"Vypadá znuděně", prohlásila moje dcera, která přijela na krátké prázdniny z koleje.

Obě jsme zkoumavě pozorovaly dlouhosrstou kočku, kterou jsem si předchozího týdne donesla z útulku. Od chvíle, kdy jsem ji donesla domů, se Čoko chovala apaticky a unaveně, i když v útulku patřila k největším uličníkům. Zkusila jsem jí změnit stravu, přidat vitamíny, po večerech si s ní zkoušela co nejvíc hrát. Podle všeho ji nezajímalo nic.

"Možná potřebuje vlastní kočku," zavtipkovala moje vševědoucí dcera. Po pár dnech mě ze spaní probudilo žalostné vytí, vycházející od tmavého klubíčka na parapetu okna. "Čoko, propána, co tě trápí?" zeptala jsem se láskyplně, vzala kočku a položila ji na její oblíbené noční místo v nohou mé postele. Sotva jsem zhasla, kočka skočila zpátky na okno a pokračovala v žalostném nářku. V tomhle utkání jsem částečně zvítězila tím, že jsem ji vyšoupla do chodby a zavřela dveře, ale skoro celou noc mě budilo její škrábání.

V následujících dnech Čoko trávila většinu času na okenním parapetu v ložnici, kde střídavě mňoukala a vyla – a přitom mě nepřestávala propalovat vyčítavým pohledem.

"Pusť ji ven," radila mi dcera, když jsem si na ni stěžovala do telefonu. "To snad nemyslíš vážně!" vyletěla jsem. Přímo pod okny našeho činžáku se táhla rušná ulice. "Skončila by pod autem dřív, než bych stačila zavřít dveře!"

Po pár dnech poslouchání emociálně rozhozené kočky, která navíc připojila kočičí hladovku, jsem už byla odhodlaná se podle dceřiny rady zařídit. Byt ve druhém patře byl však příliš vysoko, než aby kočka mohla vycházet ven a vracet se oknem bez pomoci. Šla jsem pátrat do vnitrobloku za svým domem. Zdola jsem vzhlédla k oknům bytu, zakrytým bezpečnostní mříží. Zpoza skla na mě úpěnlivě shlížela Čoko.

Náhle jsem udiveně vykulila oči. V keřích se tam válel starý žebřík. Opřela jsem ho o dům pod mým oknem. Sice chybělo nejméně jeden a půl metru, aby dosáhl na římsu, ale za zkoušku to stálo.

Když jsem otvírala okno a ukázala Čoko žebřík, radši jsem ani nemyslela na všechny ty zvířecí obyvatele města, kteří by mi tudy mohli vlézt do bytu. Čoko bez problémů skočila na horní příčku žebříku a za pár vteřin už zmizela za rohem domu. Doufala jsem, že zvládne i zpáteční skok na římsu, a hlavně, že se jí nic nestane.

Věděla jsem, že pustit kočku do rušných ulic je nezodpovědné, ale Čoko tak zoufale toužila jít ven, že jsem nakonec usoudila, že snad ví, co dělá. Celé odpoledne jsem chodila k oknu a vyhlížela ji.

Zrovna když jsem si začala dělat starosti, zarachotila žaluzie spuštěná přes otevřené okno. Na podlahu skočila Čoko a ohlédla se k oknu, jako by někoho vyhlížela. Vzápětí se objevila černobílá hlava a dovnitř skočila další kočka. Obě zvířátka se navzájem dotkla čumáčky a já jen nevěřícně zírala. Naše návštěvnice nebyla moc čistá – bílé skvrny měla spíše šedé – a byla extrémně vyhublá, ovšem až na hodně těhotné břicho. Nešlo mi do hlavy, jak ji Čoko přesvědčila k tomu dlouhému skoku na římsu, natož proč ji nalákala do bytu. Ale byla zkrátka tady, rozhlížela se po ložnici a Čoko jí zatím láskyplně omývala krk a záda.

"Ne, to není dobrý nápad," pokárala jsem nešťastně svou kočku, když jsem připravovala druhou misku žrádla a ukazovala návštěvnici kočičí záchůdek. "Zítra posype do útulku. Zodpovědný člověk tam odnese všechny toulavé kočky a těhotné toulavé kočky především."

Druhý den jsem zpod postele vytáhla kočičí přepravku a vydala se pátrat po nezvaném hostu. V žádném pokoji nebyla. Nakonec jsem si všimla, že Čoko vyklouzla z šatní skříně v předsíni. Tam jsem objevila návštěvnici uvelebenou v krabici se zimními rukavicemi a čepicemi, jak kojí čtyři jemně ochmýřená klubíčka. No dobře, útulek se odkládá. Jedině necita by vyhodil z bytu novopečenou maminku se čtyřmi andílky!

Polly, jak jsem kočku pojmenovala, zůstávala v šatníku i s dětmi pár týdnů, dokud koťata nebyla dost silná a kurážná, aby si troufla na průzkum celého bytu. Během té doby jsem pochopila, že Polly neprojevuje normální mateřské chování. Nemyla ani sebe samu, natož svoje koťátka. Všechny tyhle povinnosti na sebe vzala Čoko, drobečky sama myla, hrála si s nimi a hýčkala je. Polly sloužila jen jako kojná a jinak o koťata zájem nejevila. Čoko je učila umývat se, chodit na kálecí misku, bránit se a lovit hračky. Polly většinou jen nehybně civěla do prázdna. Když koťata odrostla, odnesla jsem Polly k veterináři kvůli odčervení a očkování. Ten zjistil, že Polly je hluchá a zřejmě i mentálně postižená. Zato koťata byla zvědavá a čilá až až, všude vlezla, všechno prozkoumala, nic nenechala na pokoji a přitom rostla do krásy. Rozhodla jsem se nechat si Polly a koťatům najít nový domov. Během týdne jsem pro všechny čtyři našla novou rodinu.

Toho dne, kdy z bytu odešlo poslední kotě, si Čoko zalezla pod postel a odmítala vylézt i k žrádlu, jen občas tichounce volala koťata. A v úkrytu byla i druhý den ráno a sebevětším vábením se nedala vylákat ven. Nejradši bych si vzala v zaměstnání den volna, ale obávala jsem se, že argument: "Moje kočka trpí depresí, protože přišla o svoje adoptivní koťata" by jako zdůvodnění neobstálo.

Z práce jsem letěla domů jako splašená, a když mě Čoko nevítala u dveří, nakoukla jsem pod postel. Kromě pár chomáčků srsti tam nic nebylo. Prohledala jsem celý byt a konečně jsem obě kočky objevila stulené v šatníku, v krabici zimních rukavic a čepic. Ležely čumáky k sobě, Polly objímala Čoko kolem krku a vzájemně se omývaly. Obě kočky hlasitě předly.

Čoko a Polly se mnou žijí dodnes a nikdy se od sebe příliš nevzdalují. Čoko nezačne žrát, dokud se neujistí, že Polly také sedí nad svou miskou, a denně jí pečuje o její kožíšek. Polly na moje mazlení nereaguje, ale o to víc se šťastně tulí k Čoko.

Takže moje dcera měla nakonec pravdu: Čoko skutečně potřebovala vlastní kočku, o kterou by se mohla starat. Polly a koťata by bez pomoci nepřežily. Netuším, jak o tom Čoko věděla, a nevím, jakým zázrakem chudák postižená Polly pochopila, že Čoko truchlí a potřebuje útěchu, kterou jí může poskytnout zase jen druhá kočka.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "11/2009".