Slovo deprese nebylo nikdy dříve tak často užíváno a skloňováno všemi pády jako v minulém století. Ona podivná "tma duše" však mučila některé jedince už odedávna. Někdy byla dokonce inspirací umělcům, hudebníkům či malířům, jindy byla trochu eufemisticky nazývána "melancholií", ale skoro pokaždé se za ni trpící spíše styděli. I dnes se mnozí lidé stydí přiznat svoji depresi ze strachu, aby nebyli pokládáni za duševně choré.

Zatímco fyzická bolest je všeobecně uznávána jako pádný a takřka hmatatelný důvod k utrpení, pocit temných úzkostí bývá i dnes často podceňován. Kdo to nezažil, stěží pochopí. Jisté však je, že tahle "noční můra" dohnala k sebevraždě již mnohem více lidí než fyzická bolest.

Popsat se dají jen průvodní jevy – nespavost, nechutenství, ztráta energie k jakékoli činnosti, někdy k životu vůbec, strach z budoucnosti, pocit bezvýchodnosti a bezmoci, vnitřní napětí… Deprese může začít jako nepříjemná tréma, ale vystupňovat se až k nevydržení. Pozornost a láska nejbližších utrpení zmírňují, ale neodstraňují. Podle nedoložených statistik trpí depresí dvakrát více žen než mužů.

Cesta ze tmy

Naštěstí si dnes lékaři již s depresí vědí rady a léčba medikamenty je ověřená. Je však pravda, že se najde vždy pár procent případů, u nichž léky nezabírají. Zde je poté třeba hledat nové cesty.

Jednou z nich je léčba psychoterapeuta ze Švýcarska Carla Zumsteina. Tento lékař se zabývá v první řadě příčinou, jež depresi způsobila. Domnívá se, že deprese napadá člověka zpravidla tenkrát, jestliže v jeho životě dojde k jakékoli změně, která je spojena s obavami z budoucnosti. Může to být ztráta milované osoby nebo ztráta zaměstnání, nutnost stěhování, odchod dětí z domova, nebo dokonce jen změna ročního období jako je přechod léta do zimy nebo naopak.

Carlo Zumstein si povšiml, že šamanské uklidňování pacienta lze s úspěchem použít i při léčení osob trpících depresí. Domnívá se, že posun do vyššího stavu vědomí se může stát účinným prostředkem, jak si to ostatně vyzkoušel sám na sobě. Ujišťuje pacienta, že tunel, v němž se právě nachází, není nekonečný. Naopak, již teď může zahlédnout v dálce slabé světlo. Zumstein vede také své pacienty k hlubšímu ponoru do podvědomí a pomáhá nalézt příčinu deprese, aby se nejevila tak nevyzpytatelná a tím i neovladatelná. Učí je zaujímat aktivní postoj vůči všem překážkám, nebát se změn a pokládat je spíše za podmínky na cestě vpřed.

Tento přístup prý působí velmi dobře na pacienty trpící endogenní depresí. Pacient nikdy nechce být "krmen" obecnými radami typu "ber všechno na lehkou váhu" nebo "mysli pozitivně". Pomáhá mu spíše vědomí, že jeho případ není ojedinělý, že podobné trápení není nikdy nekonečné, že je denně o krok dál a že se z jámy úzkosti zaručeně dostane.

Cesta zenové meditace

Další z řady terapeutů razící osobitý přístup při osvobozování z hrůzy deprese je Philips Martin, psychoterapeut z amerického Minneapolisu. Již na vysoké škole ho fascinoval buddhizmus. Později jako sociální pracovník pečoval o duševně choré a právě tehdy poznal na vlastní kůži, co je to deprese. V té době také začal pravidelně meditovat a cítil, že zenové meditace mu při depresivních stavech pomáhají. Nešlo ovšem o okamžité a trvalé vyléčení. Dostavily se pochybnosti, zda vleklé potíže nejsou důkazem toho, že jeho meditace není správná. Seznal rovněž, že se dopouští chyby, když se s problémy spíše smiřuje, než aby je řešil. Všechny své někdejší poznatky nyní využívá při léčbě druhých. Svým pacientům radí, aby nespěchali a s meditací začínali pomalu, třeba jen pět minut denně. Doporučuje jim také kombinovat medikamentózní léčbu s meditací. Kombinaci doporučuje mimochodem i Carlo Zumstein. Oba také volí individuální přístup, v němž je nutno vyzkoušet, co prospívá pacientovi nejvíc. Philips Martin však nepřestává zdůrazňovat, že při léčbě by se mělo přihlížet k duchovním aspektům. Lékaři hovoří také o působení stresu na pacienty a na důležitost "vysazení" z honičky denních povinností. Dříve lidé automaticky jednali podle přírodních podmínek dne a noci. Chodili včas spát a včas vstávali a v zimě, kdy je kratší den, zcela samozřejmě více odpočívali. Je také třeba věnovat pozornost komunikaci, která je velmi důležitá, ale nesmí být vynucená. Má-li pacient potřebu se odmlčet, je třeba mu to dopřát, a to i při skupinové terapii. Zvláště důležitý je moment, v němž se také oba terapeuti shodují: při léčbě by se nikdy nemělo zapomínat na duchovní dimenzi.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "11/2009".