Bylo horko a dusno. Ranní deštík sice ochladil vzduch, ale zároveň se zvýšila vlhkost. Často jsem přemýšlela, proč je klima v Indii – a zvláště v Agře, kde žije můj otec – tak nepříznivé. Kromě zimních měsíců od prosince do února, kdy je vzduch průzračný a chladný, je neustále vedro a sucho.

Oba rodiče zemřeli a já se vrátila do Agry, abych dům připravila k prodeji. Přestože je původně obývala velká rodina, do které patřili také bratranci z otcovy strany, neměli zájem se účastnit. I když žili v Indii, nechtělo se jim přijet. Někteří tady nebyli už patnáct let.

Já jsem žila ve Spojených státech, a tak jsem uvítala krátkou dovolenou v místě, kde život plyne pomaleji. Dům v roce 1872 postavili moji předkové a po nich tam žily čtyři generace. Neměl žádné instalace a kromě toho byl patnáct let opuštěný, protože dědeček tam žil sám. Jeho děti pracovaly jinde a moderní doba způsobila rozpad tradičního rodinného života. Vyhlídka prodeje mě moc netěšila, ale dům nutně potřeboval rekonstrukci, na kterou jsme neměli peníze.
Rozhodla jsem se, že alespoň pořádně uklidím všech pětadvacet pokojů. Přijela jsem se dvěma sloužícími, kteří tady nějakou dobu pracovali.

Šli jsme si každý po své práci, vyklízeli jsme pavučiny a prach, když jsem najednou zaslechla výkřik. Přišla jsem a sluha mi řekl, že do jedné ze zadních místností nepůjde. "Myslím, že tam jsou duchové," řekl a dál couval. "To je nesmysl," řekla jsem. On však dovnitř nešel. "Půjdu první," řekla jsem, "a pak můžete jít za mnou". Také druhý sluha odmítl jít dovnitř dřív, než se tam podívám já. Měla jsem trochu nahnáno. Ve vzduchu bylo plno prachu. Pavučiny od stropu až na zem jiskřily v paprsku světla, který procházel jediným okénkem u stropu. Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. Bylo to trochu strašidelné. Na chvilku jsem zavřela oči a vyháněla jsem z mysli nepříjemné myšlenky.

Paprsek světla, který dopadl na mou ruku, najednou na protější zdi odhalil nepravidelné mezery mezi cihlami. Změtí prachu a pavučin jsem se prodrala až k onomu místu. Všimla jsem si několika cihel, které byly křivě položeny a vykukovaly ven. Vzala jsem za jednu z nich a zatáhla jsem: zůstala mi v ruce a ve vzniklé díře jsem uviděla kus látky. Zavolala jsem na sluhy, ať počkají za dveřmi, že za chvíli přijdu. Cítila jsem silné nutkání podívat se, co je uvnitř. Zatáhla jsem a látku jsem vytáhla. Ze zdi náhle vypadl jakýsi balík a s těžkým žuchnutím dopadl na zem. Opatrně jsem ho rozbalila – a zírala jsem na zlaté pruty! Rychle jsem je zabalila, opustila jsem místnost a sluhům jsem řekla, že tam budeme uklízet později. "Určitě tam byl duch a ten ji vystrašil," mumlal jeden z nich. Souhlasila jsem a dodala, že místnost zavřeme a uklidíme ji až jako poslední. Když večer sluhové odešli, vytáhla jsem balík a zlaté pruty jsem si prohlédla. Byly zabaleny v listině, kterou v roce 1920 vydala britská vláda. Stálo na ní, že zlato je odměna za služby britské armádě. Naše rodina britské armádě dodávala kožené oblečení a boty.

Když jsme byli malé děti, dědeček nám vždycky vyprávěl, že někde v domě je ukryté zlato. Celé roky jsme tomu věřili, ale po mnoha neúspěšných pokusech jsme ho přestali hledat a dědečkův příběh jsme začali brát jako pohádku. Teď jsem měla pocit, jako by mě předkové zavedli k pokladu, aby dům mohl zůstat ve vlastnictví rodiny.

To bylo před pěti lety. Zanedlouho jsem nechala dům rekonstruovat a přestavět na hotel. Agra je turisticky atraktivní, pro mnohé z turistů je vyhlídka na ubytování ve stylovém hotelu víc než lákavá. Při rekonstrukci dostal dům moderní zařízení, ale stále si udržel svůj šarm, a výdaje na rekonstrukci už se nám vrátily.

Pocit pouta s předky byl opravdu kouzelně tajemný – ukázali mi nádherné řešení problému, který mě tolik trápil.

Tento článek byl zveřejněn v tištěné formě časopisu Phoenix 1/2010.