V předvečer Svaté noci zahalil Zemi třpytivý stín. To anděl milosrdenství rozpřáhl své perutě orosené hvězdnou perletí a jeho láskyplný pohled ulpěl na obraze plném smutku a bolesti, jež zanechaly živou stopu v srdcích této divukrásné krajiny i těch, kteří zde žijí. Jako malé plamínky, zmatené a divoce se mihotající, zanechané napospas okolním větrům, zazářila do tmy ztracená víra, úzkost a strach, touha a naděje, jež zvolna pozbývají na své síle.

Jako živé rány plné bolesti hořela tato světýlka – zbloudilá a osamělá ve své touze najít to, co činí život krásným, bezpečným a hodným lásky. Jako opuštěný maják v rozbouřeném moři vysílala z posledních sil své volání o pomoc. Tehdy anděl poprvé zaplakal…

Kouzelná setba

Jeho slzu zachytila matka Země, s lačností a touhou toho, který žízní a pro něhož je každá kapka vysněným poselstvím života a spásy. Dychtivě přijala do svých strádajících útrob léčivou slzu naděje – onen nepatrný střípek lásky všehomíra, který v sobě skrývá sílu, jež dokáže pohnout světem. V ten samý okamžik vytryskl v jejím znaveném srdci prudký gejzír světla, jehož léčivé krůpěje zacelily všechny otevřené rány – něžně a měkce, s láskyplnou starostlivostí, s níž matka pečuje o nemocné dítě.

Tvář Země se rázem změnila. Z vyprahlé a vyčerpané krajiny, jež kvůli touze zavděčit se lidem málem sama zhynula a jejíž bezbřehá mateřská láska ji dovedla až na samý kraj propasti, se znovu stala nádhernou a svěží, nepřekonatelnou ve své radostné a plodné síle, milovanou a uctívanou pro své pevné odhodlání otevřít svým dětem bránu do ráje. Nebe se opět stalo blankytným a ptáci dychtivě vzlétli vstříc voňavým jižním větrům.
Koruny stromů obrostly svěžím listovím a zpřelámané pahýly se znovu narovnaly a vztyčily se v nových zdravých kmenech.

Pole zlatě zazářila zralou pšenicí a rudé vlčí máky ještě více znachověly, jako by je zachvátila neodolatelná vášeň, která rodí nový život. Horské potoky se zatřpytily ryzím stříbrem a jejich píseň vylétla až na vrcholky skal, aby se pak jako zvonivá ozvěna skotačivě skutálela do údolí. Obrovské krátery bolestně zející v trýzněném srdci matky Země se rázem zacelily a v zpřetrhaných cévách začal kolovat nový život. Na oblohu vystoupila čarokrásná duha a srdce velké matky se zachvělo – radostí, touhou, úlevou a neskrývanou nadějí, jež směřovala k novým počátkům.

Poté vše měkce, s neskonalou něhou přikryl sníh, aby zasetá semínka života, jež brzy přijde, mohla v klidu odpočívat a nabírat sílu k brzkému sebezrození.

Anděl se usmál a pokynul dešti, z jehož dlaní přijala Země nový křest – jako z kouzelného kalichu vesmírné lásky. Dešti, jenž se záhy proměnil ve sněhové vločky, které se tiše snášely nad krajinou. Spolu s nimi dopadala na zem čistota a víra, pokora a usmíření. Vznešené tóny nebeského chorálu zazněly oblohou a Země okusila první doušek nesmrtelné lásky.

Domov je nablízku

Uspokojen narovnal anděl své perutě a chystal se odletět zpět do říše věčné blaženosti. Vtom však jeho zrak padl na místa, z nichž zazníval nářek a výkřiky zoufalství. Udiveně slétl blíž a jeho oči se znovu zalily slzami.

V nuzných chatrčích se v mrazu tísnili lidé a jejich tichý žal zněl jako hlasitá výčitka světu, který je nechal zcela na pospas, a rozléval se krajem jako temná řeka úzkosti, dravá a nemilosrdná, která s sebou bere všechno, co jí přijde do cesty. Anděl odvrátil dojatě svou tvář v touze nespatřit již více tento žalostný obraz, ale jeho laskavé a milující srdce nebylo schopno zapomenout na výjev, který uviděl, vždyť bylo zrozeno právě pro chvíle, jako je tato. Znovu proto pohlédl do těchto míst a ustrnul.

Opodál si na hromadě odpadků hrály děti. Špinavé a hladové, a přece plné touhy po životě, bolestné touhy zvítězit nad smutným osudem a získat aspoň ještě měsíc, týden, či aspoň několik dnů svého bídného života. Hrály si a skotačily jako jiné děti, pouze jejich radost nebyla tak spontánní a jejich oči tolik jasné a bezstarostné. Běhaly a dováděly, avšak jejich pohyb nesl stopy bolesti a vyčerpání, které lámaly ta drobná těla v krutě škodolibých grimasách, jež s sebou přináší nemoci a hlad.

Tehdy anděl zaplakal podruhé. A jeho slza zazářila jako hvězda nad Betlémem nade všemi příbytky, v nichž přebývalo utrpení. V tu samou chvíli zaplálo světlo života v usoužených srdcích a oči znovu prohlédly oponou beznaděje. Jako když dávno ztracený syn padne zcela vyčerpán do otcovy milující náruče, beze slov vysvětlení, beze slov výčitek, s neskonalým vděkem a hlubokou vnitřní radostí.

A tehdy znovu zazněl z hlubin nebes andělský chorál zpívající o lásce, jež nikdy neumírá. Sametové roucho oblohy se stalo měkkým lůžkem pro všechny, kdo strádají, a anděl milosrdenství je k sobě všechny pevně přivinul v láskyplném objetí. Vzduchem sladce zavonělo jehličí a zdáli se ozval cinkot zvonků. To pastýř přiváděl zpět své zatoulané ovce a jejich radostné hlasy byly jasným znamením, že domov je již nablízku.

Když anděl umírá

Anděl si zhluboka oddechl a chystal se odletět. Už rozpřáhnul křídla a vzduchem zavlály jeho zlaté kadeře, už zavřel víčka, aby se v mysli přenesl zpět do říše věčného světla, když cosi jím smýklo zpátky k zemi. Neznámá síla, jíž nemohl odolat, divoký gejzír energie, který ho rázem pohltil, a on – zcela bezbranný a zmítán tímto temným proudem – bezhlavě padal vstříc černé propasti, na jejímž dně se skrývá lidská lhostejnost.

Do této chvíle netušil, jak hluboce lze klesnout, ztratíme-li víru v sebe, v dobro těch druhých a touhu pomáhat, jež pramení ze soucitu. A nyní klečel na dně propasti, sám a všemi opuštěn, s krvavými šrámy ve tváři, potrhaným rouchem, jež ztratilo svůj lesk, a zlomenými křídly, která se již více nepodobala těm andělským. Poprvé v životě pocítil, jak chutná lidská bolest. Okusil její skutečnou tíhu a byl zmaten.

Cožpak andělé trpí jako lidé? Mohou prožít stejnou trýzeň? Mohou snad prahnout touhou po lásce? Čím dál více otázek se honilo myslí nebeského posla, až náhle dostal strach. V tom okamžiku pochopil, že umírá, jakkoli se to zdá nesmyslné, neboť andělé jsou nesmrtelní. Pochopil, že umírá, aby se poté znovu zrodil pro své skutečné poslání, jež mu bylo dávno předurčeno. Neměl být tím, kdo shlíží na matičku Zemi ze své hvězdné perspektivy, na hony vzdálené každodenním lidským osudům.

Ani tím, kdo vznešeně, a přece shovívavě sděluje rozsudky zbloudilým duším. Nepříslušel mu úkol strážit lidské kroky, aby se včas zastavily na okraji oné pomyslné propasti. Jeho poslání bylo zcela výjimečné.

Své andělské srdce měl navždy spojit se srdcem člověka, pozemské okovy se měly stát i jeho vězením, lidské bolesti a strázně měly jednou provždy zanechat svůj otisk v křišťálově ryzí duši, jež se zrodila v říši světla.

Když konečně pochopil své pravé poslání, zaplakal potřetí… Kvůli své bezmoci, tmě, jež ho pevně svírala jako železná obruč, touze po domově, který se mu ztrácel ve hvězdách. Klečel a plakal. Horké slzy mu stékaly po tvářích a v otevřených ranách se stávaly ještě palčivějšími. Plakal však také radostí, sladce rozechvělý, hrdý na to, že právě jemu připadl tak důležitý úkol.

Věděl, že bude muset sebrat všechny síly a navzdory polámaným křídlům vylétnout až k nebesům a vynést z temnot zbytky naděje a lásky, které tu ležely všemi zapomenuty…

Ohňostroj lásky

Zvolna se nadechl a slzu, jež mu skanula po tvářích, zachytil měkce do dlaně. Drobná stříbrná krůpěj ozářila dno propasti nebesky jasným světlem. Poté se rozpadla v miliony malých perliček, které v sobě přes svou zdánlivou nepatrnost ukrývají nadpozemskou sílu. Sílu, jež odpouští, dává prohlédnout, vzbouzí nový život a vítězí nad temnotou.

Sílu, jež je schopna obrodit svět v jeho plnosti a dokonalé kráse, která odstraňuje z cesty překážky a navždy otevírá bránu nesmrtelné lásce. Bránu, jíž jednou projde každý z nás, bude-li to doopravdy chtít – bude-li chtít souznít srdcem s harmonií všehomíra.

Drobné perleťové krůpěje pokryly andělův potrhaný šat i poničená křídla, až se boží posel znovu zaskvěl ve své plné kráse.

V duši opět pocítil touhu, niternou vášeň zvěstovat tajemství lásky všem lidským tvorům a v srdci odvahu a sílu tento sen uskutečnit. Rozepjal křídla a mocně se odrazil ode dna propasti. Rychlostí myšlenky, prahnoucí po tom darovat lásku, soucit a poznání, prolétl temným tunelem, až znovu spatřil denní světlo.

Slunce právě zapadalo a vzduchem vířil jemný sníh. Okolní krajina dýchala tichem, vznešeným a majestátním, v dychtivém očekávání zázraku, jenž snad co nevidět přijde. Z blízkého kostelíka zazněl hlas zvonů a krátce nato vroucí píseň modlitby, jejíž dojímavé tóny tiše pluly noční oblohou.

Tehdy anděl milosrdenství nabral hrst světelných perel, které se mu skutálely do klína – něžně a s největší opatrností, aby ani jediná nepřišla nazmar – a rozhodil je nad krajinou. Temná prosincová noc se pak na pár okamžiků proměnila v zářící ohňostroj, ve hvězdný gejzír nadpozemské krásy, jenž zvolna pohasínal a utichal, když malí světelní poslové našli svůj skutečný cíl a jejich třpytivé skořápky se jemně rozplynuly v tajuplných labyrintech lidských srdcí.

Zázračná květina

Tehdy anděl znovu zaplakal… Úlevou a šťastným dojetím, neboť ani jedna z perel nezůstala ležet na mrazivé zemi. Každá si našla svůj cíl.

Mše v kostele právě skončila a ze vrat vycházeli lidé – na výsost vážní a tišší, ponoření do tichého kouzla noci, které se výjimečným způsobem dotklo jejich srdcí. Srdcí, z nichž mnohá již dávno otupěla a znecitlivěla, takže ani necítila vlastní tlukot, který odměřoval okamžiky jejich pozemského bytí. Nyní se však mohla znovu těšit z vědomí vzájemné blízkosti, soucitu a lásky, který se přehnal jako mohutná vlna zástupem všech zúčastněných.

Byla to dojemná podívaná – jeden v druhém poznával znovu přítele, otce, bratra… člověka. Jeden druhému pohlížel do očí a spatřoval v nich odraz vlastní touhy, svých niterných přání a vstřícných gest.

Lidé spolu mluvili, usmívali se a navzájem se dotýkali. Chumelilo čím dál víc, noc byla stále temnější a ve vsi dávno odtroubili půlnoc, ale nikomu se nechtělo jít domů, všichni toužili vychutnat si kouzelný pocit sounáležitosti až do úplného konce.

Anděl se z výšky díval na dění pod sebou a tiše se usmíval. Zraněná tvář ho již dávno nebolela a na zlomená křídla si už ani nevzpomněl. Poprvé ve svém životě cítil skutečné, hluboké uspokojení. Zároveň však věděl, že o vzácnou a křehkou květinu, která vyrůstá ze semínka lásky, je nutno pečovat. Že je ji třeba zalévat, kypřit a zbavovat plevele, jenž by jí hrozil udušením.

A zejména, že potřebuje slunce, vzduch a láskyplnou péči, aby mohla vykvést do své skutečné a jedinečné krásy. Pouze taková květina přinese lidem pravé požehnání, neboť zanechá semena, jež ponesou její poselství dál napříč budoucími věky.

Moc dobře věděl, že tímto úchvatným, nadpozemsky krásným okamžikem všechno teprve začíná a že ho čeká nesnadná pouť plná nástrah a pokušení. Pouť, při níž bude znovu nesčetněkrát sražen na samé dno temné propasti. Zde pak bude opět klečet, zraněný a opuštěný, a palčivé krůpěje krve budou zas a znovu rozdmychávat bolest v jeho srdci. Dříve by možná nesouhlasil s údělem nést na svých bedrech lásku, jež se rodí z bolesti, nyní však vnímal tento úkol jako nad jiné významný. Byl tudíž ochoten zas a znovu umírat, aby získal milost, jež lidská srdce navždy zbaví utrpení.

Neodmítejme pomoc

Také my pláčeme nad svými osudy, truchlíme pro svá nedorozumění, litujeme svých unáhlených činů. Velmi často přitom propadáme mylnému dojmu, že jsme na svá trápení sami, že zde není nikdo, kdo by s námi naši bolest sdílel. Napadlo nás vůbec někdy, že tomu tak není? Že s námi soucítí naši andělé?

Ačkoli nemají lidská těla a necítí lidské potřeby, jejich srdce jsou vnímavá k našim problémům a otevřená touhám po jejich řešení. Svět kolem nás je jich plný – těch úžasných bytostí zrozených ze světla lásky. Proč je tak často odmítáme vpustit do svých životů? Proč chceme všechno zvládnout sami a nad pomocí z nebes jen mávneme rukou? Mnohdy pak pláčí spolu s námi, když vidí, jak se marně trmácíme od jedné trpké zkušenosti ke druhé, v železném zajetí vlastních předsudků, a přitom by stačilo tak málo, aby se naše ponuré dny projasnily radostným světlem poznání.

Vánoce jsou výjimečným obdobím, kdy k nám mají naši andělé blíže než kdykoli předtím. Ne že by nám jindy byli vzdáleni, to spíše my se v tento čas více otevíráme všem duchovním poselstvím. Naučme se jim důvěřovat a svěřme jim všechny své problémy. Nesmírně se nám uleví. Oni jsou zde od toho, aby nám pomáhali – je to velká milost, které se nám dostává a jejíž význam mnohdy nejsme schopni docenit.

Milují nás láskou, které sami nejsme schopni vůči svým bližním, ani sobě samým. Láskou, jež nečiní výjimky a která si neklade podmínek. Rádi převezmou břímě našich útrap a ponesou je s námi – nebo za nás – tak dlouho, jak jen si budeme přát. Ochotně nás provedou labyrintem nástrah a pokušení, které v sobě skrývá pozemský život, a vždy nám budou moudrými rádci a laskavými učiteli. Oddejme se jejich milující péči a s vděkem přijměme nabízenou pomoc. Cožpak nestačí, že sami nad sebou často pláčeme? Musí kvůli nám plakat i naši andělé??

Jedna ze zářících perliček, jež v posvátné noci rozhodil krajem anděl milosrdenství, si našla cestu také do našeho srdce. Možná ji dosud nevnímáme, možná ani nevěříme, že se střípek nebeské lásky usídlil právě v našem nitru, nicméně je zde a není žádné síly, jež by byla s to zničit její nesmrtelné poselství.

Rozhlédneme-li se kolem sebe očima, jež chtějí vidět svět v jeho skutečné podobě, možná, že odraz těchto andělských slz spatříme i tam, kde bychom jej dříve nehledali – v úsměvu toho, jenž byl obdarován, ve zlatých střapečcích vánočních ozdob, které visí na voňavém smrčku, ve svitu svíček na slavnostně vyzdobeném stole u rodinné večeře.

Slzy jsou úchvatným, dojemně krásným projevem lidských citů a jasným důkazem toho, že naše srdce je dosud živé. Užívejme je však s rozvahou – jako vzácný elixír, jímž neradno plýtvat. Nechť jsou naše slzy i slzy našich andělů slzami štěstí, jež se rodí z tichého a pokojného vědomí pokory a věčné lásky.