Divoká a široká řeka Usumacinta tvoří z velké části státní hranici mezi Mexikem a Guatemalou. Na jejím břehu žije indiánský kmen Lacandonů, který si do dnešních dnů zachoval rysy, jazyk i některé zvyky slavných Mayů. Navíc někteří zasvěcenci znají posvátné mayské stavby a místa pro novověk stále ukrytá uprostřed džungle. Dosud odkryté památky mayské kultury udivují celý svět, a tak není divu, že nové objevy lákají pozornost odborníků, turistů i dobrodruhů.

Cesta za Lacandony

Ještě v malebném horském městě San Christobal de las Casas, středisku odbojných mexických zapatovců, si ověřujeme zprávu, že jediná pro cizince schůdná cesta na území Lacandonů vede z Palenque, lokality proslavené Chrámem nápisů, který byl hrobkou jednoho z posledních mayských vládců klasického období. Denně je prý odtud vypravován konvoj, chráněný ozbrojeným doprovodem až k mexicko-guatemalské hranici. Území ovládají Lacandoni a jejich lodě brázdí v hojném počtu řeku Usumacintu. Vyžadované poplatky, nárokované indiány, rok od roku stoupají.

Po noci strávené v chatrčích stylového hotelu, střídavě přerušované bubnováním tropického lijáku a zvuky nefalšované džungle, vyrážíme za dobrodružstvím natlačeni v osamělém autobusu, kočírovaném jediným domorodým řidičem. Přítomnost ozbrojenců signalizuje jen občasná vojenská kontrola. Prašná, liduprázdná silnice, lemovaná bujnou zelení, jako by neměla konce. V mysli roste nejistota. Než po čase zjišťujeme, že přece jen nejsme uneseni a že nás čeká občerstvení v restauraci, připomínající svou konstrukcí stodolu. Ale všeho je dostatek. Kuřecí i vepřová specialita, tropické ovoce a k pití coca-cola. Zamíříme do vesnice Lacanjá, která až do konce 20. století byla prakticky ztracena v lůně tropického pralesa. Dnes k ní vede úzká asfaltová silnice.

Vítají nás muži, ženy i děti, všichni stejně oblečení v dlouhých bílých košilích. Výrazné, ostré obličejové rysy s čelem poněkud zkoseným připomínají Maye, známé z reliéfů starých paláců a pyramid. Ubytují nás v prkenných domcích na kůlech, krytých palmovým listím. Spí se na palandách nebo v závěsných hamakách. Večer při svíčkách se setkáváme s dvěma španělskými archeology, kteří v doprovodu místního průvodce mají v úmyslu zamířit k dosud bezejmenným mayským stavbám, schovaným v pralesní temnotě. Mít tak dostatek času a přidat se k výpravě! Nás čekají dvě znovuobjevená města, jejichž udivující památky vyvrátily zažité představy o domnělé mírumilovnosti vyspělé mayské civilizace.

Yaxchilán – bílé město nad řekou

Od šestnáctého století, od dob španělské conquisty kolovaly zprávy o tajemném indiánském městě skrytém v deštném pralese. Marné byly snahy o jeho nalezení. Až roku 1882 se vydal Angličan Maudslay s domorodým nosičem a průvodcem na dvou kánoích proti proudu Usumacinty. Zdolali menší peřeje, bavili se lovením krokodýlů a na vysokém břehu, potom co si mačetami vyklestili cestu, objevili zříceniny velkého sídliště. Neznámé město, které se tehdy před nimi objevilo, je dnes známé jako Yaxchilán. Leží na jižním mexickém břehu, v ohybu řeky ve tvaru podkovy, který poskytuje přírodní ochranu jako vodní příkop. Podle vyprávění současníků to bývalo vzkvétající město uprostřed džungle s věžemi bílými a blyštícími se ve slunci. Ovládalo velkou říční dopravní tepnu spojenou s obchodem. Indiáni po ní na kánoích převáželi kakaové boby, kterými se platilo, vzácné peří, med, látky, keramiku, dřevo a kopál v podobě pryskyřice, užívané jako kadidlo.

Nasedáme do loďky a s místním průvodcem chceme pro sebe objevit místo, které zatím pro svou odlehlost uniká většímu zájmu turistů. Po přistání u bahnitého břehu se vydáme po kluzké úzké pěšině na kopec s řadou budov. Jsou tu zbytky paláců s tlustými zdmi, četnými vchody, některé mají mansardové střechy s velikými děrovanými hřebeny. Impozantní schodiště nás pak svede na velké náměstí s řadou stél, na kterých jsou kamenné reliéfy postav vládců, opatřené hieroglyfickými texty.

Z těchto stél i z vápencových překladů budov s bohatými nápisy a epickými výjevy, které jsou dnes uloženy v Britském muzeu, odborníci odhalili dávnou historii. Známa jsou jména prvních vládců tohoto města. Bylo založeno roku 319, kdy Praotec Jaguár, zakladatel dynastie, usedl na trůn. Největší rozkvět a současnou podobu se stavbami táhnoucími se po terasách a pahorcích nad ohbím řeky, přinesl Štít Jaguár Velký, který panoval od roku 681 plných jedenašedesát let. Po něm nastoupil syn Pták Jaguár IV. Panovníci jsou často vyobrazeni ve válečných výjevech. Stojí nad spoutanými zajatci, drží je za paži či za vlasy, svlečené skupiny zajatců čekají na obětování. Ve vládcových titulech se objevují jména nejslavnějších zajatců, bývalých panovníků jiných mayských měst. Pták Jaguár se zasloužil o rozšiřování města. Jednou z jeho nejkrásnějších staveb je chrám č. 33 trůnící na pahorku a hledící k severu přes řadu jiných staveb směrem k řece. Po dlouhém schodišti před ním prý byla shazována svázaná těla obětovaných zajatců. Uvnitř stavby se zachovala bezhlavá socha sedícího vládce, ke které dodnes přinášejí Lacandonové obětiny svým předkům. Nasvědčují tomu roztroušené zbytky kopálového kadidla.

Naslouchám vzrušeným skřekům papoušků, v ostré trávě nasáklé vlhkostí fotografuji obrovskou jedovatou tarantuli, do zbytků staveb si v duchu promítám postavy současných Lacandonů a zůstávám v údivu nad velkolepou zelenou klenbou vytvářenou stromy, jejichž koruny se vpravdě dotýkají nebes.

Bonampak – šokující nástěnné malby

Třicet kilometrů na jih od Yaxchilánu leží Bonampak, další mayské město, které bylo znovuobjeveno o více než sto padesát let později. S Yaxchilánem ho v dobách Mayů spojovala cesta, zvaná sacbe. Dnes tuto spojnici zakryla džungle a my se vypravujeme za novým poznáním opět lodí. Sídliště nemělo ve své době velký význam, velkou část své historie žilo v područí Yaxchilánu, přesto v novodobém poznání ztracené civilizace má mimořádnou úlohu. Zasloužily se o to velkolepé, více než tisíc let staré fresky, objevené v roce 1946.

Do archeologického areálu vstupujeme po širší cestě uvnitř pralesa. Vítá nás velké náměstí uprostřed s monumentální stélou, krytou proti poškození stříškou. Na obrovské vápencové desce spatřujeme do kamene vytesanou postavu vládce města Chan Muwana ve společnosti bohyně kukuřice, posvátné plodiny Mayů. Jeho nohy v ozdobných sandálech jsou pevně rozkročené, s oštěpem v jedné ruce a štítem ve druhé, s odhodlaným výrazem ve tváři symbolizují bojovou náladu.

Na vzdálené jižní straně náměstí vyrůstá přírodní pahorek s řadou teras, které daly vznik akropoli. Široké schodiště přivádí návštěvníky ke stéle, uvádějící rok 776, kdy nastoupil panovník na trůn. Pozornost však přitahuje jedna z vyvýšených menších staveb, rozdělená do tří místností. Každý, kdo vstoupí, ustrne v němém údivu. Místnosti jsou od podlahy až k zužujícímu se stropu bohatě vymalovány. Defilé postav ve slavnostních oblecích člověka rázem vtáhne do dávného dění.

Sled událostí počíná v první krajní místnosti. Znázorňuje představení nedospělého dědice bonampackého trůnu společnosti čtrnácti šlechticů, které se konalo, jak plyne z připojených popisů, 14. prosince 790. Ve druhé okrajové místnosti se dostaneme o 336 dnů později, do dne, kdy se Venuše objevila poprvé na obloze jako Večernice. Byla to příležitost pro slavnostní průvod, hudbu a tanec na počest dědice a zasvěcení právě této stavby. Patřilo k němu i obřadní pouštění krve urozených účastníků děje. Ústřední scéna v prostřední místnosti je určena probíhající bitvě a hrozivé moci, kterou následník zdědí. Mučení, obnažení zajatci jsou přiváděni k soudu, kde hlavní postavou je panovník Chan Muwan. Honosné oblečení postav hýří barvami a vynalézavostí. Krejčí dokončují kostýmy a pozvedají tanečníkům na hlavu chocholy ze vzácného peří, dámy mají na sobě soupravu spodniček a plášťů, muži se honosí vzorovanými bederními rouškami a zástěrkami.

Jak se takové malby, vytvořené přírodními barvami z bylin a nerostů, mohly po celé tisíciletí zachovat uprostřed deštného pralesa? Byla to podivuhodná říčka přírody, kdy prosakující dešťová voda rozpustila vápencové stěny a vzniklou směsí překryla a zároveň zakonzervovala malby. Uchovala tak tento umělecký skvost a zároveň dokument příštím generacím. Jen hrstce návštěvníků je prozatím dopřáno těšit se z takové nádhery. Táži se, co se stane, až na místo dorazí zástupy, které chrlí turistický průmysl. Dokáží Lacandonové dědictví svých předků uhájit?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "11/2009".