Santiago de Compostela volá poutníky z celého světa. Vznikají sdružení a bratrstva jejích přátel. V brazilské propagační brožurce jsem našla přiléhavé pojmenování pro tuto pouť – Cesta Slunce. Tak jsem si pro sebe nazvala i letošní čtrnáctidenní pouť, pátou etapu sedmiletého jarního putování z Francie do španělského Santiaga spolu se skupinou přátel českého sdružení ULTREIA. Píseň a zároveň heslo poutníků "Ultreia" nás zve každým rokem dál a výš. Tentokrát se mnou vyšel na cestu i můj muž. Tím se splnil jeden z našich životních snů. Bůh nám pomáhej! Pro vykreslení nálady vybírám jen čtyři z řady pozoruhodných míst, řazených za sebe jako zrnka posvátného růžence.

Logroňo – poutník potřebuje lásku a vodu

Do Logroňa přijíždíme nočním autobusem z Barcelony. Je ráno, deset minut před pátou. Stejně jako celé město i autobusové nádraží je prázdné. Není koho se zeptat na cestu, značenou poutnickou mušlí. Tma nás donutí sednout na lavičku, zabalit se do spacáku a vyčkat rozednění, které přichází později než u nás, kolem sedmé hodiny. Alespoň okusíme pokorný pocit bezdomovců. Teprve v devět hodin se tady začíná rozbíhat život. Míříme do Viany, středověkého městečka, připomínajícího pevnost na kopci, kde se setkáváme s našimi českými poutníky, kteří přijeli autobusem, zatímco my jsme si dopřáli přepychu letadla z Prahy do Barcelony.

Na předměstí Logroňa nás čeká setkání, které se stává jakýmsi předznamenáním letošní cesty. V malém domku zdobeném růžemi a s dokořán otevřenými dveřmi vyhlížejí poutníky dvě ženy, matka a dcera. Každému nabídnou zdarma občerstvení v podobě kávy, vody a nějaké sušenky. Kdo si připlatí, může dostat tradiční španělskou ranní pochoutku, zapečené brambory s vajíčky a zeleninou, krájené na kousky připomínající porci dortu. Zapíšeme své díky do pamětní knihy a do průkazu poutníka, zvaného ve Španělsku Credencial dostáváme razítko. Na něm stojí psáno a názorně vymalováno heslo "agua y amor". Ano, poutník potřebuje vodu a lásku. V každém městečku, v každé vesničce a mnohde i osaměle na poutní cestě stojí v této zemi kašna či alespoň studna s pitnou vodou, připravená občerstvit. A lásky je také dost, poutníci jsou ctěni, upřímně zváni a vždy najdou ubytovnu, zvanou alberge, kde si mohou odpočinout za přiměřenou cenu, nebo jen za to, co kdo dá.

Historický střed města Logroňa leží za mostem přes řeku Ebro. Dnes sto let starý most s panoramatickým výhledem vystřídal mnohem starší stavbu, která spojila oba říční břehy už téměř před tisícem let. Několik historických kostelů je zrána uzavřeno, a tak alespoň obdivujeme portál kostela Sv. Jakuba s jezdeckou sochou, kde je světec, známý spíše jako poutník, znázorněn coby matamoros – bojovník proti Maurům. Na hlavním náměstí před kašnou se postupně probouzí život na tržišti mnoha barev a vůní. Jsou tu byliny na čaj i léčbu neduhů všeho druhu, prodává se místní pečivo od preclíků po bagety, masné stánky i prodejny sýrů přímo svádějí labužníky k ochutnávce místních specialit. Dalo by se ochutnávat dlouho. Leč pro peněženku českého poutníka jsou to příliš drahé svody. Navíc stačí si uvědomit, že k pouti patří odříkání.

Santo Domingo de la Calzada – svátek sv. Dominika

Název tohoto městečka se dá přeložit jako Svatý Dominik od silnice, podle světce, který se stal patronem a pomocníkem poutníků. Už ve 12. století stavěl útulky, špitály, silnice i mosty na cestě do Compostely. Celé město žije v den našeho příchodu oslavou svátku Sv. Dominika. Muži si nasadí bílé kuchařské čepice a připravují koše plné smažených žampionů, červené víno se rozlévá do speciálních skleněných nádob s uzounkým hrdlem k pití. Každý je pohoštěn, a to hned pod okny naší přívětivé alberge. Dobrou náladu v dešti a chladu pomáhají udržet místní hudebníci s bubínky a trumpetami. Na náměstí se tančí, děti vykřikují a ženou se v chumlu před rohatými býčími hlavami, které na upravených dvoukolkách za nimi tlačí jejich otcové. V kostele s hrobkou uctívaného světce probíhá slavnostní mše, které se zúčastňuje vedle místních i dvanáct mladých mnichů z kláštera v Logroňu. Do velebného zpěvu se mísí kokrhání kohouta, který se svou družkou bílou slepicí je umístěn v ozdobné kleci uvnitř kostela. Mají připomínat zázrak, který se udál už ve 14. století, kdy mladý německý poutník byl pro krádež neprávem odsouzen k smrti. Když jeho rodiče ohlašovali soudci, že jejich nevinný syn stále na šibenici žije, dostalo se jim odpovědi: "Váš syn je tak živ jako pečený kohout a slepice, které mám na stole." V tom okamžení začali kohout i slepice kdákat. A jejich potomci kdákají dodnes na připomínku zázraku, který se připisuje sv. Dominikovi. Nerada opouštím veselé město, ale záhy zjišťuji, že oslavami žije celá oblast La Rioja. Krajem plným vinic se kolem poledne ozývají dělbuchy a vyzvánění zvonů z venkovských kostelíků. Ve vesničce Viloria de Rioja, která je rodištěm tolik uctívaného Dominika, se připojujeme k procesí, kde muži nesou na ramenou světcovu sochu i s kohoutem a slepicí. V čele průvodu vykračuje farář s kropenkou v ruce, posvěcuje přítomné a prosí o vodu pro nadcházející úrodu. Jeho prosebná slova stvrzují opět hřmotné salvy z rukou místních specialistů. Do dalšího městečka Belorada přicházíme po polední siestě, kdy na náměstí zastřešeném dovedně ostříhanými platany, končí slavnostní den tanci i zpěvy dětí a mládeže v národních krojích. Poutník snadno zapomene na únavu třiadvaceti kilometrového pochodu za zvuku kastanět v prostředí lidové veselice.

San Juan de Ortega – modlitba za poutníky

Snad nejkrásnější etapou tohoto ročníku svatojakubské pouti byla stejně jako loni cesta přes hory. Tentokrát jsou to Husí hory /Montes de Oca/, dosahující výšky o něco méně než 1150 metrů. Jejich ozdobou jsou porosty nízkých dubů, které zjara přejímají šedobílou barvu skal. Po nich následuje pás kvetoucích fialových vřesovců, snoubící se na obzoru s modrou oblohou. Mezitím oku zalahodí žlutý květ janovce či bílý koberec drobných devaterníků. Co pohled, to krása vybízející k díkůvzdání. Na západním svahu hor nás čeká románský klášter San Juan de Ortega, pojmenovaný po světci, který se ve službě poutníkům zhlédl v příkladu sv. Dominika. Spíme ve starobylých zdech kláštera. Jsou tu tři velké místnosti, každá vybavená palandami asi pro dvacet nocležníků. Kromě toho se dva spáči uložili na karimatky na malém klášterním dvorku. Jsou to shodou okolností Češi, kteří na pouť vyrazili na kolech, a my je potkali právě až tady, pod horami. Rázem sedmé hodiny zvečera se podává polévka. Svou chutí je srovnatelná se středověkou strohostí stavby. Pár načervenalých ok omastku v horké vodě se ztraceným stroužkem česneku, to vše zahuštěné kousky natrhané bagety. Ještě že je horká! Inu, poutník přeci nemá myslet na věci pozemské, má dát přednost věcem nadpozemským. A těch si užije v místním kostele přehršel.

Kostelní loď je jednoduchá a krásná. V podzemní kryptě je umístěn sarkofág, zdobený čerstvou kytičkou, a na něm stojí psáno:

SAN JUAN DE ORTEGA 1080 - 1163
PREPARAD EL CAMINO DEL SEŇOR.

Vlevo nad kryptou procházíme posvátným prostorem se řadou sloupů. Kostelník upozorňuje na kamenný sloup s vytesaným prstencem postav poutníků. A říká, že právě na ně v den jarního slunovratu míří paprsek světla procházející kostelním oknem při východu slunce. Je to symbolika, která příhodně doplňuje společnou modlitbu za poutníky, ke které jsme zváni místním panem farářem. Vybírám z ní, co jsem s dojetím zachytila:

"Ó Bože! U hrobky sv. Juana de Ortega Tě prosíme, spas tyto své děti, které v Tvém jméně konají pouť do Santiaga. Doprovázej je na této cestě, proveď je bezpečně křižovatkami, posiluj v únavě, ochraňuj v nebezpečí, dej jim místo pro odpočinek, sešli vánek v horku, chraň před zimou, buď jim světlem v temnotě, útěchou ve zklamáních a jistotou v jejich snažení tak, aby s Tebou dosáhly cíle své pouti a s díkůvzdáním se vrátily do svých domovů plny radosti."

Burgos – metropole Kastilie vzpomíná na Cida

Kastilie dostala své jméno podle řady hradů stojících na kopcích této malebné, leč kdysi chudé země. Ctí své hrdiny, mezi nimiž první místo zaujímá Cid, doprovázený svou věrnou manželkou doňou Jimenou. Slavný bojovník stojí uprostřed Burgosu v podobě bronzové jezdecké sochy a pozvedá své kopí k obraně spravedlnosti a rytířskosti. V metropoli Kastilie najdeme i Cidův hrob. Jeho ostatky leží pod prostou mramorovou deskou uprostřed velkolepé gotické katedrály. Sem nosí jeho potomci své květiny, tady tryská z jejich srdcí zlidovělá španělská Píseň o mém Cidovi. Burgos nás přivítal vpravdě s otevřenou náručí. Utrmáceni po náročném denním pochodu zvoníme u dveří kostela a zároveň fary Casa de Pelegrinos de Emaus /Dům poutníků emauzských/. Mladý pomocník, zřejmě dobrovolník, nás po mramorovém schodišti provází do moderně zařízené ubytovny. Pak ošetří mou krvácející ranku, kterou jsem utržila při zakopnutí. Večeře o několika chodech i snídaně spolu s ubytováním se dávají za dobrovolný příspěvek. Jsou tu spolu s námi poutníci z několika zemí, Kanady, Německa i Japonska. Alberge řídí starší dáma, původem Švýcarka. Dbá na "poutnickou etiketu" a řád. Poutník tady, stejně jako v jiných ubytovnách, musí nejpozději v deset hodin večer zalehnout na lůžko, aby mohl brzy ráno, nejlépe s rozedněním vyrazit na cestu. A spát se nechce, vždyť posezení a zpívání s kytarou je tolik příjemné.

Na první pohled je Burgos město, kde se lidem dobře žije. Už předměstské činžovní domy, převážně obložené červenými cihlami a zdobené tradičními bílými prosklenými lodžiemi, vyprávějí o vkusu místních architektů. Staré město jaksi samovolně navazuje na moderní část. Od řeky Rio Arizón vstupujeme po Mariánském mostě branou Panny Marie, perlou mezi gotickými branami, na náměstí Krále Fernanda. Usedám tu ke stolu v malé kavárničce s výhledem na katedrálu, jejíž základní kámen položil roku 1260 právě král Fernando III., svatý. Nemohu se nasytit toho pohledu. K modravým výšinám oblohy přímo míří dvě ukončené gotické věže, spojené portálem a rozetou, které směřují na sousední náměstí Pany Marie. Za nimi následuje jakési "tělo" složité stavby, korunované dvěma nižšími věžemi, které jsou zdobené kamennými královskými korunami. K nim a k hlavnímu Kristovu portálu směřuje mohutné vstupní schodiště. Několik generací stavitelů se vystřídalo, aby vytvořilo tuto gotickou pohádku, která i uvnitř ukrývá poklady. Je jich tom hodně, viděla jsem je a nafotila, ale nebudu o nich psát. Lépe je vidět na vlastní oči. V kapli nebeského patrona Kastilie černého Krista, která je neustále otevřena k bohoslužbám i modlitbám, si s mužem slibujeme, že bude-li nám štěstí přát, přijdeme příští rok znovu, abychom se další více než dvou set kilometrovou etapou přiblížili kýženému cíli svatojakubské pouti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "10/2009".