V současnosti trpí více než polovina Američanů jedním, nebo více příznaky choroby, kterou dříve lékaři dobře znali jako "cukrovku typu 2", "cukrovku vzdorující inzulínu", "inzulínovou rezistenci", "nával cukrovky v dospělosti" nebo řidčeji hyperinsulinemii. Třetina obyvatel USA je chorobně obézní a polovina z nich má značnou nadváhu. Cukrovka typu 2, též nazývaná cukrovkou dospělých, se nyní běžně objevuje už i u šestiletých dětí.

Příčinu mnohých degenerativních onemocnění lze najít v těžké poruše endokrinního systému, což u "cukrovky nereagující na inzulín" správně rozpoznali lékaři ve třicátých letech. Tato elementární porucha v pozadí je známá jako narušení regulačního systému krevního cukru násilně upravenými tuky a oleji. Je dále komplikována obecně rozšířeným nedostatkem dalších podstatných prvků výživy, které tělo potřebuje, aby si dokázalo poradit s metabolickými vlivy těchto jedů. Všechny tuky a oleje nejsou stejné. Některé jsou zdraví prospěšné a užitečné; mnohé, obvykle laciné odpadní oleje a jejich v supermarketech nabízené neurčité směsi, jsou doslova zhoubné. Rozdíl ovšem není v nasycenosti či nenasycení, jak se nám výrobci tuků a olejů snaží namluvit. Mnohé nasycené oleje a tuky jsou velmi prospěšné, zatímco mnohé nenasycené jsou vysoce škodlivé. Důležitý rozdíl pro zdraví spočívá v tom, zda ten který olej či tuk připravila Matka Příroda a byl ponechán bez úprav, jako je např. rafinace, či byl člověkem připraven uměle a upraven pro vzhled, chuť a trvanlivost.

Konec zdravých olejů

Úsilí vyrábět a prodávat potravinářské výrobky automatizovaným strojním zařízením bylo vyvíjeno už od roku 1901, protože to slibovalo ohromné zisky. Většina nejranějších snah však byla neúspěšná, protože lidé zásadně nedůvěřovali potravinám nepocházejícím čerstvě z farem a také proto, že potřebná technologie byla ještě v plenkách. V dobách prosperity dělaly tyto podezřelé potravinářské výrobky jen malé pokroky. Například náhražkový tuk Crisco byl kdysi rozdáván zdarma ve dvou a půl librových plechovkách v neúspěšné snaze ovlivnit americké ženy, aby v tento produkt uvěřily a kupovaly namísto vepřového sádla.

Zavádění margarínů se rovněž tvrdě bránily mlékárenské spolky. Margarín, Crisco a spousta ostatních rafinovaných a hydrogenovaných produktů začalo významně pronikat na americký trh s potravinami až s příchodem hospodářské deprese třicátých let. Podpora protestu mlékařů vůči umělému jedlému tuku vybledla až za druhé světové války, protože nebyl dostatek másla pro civilní obyvatelstvo a současné potřeby armády. Mlékárenský průmysl, který tehdy ztratil hodně podpory, následně rezignoval, akceptoval zředěný podíl na trhu a soustředil se na armádní dodávky. Lněné a rybí oleje, dříve považované za základní potraviny, které bývaly v obchodech běžně k dostání, byly náhle prohlášeny za nezdravé a vymizely z regálů. Poslední dodavatel panenského lněného oleje byla firma Midland Archera Danielse, která zastavila výrobu v roce 1950. Poměrně nedávno se stal předmětem masivní dezinformační kampaně ve sdělovacích prostředcích, které ho líčily jako nasycený tuk působící selhání srdce, jeden z vysoce prospěšných a důležitých přírodních olejů. V důsledku toho prakticky zmizel z prodeje. Šlo o kokosový olej, který v potravním řetězci nahradil sojový a oleje z bavlníkových a řepkových semen. Nebýt této dezinformační kampaně, naši rodiče by tento jemný zdravý olej za nové a laciné odpadní oleje nikdy nevyměnili. Po této úspěšné bleskové mediální válce lidé ve Spojených státech definitivně prohráli boj s obezitou. Kokosový olej, mimo jiné, byl totiž po mnoho let jedním z nejúčinnějších regulátorů udržení tělesné váhy.

Povaha cukrovky

Cukrovka je klasicky diagnostikována jako neschopnost těla správně metabolizovat uhlohydráty. Jejím charakteristickým příznakem je vysoká hladina krevní glukózy. Cukrovka typu 1 vyplývá z nedostatečné produkce inzulínu slinivkou břišní, zatímco cukrovku typu 2 způsobuje jeho neúčinnost. Neúčinný inzulín se přitom v ničem neliší od účinného. Neúčinnost spočívá pouze v neschopnosti našich buněk na něj reagovat. Katalogizace cukrovky jako poruchy metabolizmu uhlohydrátů je tradiční klasifikace z počátku 19. století, kdy bylo o metabolizmu a jeho chorobách známo jen málo. Při rostoucích znalostech těchto procesů by dnes mělo být možné charakterizovat cukrovku typu 2 mnohem fundovaněji: jako neschopnost těla správně metabolizovat tuky a oleje. To má za následek ztrátu účinnosti inzulínu a z toho vyplývající neschopnost těla metabolizovat uhlohydráty. Pohled lékařů a snahy proniknout k jádru věci, vyjma na úrovni výzkumu, zůstávají bohužel omezeny na úroveň dědictví z 19. století. U úvodních příznaků cukrovky typu 2 se tedy jedná o celotělesné signály elementární neschopnosti buněk správně metabolizovat glukózu. Buňky našeho těla se ze stále zjevnějších důvodů postupně ucpou uměle vyrobenými či "upravenými" toxickými tuky a oleji. Tím se stávají nezpůsobilými přenášet glukózu z krevního toku do svého nitra.

Glukóza pak buď zůstává v krvi, nebo se ukládá ve formě tělesného tuku, glykogenu, anebo je vylučována v moči. Navázání inzulínu k receptorům buněčné membrány za normálního stavu spustí uvnitř buňky komplexní kaskádu biochemických reakcí. To způsobí, že přepravci glukózy, známí jako molekuly GLUT 4, opustí parkovací oblast uvnitř buňky a putují k vnitřní straně povrchu plazmové buněčné membrány. V membráně se stěhují do speciálních oblastí nazvaných caveolae. Zde v další sérii biochemických reakcí rozpoznají molekuly glukózy, připojí se k nim a dopraví je dovnitř buňky v procesu nazvaném endocytóza. Uvnitř buněk je pak glukóza zužitkována jako palivo mitochondriemi, produkujícími energii nezbytnou k buněčné aktivitě. Přepravci GLUT 4 tedy snižují hladinu glukózy v krevním řečišti tím, že ji dopraví skrz buněčnou membránu do nitra všech buněk našeho těla.

Nebezpečné náhražky

Mnohé molekuly putující cestou zprostředkovanou glukózou a inzulínem jsou lipidy, to znamená mastné kyseliny. Zdravá plazma buněčné membrány, nyní už známá jako aktivní hráč v cukrovém scénáři, obsahuje určité množství nenasycených mastných kyselin druhu omega 3 cis, které dělají membránu relativně tekutou a kluzkou. Jsou-li tyto cis mastné kyseliny kvůli nesprávné stravě chronicky nedostupné, nahradí je v buněčné membráně transmastné kyseliny a mastné kyseliny nasycené, s krátkými a středními řetězci. Tyto záměny způsobí, že buněčná membrána ztuhne a stane se mazlavou, což překáží mechanizmu transportu glukózy. V nepřítomnosti dostatečného množství mastných kyselin typu cis omega 3 v naší stravě tudíž dojde k jejich nahrazování, mobilita přepravců GLUT 4 se sníží, buněčná stěna a biochemie uvnitř buňky se změní a v krevním řečišti zůstává zvýšené množství glukózy. Na jiném místě v těle začne slinivka vyměšovat nadbytek nevyužitelného inzulínu, játra z nadbytku cukru vytvářejí tuk ukládaný v tukových buňkách, tělo přejde na vysoký močový režim, buňky nemají k dispozici dostatek energie k vlastní aktivitě a celý tělesný endokrinní systém se začne postupně hroutit. Příležitostně dojde k selhání slinivky, tělesná hmotnost prudce poklesne a diabetická krize se urychlí. Ačkoli k úplnému objasnění všech kroků na této stezce zbývá ještě hodně práce, je evidentní, že počátek biochemického vysvětlení epidemiologického stavu známého jako cukrovka typu 2 spočívá ve vztahu mezi lacinými rafinovanými potravními tuky a oleji a nástupem symptomů tohoto onemocnění.

Ortodoxní lékařský přístup

Moderní ortodoxní lékařský přístup k diagnóze cukrovky spočívá v podávání orálních hypoglykemických preparátů, nebo inzulínu. Aktuálně dostupné orální drogy tohoto druhu se podle způsobu biofyzikálního působení řadí do pěti skupin. Jsou to: biguanidy, inhibitory glukosidáze, meglitinidy, sulfonylureáty a thiazolidinediony. Biguanidy snižují krevní cukr třemi způsoby. Brání játrům v normálním uvolňování jejich zásob glukózy, zasahují do absorpce glukózy z trávených uhlohydrátů ve střevech a údajně zvyšují její periferní příjem.

Inhibitory glucosidáze jsou navrženy tak, aby bránily slinivce břišní v produkci enzymů amyláze podstatných pro trávení uhlohydrátů. Vládne přesvědčení, že po potlačení trávení uhlohydrátů se hladina cukru v krvi nemůže zvyšovat. Meglitinidy byly navrženy ke stimulaci slinivky, aby produkovala více inzulínu u pacientů, kteří pravděpodobně už i tak mají zvýšenou hladinu inzulínu v krevním řečišti. Lékaři přitom zjišťují jeho hladiny jen výjimečně. Tyto drogy jsou často předepisovány bez jakýchkoliv znalostí o daných hodnotách inzulínu. Přitom je široce zanedbávána skutečnost, že zvýšené hladiny inzulínu jsou takřka stejně zničující jako zvýšené hladiny cukru. Sulfonylureát je další pankreatický stimulátor navržený k povzbuzování produkce inzulínu. Lékaři ordinující tuto drogu předtím zjišťují stav inzulínu v krevním séru jen výjimečně. Tato droga je často předepisována diabetikům typu 2, z nichž mnozí již mají zvýšený, ale neúčinný inzulín. Smutně proslula tím, že jejím vedlejším účinkem bývá hypoglykémie. Thiazolidinediony jsou pověstné tím, že způsobují rakovinu jater. Jeden z těchto léků, Rezulin, schválený po deviantním zákulisním politickém boji v USA, se pak marně ucházel o homologaci v Anglii, protože se vědělo, že je to droga způsobující rakovinu. První lékař FDA, který si měl vzít na odpovědnost její schválení, to odmítl udělat a droga získala homologaci až poté, když ho nahradil servilnější úředník. Rezulin pak za sebou zanechal více než sto mrtvých a mnoho dalších diabetiků zmrzačil. Farmaceuti nakonec prohráli právní bitvu a museli ho stáhnout z trhu.

Podle WM Magazínu 04/2009

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "10/2009".