Píše se rok 2009, překročila jsem padesátku – a zase nic nevím. Přesněji, pojmy jako láska, úcta, pochopení, souznění jsem dosud nějak vnímala i žila, ale co se stalo při setkání s mým partnerem, to mě (i jeho) totálně vykolejilo. Začal se před námi odvíjet náš společný minulý život, a to z doby Ježíše Krista. Kolem Něho bylo tehdy tak funkční (čisté, láskyplné, normální) prostředí, že to nelze k ničemu současnému přirovnat.

I my dva – jako každý člověk žijící na planetě Zemi – jsme prošli dvoutisíciletým blouděním v polopravdách, dolehl na nás pokroucený způsob myšlení předávaný nám církví (o tom, že je jenom jeden život a po smrti vše definitivně končí). Všichni bez výjimky jsme obětí minulosti… Nikdo nás nepodržel v pravdě, žijeme připlácnutí na ploše jako ubohé zvratky místo toho, abychom směřovali výš a došli ve své moudrosti až k nebesům. Zoufání však není k ničemu, vysvětlíme si, co je s tím možné udělat.

Proč potkáváme problémové lidi

Proč jsem se s pravým partnerem nesetkala třeba už ve svých dvaceti letech? Proč jsem musela žít vztahy, které skončily rozchodem a někdy i hodně bolely? To jsme my lidé "tak zařízení", že se musíme trápit?

Často si klademe otázku: "Proč jsme se dosud nesetkali s tím pravým?" Budete se divit, když řeknu, že jste se s tím pravým vždycky setkali? Žádné "nepravé životní setkání" totiž neexistuje! Pokaždé, ať do života přijde kdokoliv, je to ten pravý: člověk, který nám pomáhá naplnit účel naší existence. Žádná jiná možnost – např. že bychom se náhodou dostali k člověku, kterého jsme si potkat nezasloužili, neexistuje. Teď už jenom zbývá se v tom, co jsem právě napsala, vyznat.

Pokud se ve vztazích něčím trápíte, jste (svými úvahami) v nízkých energiích připlácnutí "k desce stolu". Já jsem tam – v nepatřičných postojích, v částečně nedokonalých názorech (v malé víře v dobrý běh věcí pozemských apod.) – byla po celý život. Ke krůčku směřujícímu do vyšších energií stále něco chybělo.

Zprvu jsem žila nevědomě (kritizovala jsem, neodpouštěla, trápila se, byla zlostná apod.) a téměř jsem kvůli těmto "odchylkám" z Řádu zemřela. Ale i když jsem už hodně let psala knihy, vědomě jsem na sobě pracovala, byla jsem rozvedená a upřímně jsem si hledala nového partnera, nedařilo se mi ke vztahu, který by stál za to, dojít. Po opadnutí zamilovanosti nezbylo vždy nic, na čem by se dal vztah budovat. Proč? Nic světoborného v tom nehledejte: prostě jsem si nepročistila mysl natolik, abych se "z desky stolu" fakticky pozvedla do výšin lásky! Stále jsem částí sebe dlela v plochosti žití… Třeba nedostatečnou vírou v to, že pravý muž pro mne skutečně existuje. Jen tato jedna zdánlivě nepatrná myšlenka, která mě tu a tam napadala, znamenala připoutání se k plochosti žití. Neuměla jsem si vztah, v němž by láska byla normálně přítomná, představit. Mohla jsem dělat jakkoliv smysluplné věci (třeba vést kurzy, psát knížky), ale pokud jsem nevěřila, skutečně prakticky ve svém myšlení neprokázala, že Bůh Je a Láska existuje jako normální fakt nad slunce jasný, stále jsem si k sobě přitahovala muže, se kterými to nikam nevedlo. Všichni tito muži se snažili dostat do mé přízně – a některým z nich se to i povedlo.

Absurdní setkání

A jací muži mě potkávali? Co v minulosti žili? Samé absurdity… jen jsem to v okamžiku setkání s nimi nevěděla. S každým mi už od první chvíle něco nehrálo, rozum napovídal, že to vůbec není ono, ale já jsem nedbala. Dělala jsem, co "plochého" jsem uměla – snažila jsem se to s nimi nějak zvládnout. Kde byla láska u těchto mužů? V dosud neprojeveném stavu. Otisk nepochopení pravdy, egoizmu, ale i agresivity, neomalenosti, přehlíživosti i omezenosti jim čouhal z bot. A já jsem dlouhé roky nedala pokoj – žila jsem "plošně" a stále jsem si "ploché lidi" z Vesmíru k sobě přitahovala. Nežli jsem se vznesla nad desku stolu do Lásky, právě takoví lidé k mým energiím patřili!

Dnes když o tom přemýšlím, skláním se před dokonalostí vesmíru, který mi přihrával vskutku těžký kalibr povah, kdy snad jenom blázen by neviděl, že s nimi něco není v pořádku. A protože já jsem taky nebyla v pořádku, pěkně jsme k sobě pasovali: boj mohl začít. Dokud jsem "byla přilepená na ploše" (nedala jsem si hodnotu, nevěřila jsem v dobro na 100%), neměla jsem šanci z hrubých energií vybřednout… Co mi pomohlo plochost žití zvládnout? Práce na sobě. Stálé hledání smysluplnosti žití, nepřehlédnutí jediné nápovědy na zlepšení. Touha po lepších věcech byla tak velká, že se nemohlo nic jiného stát, než že jsem desku stolu – plochost žití – opustila.

Koho jsem si k sobě přitahovala, když jsem byla "na ploše"? Posuďte sami. Přečtěte si několik příběhů o minulosti "mých lásek" a závěr si udělejte sami.

• V životě, kdy mě jako domnělou čarodějnici vezli nahou na káře k hranici a tam mě posléze upálili, se vyskytovali dva muži. Jeden z nich byl panovník, který tenkrát povolal inkvizici, aby vyčistila území, které spravoval, "ode všeho zlého". Byl to člověk bez přístupu k citům. Aby se zamyslel nad tím, že i druhý něco cítí, to bylo nad jeho možnosti. Viděl jenom sebe. Upadl do představ hrozby zvenčí… a už se vezl. Vraždy plánoval, schvaloval, vytvořil pro ně na svém území podmínky. Nebylo mu cizí vůbec nic, co se týče "zatočení s tím, co on prohlásil za nežádoucí". A taky dělal to, co se mu "hodilo do krámu" – to, že bral odsouzeným majetek, považoval za samozřejmost. Pokud byste si s ním chtěli popovídat o pravdě a lásce, padla by kosa na kámen. Pravda byla jediná: taková, která vyhovovala jemu. A láska? Ta měla přijít, až vyčistí zemi od všech čarodějnic… Cítíte z jeho postojů silnou převahu ega, blud a demagogii? A věříte, že kulisy se mění a podstata nás lidí zůstává stejná? Neprůstřelným demagogem je i nyní…
  S tímto člověkem mám i další zážitek z minulosti: přichází jako voják s dalšími muži do našeho obydlí před dvěma tisíci lety. Vrhám se mu k nohám se slovy: "Zabijte mě, ale jeho nechte." Vím, co přišli udělat. Zabít mi muže. Voják mě odhazuje stranou se slovy pohrdání, se ženou se vůbec nebude zahazovat, nestojím mu za jediný pohled. Manžel, probodnut jejich meči, mi umírá v rukou.

• V době upalování domnělých čarodějnic tam figuroval ještě jeden muž: kněz – povýšený nad všechny lidi kolem. Jak obyčejné a malicherné se mu zdály jeho ovečky! A on se cítil přímo svatým. Potřeboval lidi, aby je mohl ovládat. Jejich stádnost mu vyhovovala. Proto se mu vůbec nepříčilo být hlavním, nejvyšším a vlastně jediným, kdo čistotu, či bezbožnost dušiček posuzoval. Přinesl s sebou "řád poznání" (systém mučení) k odhalení čarodějnic. A že si nenechal ujít jediné mučení ubohých panen a přitom se nikým neviděn sexuálně ukájel? Že snad byl i nemocný až psychopatický? A víte, že se dost "ujetě" projevoval i v tomto životě?

• Dalším mužem byl nájezdník, který zatarasil dveře našeho dřevěného domku tak, že jsme nikdo nemohl utéci, a potom dům podpálil, jak o tom píši v 1. knize. Celá naše rodina tam tenkrát uhořela… Byl snad nyní v současném životě mužem moudrým? Na to si odpovězte sami…

• Čtvrtým mužem, kterého chci připomenout, je jezdec na koni, který mě přepadl v lese (tento příběh taktéž popisuji v 1. knize). Vyřítil se přímo na mě a já jsem se před ním snažila utéci. Nebylo kam. Moji matku i sourozence zabil svým velkým mečem. A pak mě – nedospělé děvče – chytil. Byla jsem pro něho a ostatní válečníky snadnou kořistí, kterou využívali ke svému ukájení – opakovaně mě znásilňovali.

Jsme tím, co přitahujeme

Kdybych chtěla pokračovat dál, bylo by to s výčtem lidí, kteří mě v současném životě potkávali, stejné. V práci, ve svém okolí, všude… stále tam chyběla čistota vztahů – taková, po které jsem tolik toužila.

Zdá se vám to absurdní, jaké hrubé nátury jsem si k sobě energeticky přitahovala? Nebojte se, v tomto životě už nikoho nevraždili, neznásilňovali – pokrok ve smyslu zvládnutí určitého dílu učiva učinil každý z těchto pánů. Ale svým založením na tom byli stále tak, že jsme se nemohli společně smysluplně naladit. Nepatřila jsem k nim coby jejich partnerka. A kdybych sobě dala větší hodnotu, viděla bych to na první pohled. Ale protože jsem žila v pomýlení, že pro vybudování pěkného vztahu stačí, aby muž byl alespoň trochu k duchovnu směřující, byla to jedním slovem hrůza.

A tak už i prakticky vidíte, že čistota muže smí k ženě přijít teprve tehdy, když se odpoutá z omezenosti a "mysl upře nahoru." A jestli je tato moje zkušenost nějak výjimečná? Ale kdepak! V plochosti žití jsme na tom všichni podobně. A navíc se nyní objevuje stále více lidí, kterým se informace tohoto druhu otevírají. A ti pak pouze potvrzují slova, která zde píši. Jako např. paní E., která mi dovolila její příběh zveřejnit.

Svůj život vnímám jako boj o přežití

"Jsem vdaná," říká paní E. "V manželství byly i hezké chvíle, ale dost často jsem si připadala jako otrok. Nechala jsem sebou manipulovat, ponižovat se a zotročovat. Dostala jsem se i do minulých životů. V jednom z nich jsem zažila, jak mou rodinu brutálně vraždili žoldáci. Mě nechali a hodlali prodat do otroctví. Bylo mi asi deset let. Spolu se mnou tam byly ještě další děti. Vedli nás na provaze za povozem, na kterém seděl i můj současný muž. Provaz jsme měli uvázaný na obojku u krku. A ten muž se tam tenkrát bavil tím, že nám házel placky k jídlu. Hluboce jsem ho nenáviděla. On to vycítil, a tak mou pozici ztížil tím, že mi svázal ruce a já musela ty placky chytat jenom ústy. To mou nenávist ještě zvýšilo.

Ostatní děti se se mnou o své kousky dělily, ale samy měly málo. Málem jsem umřela… Jeho počínání zarazili až žoldáci, protože nechtěli, abych zemřela – unikl by jim tím zisk z jednoho otroka. Vlastně mě v poslední chvíli zachránili tím, že mě od muže odloučili.

Bohužel ve mně zůstalo vědomí, že mě někdo zachrání. A také hluboký pocit těch házených placek. Tak se ke mně po celý můj současný život manžel choval: vždy jsem musela prosit, aby mi přispěl na domácnost. Nikdy mi nedal nic sám od sebe, vždycky měl nějakou logickou výmluvu – potřeboval opravit auto, chatu, koupit větší auto, dával peníze do svých drahých koníčků…

Co se týká financí, tak téměř stále živořím. Jsem vlastně ke svému muži stále přivázaná tím obojkem a on se mnou zachází jako s otrokem – stejně krutě jako tenkrát. Mně je vedle něho špatně, celé moje tělo se bouří… a žiji s ním už několik desetiletí."

Kde se "plochost života" vzala? Proč se tolik trápíme se svými vztahy a ne a ne se v nich vyznat? Víte, že všechno, co píši, existuje v přímé vazbě na dobu Ježíše Krista, kdy jsme jako lidstvo znehodnotili jeho poselství a učení a pramálo nás zajímalo, jak to s láskou mezi lidmi skutečně vypadá? Kristus víc dělat nemohl a hrstka věrných, vědoucích a statečných lidí kolem něho učení v plné míře zachránit nedokázala. Někteří i položili život – jako např. tehdy můj muž. Síla napřená proti nám byla větší, než jaké jsme byli schopni odolávat…

Ale protože víme, že žádná situace není konečná, žijeme návaznost na minulost: všichni bez výjimky se můžeme zasadit o lepší zítřky! Muž, který byl tenkrát můj manžel, já i vy… Každý máme na Zemi své nezaměnitelné místo. Teď jen zbývá pochopit, jak dobru pomáhat. A potom začít… a už nikdy s prací na sobě nepřestat. Abychom si nemuseli povídat, jaké to je, když láska není, ale abychom žili v čistém stavu jako lidé kolem Ježíše před dvěma tisíci lety a vykročili jsme cestou ke štěstí…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "10/2009".