se objevila v čase raných korporací, byl monopol na měnu. Do té doby existovalo mnoho různých druhů peněz. Používaly se jednak místní měny, díky kterým zisky zůstávaly v regionu, a pro transakce na dálku centralizované měny. Hodnota místní měny byla vysloužená – farmář vypěstoval obilí, odvezl ho do sýpky a dostal potvrzení o uložení daného množství. Tato potvrzení šlo pak dále používat jako peníze, i lidmi, kteří zrovna obilí nepotřebovali, protože všichni věděli, jakou má cenu.

Zajímavým jevem u lokálních, na obilí založených měn je, že časem ztrácejí na hodnotě. Bylo potřeba platit lidi pracující v sýpkách, něco se zkazilo, něco sežraly myši. S každým rokem mělo potvrzení o obilí nižší hodnotu. To vedlo lidi k tomu, aby tuto měnu rychle utráceli. A to se také dělo. V pozdním středověku dostávali řemeslníci zaplaceno více, než kdy v předcházejících dobách, a za méně práce. Lidé prováděli preventivní údržbu a investovali do inovací. Měli k dispozici tolik peněz, že za ně stavěli katedrály – velké evropské katedrály nejsou postavené za peníze z Vatikánu. Byly to místní investice, způsob, jak investovat do budoucích zdrojů zisku a zabezpečit potomky – prostě postavili turistické atrakce.

Úskok centralizmu

Lokální měny zvýhodňovaly lokální transakce a působily tak proti zájmům velkých společností, jejichž aktivita přicházela z dálky. Aby zabezpečili vlastní pozici, stejně jako zájmy jimi vytvořených monopolních společností, monarchové postavili místní měny mimo zákon a donutili lidi používat centralizovanou měnu své říše.

Tyto centralizované peníze fungovaly obráceně. K obchodu přestala sloužit měna, jejíž hodnota byla původní, a místo ní nastoupily peníze, jejichž hodnota se opírala o dluh – centrální banka je vydala jako úvěr a očekávala, že budou splaceny – s úrokem.

Co však taková věc udělá s ekonomikou? Způsobí bankroty. Představte si, že si podnikatel od banky půjčí 1 000 dolarů, aby mohl začít podnikat. A třeba za deset let se od něj čeká, že bance splatí 2000. Kde vezme ten další tisíc? Aby jeden podnik mohl splatit svůj úvěr, musí druhý zkrachovat. Anebo si půjčit další tisíc, a tak to jde dál a dál.

Bohatí budou bohatnout

Ekonomika postavená na centrální měně s úrokem musí růst, aby mohla přežít. To znamená vyrábět a spotřebovávat stále víc. Měna, zatížená úvěrem, způsobuje přesun bohatství z okrajů (od lidí) do středu (korporace a jejich vlastníci). Stačí sedět na hromadě kapitálu a máte zaručené, že se vaše bohatství zvětšuje. V takovémto systému je pevně dané, že bohatí budou bohatnout – relativně i absolutně.

Největším generátorem finančního bohatství je tedy samozřejmě bankovnictví. Půjčovat za úrok peníze lidem a firmám, které si jinak mezi sebou jen těžko mají čím platit, znamená, že vždycky budete ve středu dění. Čím déle bude ekonomika přežívat, tím víc peněz vydáte v půjčkách a tím větší množství peněz můžete očekávat z úroků.

Finanční rozklad

Víceméně tímto způsobem věci fungovaly posledních 500 let. Co se pokazilo? Nic. Systém šlape jako hodinky. Problém je v tom, že po období růstu od druhé světové války už téměř není kam dál expandovat. Už nezbývá nic skutečného, do čeho by šlo investovat a z čeho by se dalo těžit. Zvýšit produkci nemá smysl, protože spotřebovávat víc už jde jen stěží. Mimo finanční systém už se neodehrává téměř žádná obchodní aktivita. Chybí nová oblast, z níž by se dalo růst. Samozřejmě je možné propouštět a outsourcovat (využívat vnější zdroje), optimalizovat náklady a vylepšovat technologie, ale války, stoupající náklady na lékařskou péči a směnné kurzy takto způsobený růst víceméně vyvažují.

Aby toho nebylo málo, všechen ten nashromážděný kapitál potřebuje být investován, přinášet zisk. Potřebuje uplatnění, i kdyby mělo jít o podvod. K dispozici byla spousta peněz, ale nebylo kam je investovat, a tedy ani nic, s čím by se dalo spekulovat.

Hry a spekulace

Internetový dotcom boom přišel s vizí nových trhů, ale vyšuměl tak rychle, jak se objevil, a spekulanti se raději obrátili k hmotným věcem, jako je kukuřice, ropa či reality. K věcem, které lidé skutečně potřebují k životu. Ty se staly předmětem spekulativních investic. Běžní lidé si ale málokdy uvědomují, že proti spekulantům nemůžou vyhrát. Spekulant nekupuje dům proto, aby v něm mohl bydlet, chce ho se ziskem "otočit".

Spekulant nenakupuje trochu kukuřice, protože nemá co jíst, a nějaké to palivo, aby měl čím topit – náklad kukuřice podrží a tankery s ropou nechá na moři, dokud nestoupnou ceny. Spekulace s měnami a komoditami dnes tvoří přes 95% všech ekonomických transakcí, zatímco skutečná spotřeba méně než 5%. Koncové ceny a skutečná nabídka a poptávka spolu nemají téměř nic společného. To, v čem žijeme, není ekonomika, ale pyramidová hra.

Konec "amerického snu"

Naštěstí pro nás banky a na nich závisející spekulanti vsadili na nesprávného koně. Spoléhali, že pro ně tak pohodlně zařízený svět bude i nadále udržovat celý tento systém při životě. A my jsme to nezvládli. Octli jsme se v úzkých. S pomocí George Bushe nám prodali názor, že mít vlastní dům je něco, co je nezbytné pro uskutečnění amerického snu. Přišli s mnoha formami půjček a úvěrů, které vzbuzovaly dojem, že si ten předražený dům vlastně můžete dovolit. Bankovní sektor utratil stamilióny dolarů lobováním za zákony, které průměrnému jednotlivci znesnadnily, nebo i téměř znemožnily bankrot – a zároveň prodávali úvěry, které lidé nikdy nemohli splatit.

To ale bankám nevadilo, konec konců si tyto půjčky neplánovaly ponechat. Prostě poskytly peníze společnostem nabízejícím hypotéky, které z nich udělaly úhledné "balíčky", a dovolily jim pak tyto balíčky prodat investorům – penzijním a důchodovým fondům, vám a mně.

Ve světě paradoxů

Rozumíte? Banky si připíšou úroky, ale v podstatě jsme to byli my, kdo poskytl peníze. A naše penzijní a důchodové fondy pak nakoupily přesně ty půjčky, které nemůžeme zvládnout splatit. Banky stejně shrábnou úroky, protože stojí za oběma stranami transakce, ale nenesou zodpovědnost ani za jednu. A když se celé schéma začne rozpadat, co uděláme? Poskytneme záchranné balíčky právě těm bankám, které celý problém vytvořily, s tím, že aby bylo možné podnikat, tyto banky musí být v pořádku – pouze banky totiž mohou půjčovat kapitál, bez kterého se podniká jen těžko.

Prezident Obama je možná rozumnější než většina z nás, ale přesto se pokouší zachránit instituce, které za tyto problémy mohou. Není socialista, jak to o něm prohlašují konzervativci, ale každopádně podporuje korporativizmus. Dávat peníze z daní na vládní programy na podporu nezaměstnanosti je jedna věc, avšak rozdat budoucí daňové příjmy bankám, aby měly peníze a mohly je na úrok půjčovat, je jako sebrat chudým peníze a dát je bohatým, aby pomocí nich mohli snáze obírat chudé.

Když je prohra výhrou

Ačkoliv může být bolestivé sledovat kolaps centralizované korporátní ekonomiky, zvlášť pro ty, kteří tak přicházejí o úspory na důchod, nakonec se ukáže, že to bylo pro dobro věci. Kolapsem se na slunci vytvoří místo pro růst nové, skutečné ekonomiky. A přesto, že to bude dočasně nepohodlné pro ty bohatší a dočasně zdrcující pro ty chudé, jde pravděpodobně o nejrychlejší a nejméně násilný způsob, jak rozložit systém vytvořený pro vlastní zabezpečení vládci ze 14. století, kteří už beztak dávno nejsou mezi námi.

Když se na jaře ukáže, že nějaký řetězec supermarketů už kvůli dluhům není schopen naplnit regály potravinami, třeba to jeho zákazníkům pomůže uvědomit si, že by mohli začít podporovat své místní zemědělce.

Když se ukáže, že bývalý finanční analytik už nemůže získat práci nejen proto, že celé jeho odvětví krachuje, ale i proto, že jeho zaměstnání nikomu dalšímu nepřináší jakýkoliv hmatatelný zisk, možná se bude muset naučit vytvářet skutečné hodnoty. Když dobře situovaní rodiče najednou nebudou mít na to, aby svým dětem zaplatili školné na elitní soukromé škole, možná je to přiměje k tomu, aby své místní škole věnovali čas a úsilí, které by dříve věnovali na vydělávání školného.

Návrat k přirozenosti

Zkrátka, čím méně se budeme moci spolehnout na to, že se dnes obvyklé struktury postarají o zaopatření našich základních potřeb, tím více budeme nuceni se o jejich zaopatření postarat sami a pomáhat si navzájem. Občas to bude zdarma, třeba když půjde o naše blízké, nebo o lidi žijící ve stejné komunitě. Jindy třeba půjde o výměnu služeb či laskavostí, nebo použijeme některou z alternativních, místních měn, které se vynoří, když se měna vydaná centrální bankou stane nedostupnou bez stejně tak nedostupného korporátního "jobu".

Bez centrálních bank a korporací budeme nuceni znovu se naučit dělat něco skutečného.

A během toho zjistíme, že tyto instituce tu nikdy nebyly proto, aby nám v něčem pomáhaly. Nebyly k tomuto účelu vytvořeny. Vznikly proto, aby mohly vysávat hodnotu z transakcí, které lidé musejí provádět jejich prostřednictvím. Nejsou tu od toho, aby zvyšovaly efektivitu podnikání a obchodu – namísto toho rozložily svět na položky, se kterými se dá spekulovat, a skutečné lidi ve své dlužníky.

Probíhající finanční krize je ta nejlepší příležitost, která se objevila po velice dlouhé době. Příležitost k revoluci bez krve, k revoluci proti fašizmu bez tváře, pod jehož nadvládou žijeme, aniž bychom si toho byli vědomi, už příliš dlouho. Tak převezměme konečně otěže…

Tento článek byl zveřejněn v tištěné formě časopisu Phoenix 1/2010.