Je smutným mementem dnešní doby, že krása bývá označována za kýč. Lidé nejsou již schopni sami říci, co se jim líbí, chtějí to slyšet od druhých… Posmíváme se kráse a uzavíráme si tím cestu k radosti a dávným vzpomínkám na dobu, kdy jsme byli ještě dětmi a dívali se kolem sebe nadšenýma, zvídavýma očima. Tehdy jsme žili obklopeni světem nádherné dětské fantazie, který jsme vnímali jako reálný, světě prostém předsudků a omezení, z nichž jsme později začali budovat neproniknutelnou hráz mezi sebou a krajinou svého dětství. Někteří z nás se rozhodli čelit této pasivitě a otupělosti upřímnou snahou oživit svět fantazie prostřednictvím svých výtvorů a rehabilitovat tolik opomíjenou krásu. Patří k nim i výtvarnice MARIE BROŽOVÁ, autorka putovního projektu Obhajoba pastelky, který byl zahájen v červnu roku 2004 na Staroměstském náměstí v Praze.

V čem spočívá hlavní záměr tohoto projektu?

Projekt Obhajoba pastelky jako výtvarného média vznikl jako určitý protiargument existujícímu předsudku, že pastelky jsou pouhou hračkou pro děti, se kterou se nedá vytvořit kvalitní umělecké dílo. Tento předsudek, bohužel, nepřevládá pouze v uměleckých kruzích. Od kamarádky, která vyučuje na základní škole, jsem se dozvěděla, že pastelky jsou na druhém stupni dětem zakazovány – místo nich musejí používat vodové barvy nebo tempery.

Lidé, kteří přicházeli na mé výstavy, nechtěli věřit, že jsem k vytvoření svých obrazů použila obyčejné pastelky, se kterými kreslí každé dítě. Proto jsem se rozhodla pro formu veřejného kreslení – na veřejně přístupných místech vytvářím před zraky kolemjdoucích pastelkami obrazy na největší formát papíru A0.

Můžete nám stručně vylíčit historii projektu?

Projekt byl zahájen v červnu 2004 na Staroměstském náměstí v Praze, kde vznikl první z obrazů s názvem "Letokruh stromu života", který byl po dokončení, spolu s dalšími obrazy, vystaven v Jindřišské věži. Druhé veřejné kreslení se odehrálo v září téhož roku v pražské pasáži Černá růže, kde vznikl obraz "Černá růže ve tmě". V prosinci byl v Obchodním centru Letňany vydražen obraz "Vánoční stromeček očima dětí" ve prospěch o.p.s. Pomocné tlapky.

V průběhu celého roku 2005 projekt putoval po mnoha městech České republiky, v dubnu 2006 se Obhajoba pastelky poprvé vydala na pozvání do zahraničí – do Holandska.

Na které místo vzpomínáte nejraději?

Určitě na Písek, kam jsem přijela v březnu 2005 a kde se mi dostalo tak vřelého přijetí, že jsem se zahřála i v nečekaně zimomřivém počasí. Už od prvního dne kreslení začali chodit nezapomenutelní návštěvníci, pamatuji se na studentku ekologie, která měla při pohledu na mé obrazy smyslové vjemy, věděla, jak zní hudba "Na dně studně" a tušila, jak chutná "Jarní polívčička matky Země", na paní učitelku, která na mé kreslení vodila jednu třídu za druhou a věnovala se svým žákům s nekonečnou pozorností a vnímavostí, na chlapce Kubu, který u mého stojanu vystál důlek za dlouhé hodiny, jež u mě trávil, na starého pána, který konečně zjistil, jak může nakreslit hvězdy na pozadí svého vyřezávaného betlému.

Vaše obrazy jsou plné pohádkových postav a kouzelných světů. Kde čerpáte inspiraci?

Nápad na obraz ke mně přichází jako celek, buď se mi zdá ve snu, nebo mě navštíví, když se jdu projít přírodou. Představa je živá, můžu se v ní projít a podívat se, kde je co zajímavého, takže mám potom obraz v hlavě včetně nejpodrobnějších detailů. Potom je třeba ho co nejdříve nakreslit, abych s touto představou neztratila kontakt.

Všechny ty skřítky, víly a přírodní bytosti opravdu vidíte?

Jsem přesvědčená o tom, že každá hmotná věc má svou jemnohmotnou podobu, která není přístupná lidským smyslům. Jako malá jsem si povídala třeba i s hrníčkem nebo kamny. Před deseti lety jsme se s manželem přestěhovali z Prahy k Velkým Popovicím, krajině mého dětství. Rušný svět jsme vyměnili za tiché a klidné prostředí, kde člověk může nahlížet věci v jejich pravé podstatě. Vrátila jsem se zpět do nádherné krajiny, kde jsem si jako malá povídala se stromy, s vílami. Občas se mi stává, že se mne lidé ptají, zda-li i já nejsem elf, vypadám prý jako irská víla…Komunikace s tímto světem je však pro mě velmi intimní a nechci přispívat ke všem fabulacím na toto téma, které jsou v dnešní době v módě.

Na Vaši tvorbu mělo bezesporu velký vliv také dětství …

Ano, naprosto zásadní. Vyrůstala jsem obklopená láskou a přijetím. Žádný nápad pro mě nebyl nemožný, navíc mi v jeho realizaci všichni doma pomáhali. To mi dalo do života nezpochybnitelnou jistotu, že to, co dělám, je správné. Moje dětství bylo plné fantazie, měla jsem spoustu kamarádů mezi nejrůznějšími strašidly a přirozeně se u mě vyvíjel velmi blízký vztah k přírodě – za každou kytičkou jsem viděla vílu, která ji obývá, za každým stromem ducha, se kterým si můžu popovídat. Moje maminka mi pomáhala poznávat svět a naučila mě vnímat ho citlivě a barevně. Dokázala mi pohádky číst nejen z knížek, ale uměla vymyslet příběh o všem zajímavém, co jsem viděla, a k tomu mi kreslila obrázky. Naše společné kreslení patří k nejkrásnějším vzpomínkám na mé dětství.

Jeden z vašich obrazů je také na dětské onkologii pražské motolské nemocnice…

Když jsem byla malá, litovala jsem hořce všechny děti, které musely vánoční čas trávit v nemocnici, a představa, že by se něco takového stalo mně, byla naprosto nemyslitelná. Dnes už vím, že některé děti tráví v nemocnici nejen kouzelné období Vánoc, ale i celé dlouhé měsíce, někdy i roky. Právě pro takové děti, na klinice dětské hematologie a onkologie ve fakultní nemocnici Motol, jsem se rozhodla připravit vánoční dárek v podobě barevného obrazu Pohádkový les, který jsem vytvářela v předvánočním čase v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti. Na oplátku jsem od dětí dostala překrásné, pečlivě pastelkami nakreslené obrázky, ze kterých bylo na první pohled patrné, že dlouhodobě nemocným pacientům běží čas jiným tempem než zdravým dětem. Tím, že je omezen jejich fyzický pohyb, otevírá se v nich prostor k duševnímu rozvoji. Měla jsem to štěstí potkat se s lidmi, kteří se starají o jejich volný čas. Nadchnul mě projekt Hledání dobré medicíny, v rámci kterého se děti formou hry na indiánské bojovníky učí překonávat složitou situaci ve svém životě a najít co nejvíce důvodů k uzdravení, protože motivace a vůle k životu je u onkologických onemocnění stejně důležitá jako léčba samotná.

Zájem o jeden z obrazů projevila také Guinessova kniha rekordů v Londýně. Můžete nám k němu říci něco bližšího?

Jedná se o největší obraz nakreslený pastelkami o rozměrech 1189 x 1682 mm s názvem "Svatý Jiří zabíjí draka zimy", který vznikl v červenci 2005 před vstupní branou do zámku Konopiště, u medvědího příkopu. Bylo to zvláštní, fyzické veřejné kreslení. Lidé se mě víc než kdy předtím dotýkali, svěřovali se mi, poplácávali po ramenou, po zádech, jedna léčitelka mě dokonce pohladila po hlavě a bylo to, jako kdyby se mi nečekaně přímo nad hlavou otevřel křišťálový vodopád. Pohybovala jsem se v takovém zvláštním stavu vyčerpání hraničícího s osvobozením. Jednu noc jsme přespávali doma v Kutné Hoře a otevřeným oknem jsme poslouchali živý koncert Čechomoru v parku pod naším domem. Sen a skutečnost se prolínaly a já jsem víc než kdy předtím cítila, že nejsem autor, ale pouhý prostředník mezi světem lidí a světem idejí, apoštol hvězd, jak mi s úsměvem říkal tatínek, když jsem byla malá.

Poslední novinkou, kterou nyní nabízíte i na svých internetových stránkách (www.pastelky.cz), je DVD nazvané Země královny MAB. O co se jedná?

Jde o umělecký dokument Zuzany Veselé, který vystihuje poetickou atmosféru projektu Obhajoba pastelky a nechává rovněž nahlédnout do mého soukromí, do míst, kam chodím pro inspiraci a kde vytvářím své obrazy. Součástí DVD je názorná videoinstruktáž, ve které zájemcům prozradím svá pastelková kouzla, a jako bonus zde najdete také virtuální galerii mých obrazů podbarvenou relaxační hudbou Ivo Sedláčka, a fotogalerii, která mapuje dosavadní putování projektu Obhajoba pastelky od roku 2004.

Co byste vzkázala rodičům dětí, které se s pastelkami teprve seznamují?

Aby je v jejich úsilí a zvídavosti podpořili a aby nepropásli ten vzácný moment, kdy jsou jejich děti otevřené vnímání světa možností. Ať si s nimi povídají, ať jim vyprávějí pohádky a rozvíjejí tu přenádhernou schopnost, jíž je dětská fantazie. Ať se spolu s nimi radují a ať se pokusí probudit v sobě dítě, kterým kdysi sami byli.

Projekty, výstavy, cestování, kreslení pod širým nebem… Necítíte někdy, vzdor svému entuziasmu, únavu a vyčerpání?

Ano. Někdy je to opravdu náročné. Ale v takových chvílích mi pomáhá jedna vzpomínka, která mi pevně utkvěla v paměti. Bylo to v samém počátku projektu – pracovala jsem poprvé na veřejnosti na Staroměstském náměstí. Přistoupily ke mně tenkrát dvě Američanky a daly mi obrázek svého bratra. Bylo mu třicet let, měl Downův syndrom, kreslil andělíčky a posílal je po sestrách do světa. Učinilo to na mě velký dojem. Tehdy jsem pochopila, že i člověk, kterému je dáno velmi málo, může i tak ze sebe hodně vydat, třeba tím, že daruje radost…

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí Vám i Vašim krásným a ušlechtilým záměrům.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.