Nežije se lehko lidem v této zmatené době. Nemyslíme jen na to, co dát do úst, ale hlavně na otázky zdraví. Ty jsou pro všechny naléhavé, bez rozdílu, zda jde o chudého, nebo bohatého člověka. Jak získat pohodu a klid v otázkách zdraví? Neonemocním zrovna já zákeřnou rakovinou, nebo se mnou nesekne infarkt? Neměl bych se nechat očkovat pro jistotu proti všemu, co doposud vědecký mozek vymyslel? A co bolesti páteře? Takové a podobné otázky trápí dnešního člověka.

Když se lidí ptáme, zda se bojí smrti, jen málokdo odpoví, že ano. Většinou se lidi bojí toho utrpení, bolesti nebo závislosti na cizí pomoci před ní. Samotná smrt je děsivá pouze pro ty, kteří nevěří v žádný posmrtný život, reinkarnaci nebo jinou kontinuitu bytí. I víra v zákon o zachování energie již pomáhá.

Strach, a je jedno zda ze smrti, nebo z komplikací, které s sebou přináší, je to nejhorší. Smrt sama o sobě je už milosrdná, protože s konečnou platnosti přinese rozuzlení a ukončení všech trápení.

Současné ideologie neřeší v uspokojivé míře podobné otázky, a tak současný člověk, zbaven všech ideálů i rituálů, je velmi bezbranný, v beznadějné situaci. Je až přeplněn strachem, mnohdy úplně zbytečným. Strach a úzkost v těle přináší omezení komunikace mezi hlavou, jakožto hmotným centrem, a solárem plexem, který je sídlem ducha.

Hlavní komunikační kanál je přitom bloudivý nerv – vagus. To má za následek postupně se zhoršující stav psychiky a omezení funkcí látkové výměny. Posléze vznikají nemoci, jak je poznáme v běžném životě.

Přesto všechno se ukazuje možnost, jak se propracovat znovu ke své podstatě, přirozenosti mysli, jak to krásně nazývají Tibeťané, a zažít pocit naplnění a bezdůvodného štěstí. Je to praktikování reflexní terapie se vším všudy. Pomocí ní se dá postupně, krok za krokem "promačkat" k přítomnému okamžiku.

Člověk postupně získává soucit sám se sebou

Ale i s ostatními lidmi kolem i veškerým světem. Prožije postupně i smíření se smrtí. Jak říká Jeho Svatost Dalajláma, smrti se nemůže nikdo vyhnout, proč se tedy kvůli ní tolik vzrušovat?

Velmi důležité je znovunabytí zodpovědnosti za vlastní zdraví. Bez aktivního přístupu a zájmu člověka o vyléčení v podstatě není vyléčení možné. Postoj, který u lidí v současnosti převládá: "Tady jsem a vyléči mě", ke skutečnému a trvalému zdraví nevede.

K vytvoření zvyku pravidelného mačkání reflexních plošek je potřeba vyvinout trochu úsilí. Říkáme tomu vytvoření "dobrozvyků". Když existuji zlozvyky, proč by nemohly být i dobrozvyky, že? Výhodné je to spojit s některou činností, kterou musíme vykonávat každý den. Například jedením, koukáním se na zprávy, pitím kávy, ranní velkou potřebou. Právě ve spojení s poslední vzpomenutou nevyhnutelností se ukázala reflexní terapie obzvlášť užitečná. Vyprázdnění je pak mnohem snadnější a důkladnější. Z odborných kruhů se ozývají námitky, že RT prováděna svépomocně není až tak účinná, jako když ji dělá jiná osoba. Samozřejmě je to pravda, ale i to málo energie, které se nám přitom podaří rozproudit, má někdy pro naše zdraví obrovský význam.

Svépomoc má největší výhodu v tom, že k tomu nikoho dalšího nemusíme obtěžovat. Stačí se rozhodnout a už to může probíhat. Kdežto, když chceme, aby nám někdo z blízkých pomačkal chodidla, většinou ten dotyčný nemá čas, nechce se mu, málo tomu věří, nemá potřebné informace, nebo se mu prostě protiví brát cizí nohy do rukou.

Svépomocná reflexní terapie probíhá několika způsoby:

• bosou chůzí v terénu,

• šlapáním v oblázkové bedně, nebo na kamínky, nebo na jiné masážní pomůcky,

• mačkáním reflexních plošek palci a prsty.

Bosá chůze v terénu

Bosá chůze v přírodě je naší základní přirozeností, kterou se civilizaci podařilo dokonale zlikvidovat. Hlavní zásluhu na tom mají boty. My "bosujeme" při každé příležitosti a často tím ve svém okolí vyvoláme úsměšky, pohrdavé poznámky, prostě "nejsme normální". Protože obvyklé je za každých okolností být obutý. Když však bude bosovat již dostatečné množství lidí, stane se to postupně běžným a normálním.

Doporučujeme alespoň 3x do týdne, nejlepší je ráno v ranní rose, asi 3 až 10 minut pochodit naboso, pak chodidla opatrně zabalit do tlusté ponožky a obout boty. Z chodidel odstraňujeme pouze velké nečistoty. Chodidla při cestě domů vlhkost a drobnou špínku jakoby vstřebají a doma sundáme suché ponožky z téměř čistého chodidla.

Nesmíme se nechat odradit

Když si ze začátku způsobíme nějaké poranění, ranku hned na místě dezinfikujeme vlastní močí a nenecháme se odradit. Posléze, jak budou chodidla zdatnější, již poranění nebudou potřebovat. Prakticky jsme dokázali teorii o tom, že není možné si poranit chodidlo, když je člověk úplně zdravý. Znamená to, že žádná reflexní ploška nepotřebuje až tak silnou stimulaci, jako je poranění.

Asi dvakrát do roka se stane, že si v lese chodidlo poraním. Většinou je to však v čase, kdy jsem polevil v životosprávě, nebo zažil silný stres. Avšak na Pražský maratón (42,195 km) se připravuji velmi důsledně, a proto za posledních 12 startů nebylo na chodidlech zranění ani jednou. Toto je však extrémní zatěžování chodidel a bez celoročního tréninku by to nebylo možné takto bez úhony zvládnout.

V zimních měsících by měli opatrněji postupovat lidé, kterým hodně reagují reflexní plošky ledvin (pozici na chodidlech najdete v našich knížkách Učebnice reflexní terapie – FONTANA, nebo Reflexní diagnostika a katalog reflexních ploch – EMINENT, plakát s reflexními zónami najdete i na www.patakyovi.cz). Postupně však budou chodidla po tomhle cvičení stálé více hřát a dostanou se do kondice i ledviny. Kromě toho je potřeba mačkat je, nebo hladit ještě několikrát denně a přidat správný pitný režim a pití dobrého ledvinového čaje (dobře známý čaj pana Janči). Cesta ke stálému zdraví vede skrze bosá chodidla.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.