Ten podivuhodný světelný jev jsem spatřila až při své druhé návštěvě mexického Xochicalca. Široký tok světelných paprsků proudící do nitra velké podzemní observatoře je totiž lidskému oku viditelný jen 105 dnů v roce. Neznajíc tuto astronomickou zákonitost a zároveň záhadu jsem při prosincové návštěvě stála jen bezmocně u mříží uzavírajících vchod do tajemného podzemí, zato už v únoru byla má snaha korunována mimořádným zážitkem.

Místo domu květin

Směřujeme po dálnici s číslem 95 z hlavního města Mexico City do známého letoviska na břehu Tichého oceánu Acapulca. Silnici lemují nejprve porosty kaktusů, pak se objevují vznosné piniové háje, střídané jasem kvetoucích ibišků a bougainvillijí. Stále častěji mezi nimi vynikne svou hrdou krásou některá z mnoha druhů orchidejí. Jsme v ráji květin. Za městem věčného jara Cuernavacou, které si oblíbil už aztécký vládce Montezuma i pozdější mexický císař Maxmilián Habsburský, odbočíme z dálnice směrem na západ, abychom obohatili své putování za sluncem nevšedním zážitkem. Po necelé půl hodině spatříme na jednom z kopcovitých výběžků vyhaslého vulkánu Ajusco majestátní pozůstatky starobylé pevnosti.

Vrchol kopce ve výšce 1500 metrů nad mořem vyrovnali dávní stavitelé do obdélníkové plošiny 1300 krát 700 metrů. Na ní pak v letech 650 až 900 po Kr. vybudovali významné politické a religiózní centrum pozdně klasického období vývoje Střední Ameriky. V době největšího rozkvětu v 9. století tu stávala nejvýznamnější pevnost celé oblasti Antiplano Central. Není známo, kdo obdivuhodné sídlo postavil, a nezachovalo se ani původní jméno místa. V roce 1770 popsal Španěl don José Alzate tento pomalu se rozpadající komplex staveb jako Místo domu květin (El lugar de la casa des flores), což přeloženo do starobylého a doposud živého jazyka Aztéků náhuatl zní jako Xochicalco. Odtud také pochází dnešní název.

Osm opeřených hadů

Dosud byla vykopána a archeologicky prozkoumána jen malá část prostranství. S vykopávkami se započalo na počátku 20. století v letech 1909 a 1910 a probíhají s menšími či většími přestávkami dodnes. Hlavní dominantou centrálního náměstí jsou pyramida zvaná La Malinche spolu se zbytky paláce. Dnešní návštěvník může obdivovat pyramidální stavbu o výšce 16,6 metru, spočívající na půdorysu o rozměrech 18,6 krát 21 metrů. Téměř deset metrů široké schodiště o čtrnácti stupních, obrácené k jihu, dovoluje vystoupit na nejvyšší bod, kde si bystrý pozorovatel uvědomí skvělou strategickou polohu místa. Pohled na lesknoucí se hladinu nedalekého jezera Laguna del Rocko připomíná svítící drahokam. Obvodové zdi pyramidy nesou osm opeřených hadů a mezi nimi jsou posazeny lidské postavy ve slavnostním oblečení s náhrdelníky, náušnicemi, čelenkami a vlasy spletenými do dlouhých copů. Jsou to reliéfy vytesané do andezitových desek, které byly původně spojeny bez malty a přece s neobyčejnou pevností. Podrobná analýza rozpoznala, že všechna vyobrazení byla kdysi barevná. Najdou se tu i hieroglyfy, v nichž zatím neumíme číst. Přesto je dojem strhující a vybízí k odvážným hypotézám.

Rudý pán a kamenný bojovník

O ceremoniálním charakteru místa svědčí i zbytky kamenných oltářů, nádrž na vodu a pozůstatky lázní, určených k rituálním koupelím. Poměrně dobře se zachovalo i hřiště na obřadní míčovou hru pelotu o rozměrech 69 krát 9 metrů. Hráči dvou soupeřících družstev zde, stejně jako na jiných místech starého Mexika, hráli na život a na smrt. Bez pomocí rukou jen nohama a boky se strefovali kaučukovým míčem do kamenných kruhů, které byly upevněny na dvou protějších stěnách hřiště. Životy lidí, náležejících družstvu, které prohrálo, byly zpravidla ihned obětovány bohům.

I když nejsou k dispozici písemné záznamy, přece jen promluvila keramika a kamenné skulptury, které našly své místo v přilehlém muzeu. Odborníci předpokládají, že k hlavním božstvům lidu, který před více než tisíciletím užíval tento bohatý archeologický komplex, patřil opeřený had a bůh deště Tlaloc. Vše bylo založeno na dvou principech, mužském a ženském. Mužský – horní princip – představoval teplo, světlo, den, život, květiny a vůně. Ženský – dolní princip – reprezentoval chlad, noc, zemi, vodu, vítr, smrt a charitu. Při prohlídce muzea zapůsobí na návštěvníka zejména takzvaný "rudý pán", umístěný uprostřed sálu kněží. Tato velká socha s dosud patrnou červenou polychromií představuje siluetu kněze v obřadním rouchu s čelenkou ze vzácného peří. O vzhledu obyvatel pevnosti nám podává zprávu kamenný bojovník, jehož obličej má poněkud vysedlé lícní kosti, odulé rty a široký nos. Důstojná tvář je lemována dlouhými vlasy splývajícími k ramenům.

Observatoř v podzemním bludišti

Udivující astronomické znalosti těchto lidí dokumentují prostory zbudované pod zemí. Jsou tu do skály vytesané štoly, které mají otvory ve stropě, zaměřené na hvězdnou oblohu. Tyto podzemní tunely tvoří observatoř, která má v hloubce deseti metrů základní pozorovací stanoviště. Nachází se uprostřed kruhové místnosti, jejíž stěny bývaly pokryté štuky a bohatě malovány. Po více než dvě třetiny roku zde vládne převážně tma. Zato ve výjimečných 105 dnech vytváří sluneční paprsky procházející šestibokým otvorem ve stropě podivuhodné měnící se světelné obrazce. Ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti v poledních hodinách, kdy slunce míří přímo na střed hadí pyramidy, dochází i v podzemí k maximálnímu efektu.

Podle vyprávění mexického inženýra Gerarda Leveta zachytil tuto událost známý záhadolog Erich von Däniken: "21. června přesně ve 12.30 začnou klouzat světelné paprsky po stěnách. Zpočátku váhavě, jakoby po čemsi pátraly. Pruh světla se šíří, až naráz vyplní celou šachtu a ozáří i místnost. Najednou se od země odrazí do všech stran kaskády světel a jako svítící prsty laserového paprsku přejíždějí po okolí. Místnost září jako krystal zachycující světlo. Fascinující představení trvá dvacet minut."
Na tyto chvíle čekají slavnostně vystrojení indiáni, potomci dávného lidu z "domu květin", a pokládají do středobodu dění své amulety a posvátnou mísu s vodou. Přijímají tak boží světlo, které proniká do amuletů i přichystané vody.

Dosud nevysvětlené záhady

Celé Xochicalco klade před současníky řadu nevyřešených otázek. Nejnaléhavější z nich jsou spojeny s podzemní observatoří. Kdo vypočítal mírný sklon šachty tak přesně, aby tudy sluneční paprsky procházely s největší intenzitou právě o polednách ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti a vytvářely neopakovatelnou hru světel? K čemu sloužil tento magický obřad? Dával signály k zahájení zemědělských prací či přejímal poselství bohů ve chvílích, kdy má slunce největší sílu? Byla spojena tato astronomická observatoř zároveň s věštírnou, kde tajemné orákulum předpovídalo budoucnost (jak staví jednu ze svých hypotéz Erich von Däniken)? Tyto otazníky nikdo dnes nezodpoví.

Měla jsem to štěstí, že mne jednoho jarního dne spolu se skupinou několika přátel provedl za svitu petrolejky mexický průvodce temným podzemím, kde bez světelného zdroje bychom jen nemotorně tápali. Až proud světla, procházející šachtou v ústřední místnosti, přinesl rozednění a já kladla svou ruku do světelného záření, pozorovala na podlaze její pulzující stín a přijímala dar světla a tepla. Snad je to dobře, že všechno nevíme a nevyřešené záhady nás vybízejí k další činnosti i hledání.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.